VÝSTAVY > 1999 > PARK STROMOVKA, PRAHA

Samostatná výstava v roce 1999 v Královské oboře zvané Stromovka představovala celkem 16 objektů. Objekty byly rozmístěny po parku v různých zakoutích a vytvářely cestu po parku.

Kurátorem výstavy byla Kateřina Pavlíčková, napsala do katalogu vydaném k této výstavě níže uvedený text. Výstava proběhla na podzim a trvala přes tři měsíce.

Kateřina Pavlíčková: V parku

První samostatná rozsáhlejší výstava mladého sochaře Miloslava Fekara (narozen roku 1973 v Hranicích na Moravě) má poněkud netypický charakter. Odehrává se totiž v parku - v pražské Stromovce. Pokud se ale podíváme zpět na umělcovu dosavadní tvorbu a její vývoj, neřijde nám už tato skutečnost tak překvapivá, ba naopak, Fekarova tvorba bytostně patří do přírodního prostředí. Jediným důvodem není to, že pro své sochy používá převážně přírodní materiál - dřevo, a ani to, že jeho sochy - objekty mají většinou monumentální měřítko, kterému by jen těžko vyhovoval přísně vymezený prostor galerie. ...Zdá se mi, že hlavním důvodem, proč pro svou první výstavu zvolil městský park, je povaha a obsahová náplň jeho soch.
Tvorba Miloslava Fekara už od dob jeho studií směřovala do krajiny, která je pro něj hlavním inspirativním zdrojem. Studoval na pražské AVU u prof. Demartiniho a hlavním tématem jeho tehdejších prací byla "reakce na konkrétní prostředí", vytváření míst, jež měly nějakým způsobem artikulovat prostředí. Od roku 1992 pak začal provádět dočasné krajinné instalace víceméně soukromého rázu, jež však dnes existují pouze na fotografii.
Fekarovo současné pojetí sochy se pohybuje na rozhraní objektu - architektury. Výchozím bodem v tvorbě je mu totiž tělesné prožívání prostoru, otevřeného prostoru krajiny, ale i moment lidského vstupu do ní, který v jeho případě vyvolává bud´ reakci intimního prožitku jednotlivostí organické přírody anebo reakci konceptuálnujšího, konstruktivního, ale současně hravého rázu. A tyto dva přístupy jsou ve Fekarově tvorbě takřka naprosto vyváženy. Na jedné straně se tu setkáme s plastikami organicky cítěnými (např. Ulita, Schránka pro dva), v nichž pracuje s přírodní morfologií, na straně druhé zde najdeme i plastiky, jež jsou díky konstrukčnímu postupu vlastně architekturou (nap?. Chrámek, Ostrovní altán). Sochy - architektury se často odvolávají ke klasickému tvarosloví, to je však krajně redukované a vyvolává představu jakýchsi prastarých, archetypálních staveb. (Některé konstrukce nezapřou vliv Fekarova krajana Jana Ambrůze).
Rozdělení na organické a konstruktivní objekty však není absolutní, nebot´ plastiky jako Schránka pro dva by mohly taktéž plnit funkci architektury (coby funkční skrýš) a sochy - architektury zase žádnou užitnou funkci nemají. A pak je tu ještě několik objektů (např. Krystal, Hvězdice a Variabilní schránka), u kterých se organický a konstrukční moment nenásilně a vyváženě prostupují. Právě tato jejich vlastnost, zdá se, vedla Miloslava Fekara k tomu, že našel nejvhodnější prostředí pro jejich umístění právě v parku. Povaha parku se totiž rovněž pohybuje na pomezí přírodního (přirozeného a umělého) člověkem zkonstruovaného prostředí.
Park jako je Stromovka je místem odpočinku, místem víkendových vycházek. Je to místo volna, jež v sobě nese i prostor pro hru. V tomto smyslu nám pak i Fekarovy dřevěné sochy poskytují prostor pro fantazii: variabilnost některých objektů vyzývá k představě všemožných konstrukčních proměn, jejich rozmístění po celém areálu parku nás vede k jejich hledání a objevování, rukodělný způsob opracování dřeva nás zve k dotýkání. Tak třeba: je libo vlézt si do ulity?


Kateřina Pavlíčková