(FOTO)BLOG   |SOCHY   |PROJEKTY   |REALIZACE   |PROFIL

Tomáš Pospěch: Tvar a světlo

.
Miloslav Fekar vytváří redukované sochařské objekty nebo stavby, ve kterých sleduje napětí mezi přírodním a lidským. Zajímá jej spojení plastiky s "kulturní krajinou" nebo prostředím města. Jeho putující objekty, hmotné básně, jak zní také název jedné z prací, jsou "proměnlivými prostorovými strukturami" od místa k místu odlišnými. Jako obohacující prvek vnímá "dobrovolné přijetí ohraničení, soustředění se na zúžený prostor daného" ve vztahu k prostoru i materiálu. Po land-artově podmíněných začátcích sochařské tvorby vytvářel od poloviny devadesátých let převážně dřevěné práce svými východisky vázané k minimalu. Již od počátku v nich můžeme sledovat dvě koncepce. Původně dominantní konstrukční a abstraktně geometrický přístup paralelně provázejí zcela odlišně, organicky cítěné objekty, kde je pracováno spíše s přírodní morfologií. Přičemž mezi těmito zdánlivě ostře vydělenými polohami lze nejednou nalézt zvláštní spojitost. S odstupem času se land-artové východisko, reakce na konkrétní prostor, minimalistický vztah k základním geometrickým tvarům a repetivnímu zmnožování k sobě kladených prvků i zájem o organické slévají do jediného proudu, kdy jako ponorné říčky vystupují na povrch jedny nebo druhé aspekty tvorby. Tím vším se Miloslav Fekar včleňuje do kontextu českého sochařského postminimalismu.

Za důležité pro vnímání těchto prací považuji připomenout autorův zájem o architekturu, který je přítomen už u jeho prvních projektů pracujících s prostorem. Nejeden z jeho pozdějších sochařských objektů vychází z klasického architektonického tvarosloví nebo se svou utilitární funkcí dokonce ocitá na pomezí sochy a stavby. (Z realizací připomínám alespoň Altán pro jednoho člověka, 1995; Chrámek pro Stromovku, 1996; Most pro Stromovku, 1999; atd.).

Nynější hranická výstava Miloslava Fekara je dvojvýstavou, a to dokonce ve dvojím smyslu. Nejenže propojuje zámek a předzámčí do jednoho celku, jež tvořily do stržení hospodářského předzámčí na konci padesátých let, ale pomyslně spojuje současnou expozici s výstavou, kterou měl autor v hranické Synagoze přede dvěma lety. Představil zde práce ze svého projektu Putování, které byly krátce předtím instalovány v prostředí pražského parku Stromovka (podzim - zima 1999) a později vždy v reakci na nový prostor vystaveny v areálu pardubického zámku (2000), na hradě Sovinci (2000), v lázních Blumov (2000) a v Muzeu Kroměřížska a současně v kroměřížské Podzámecké a Květné zahradě (2001). Již okolnosti této první hranické výstavy ohlašovaly, že nebude poslední a práce hranického rodáka se do veřejných prostranství města vrátí. Tehdy se totiž nepodařilo realizovat zamýšlenou koncepci celého hranického projektu připravovaného pro interiéry synagogy a zámku, pracující s protipóly architektury formované pokaždé odlišným přístupem k prostoru a užitné funkci. Zatímco v profánních prostorách manýristického renesančního zámku měly být představeny konstruktivní objekty sestavené ze stejných dřevěných dílců, pro sakrální interiér historizující židovské modlitebny z druhé poloviny devatenáctého století byly připravovány organičtější práce tvořené otevřenými díly Schránek a Ulit. Ale záměr umístit sochy do zámeckého nádvoří odporoval tehdejším požárním předpisům. Po dvou letech však výstava, která měla konečně naplnit realizaci druhé etapy, ztratila na významu, neboť uvažování v podobných intencích již není pro autora nosné. "Konstrukce už pro mne nejsou aktuální. Když vidím, jak si mé dítě hraje, tak mi připadá, že jsem ve fázi, kdy mne zajímá více organično, než přímá logika." (Miloslav Fekar)

Nyní v Hranicích představené "děrované" objekty přibližují současný autorem vytvářený soubor Tvar a světlo, navazující na předchozí Putování. Projekt bude průběžně rozvíjen a měl by vyvrcholit rozsáhlými výstavami na veřejných prostranstvích měst. V plánu jsou Zlín a Brno. Miloslav Fekar zde navazuje na organickou polohu tvorby a tematizuje vnitřní objem sochy, polohy, které nabývaly na dominanci v jeho tvorbě již několik předchozích let. Objekty jako Schránka pro dva (1997), Variabilní schránka (1997), Skořápka (1997), Ulita (1998), Schránka - ulita (1998), nebo Ulity (1999) postupně rozpracovávaly téma vnitřního prostoru, ať již pohledově přítomného nebo jen vnitřně tušeného. Při zdůrazňování interiéru sochy je pro autora podstatná i latentní idea uzavření člověka v objektu (už v názvu přítomná například u díla Schránka pro dva, 1997), přecházející později do nejobecnější představy uzavřených pratvorů, či pratvarů.

Zásadní postavení zaujímá v kontextu vzniku nových "světelných soch" loňská výstava mezinárodního malířského sympozia Velký formát v jízdárně valtického zámku. Pro striktně malířskou expozici Miloslav Fekar připravil "sochařské obrazy": tři objekty (červená, modrá, bílá) pojmenované Noční obrazy sestavil z malířských pláten, za kterými umístil barevnou plochu. Prostor se otevírá pravidelně uspořádanou perforací vrstev plátna, radikálním gestem, které tak výrazně přinesl do výtvarného umění Lucio Fontana krátce po druhé světové válce. Při zadním prosvětlení se jednotlivé plochy opticky spojí.

První objekty, kde pracoval s vnitřním prostorem, který je pomocí děrování a vnitřního osvětlení spjat s prostorem vnějším, realizoval Miloslav Fekar během rezidenčního pobytu na zámku v Čimelicích přede dvěma lety. Zde vzniklé Světelné děrované ulity (rok 2000, čtyři blíže neoznačené objekty tvarů doutníků a buráků) vytvořil přímo pro prostor platanového háje v Podzámecké zahradě v Kroměříži, kde byly umístěny na autorské výstavě v roce 2001. V návaznosti na tyto práce vzniklo také dílo složené ze čtyř koulí s četnými otvory. Z nitra vycházející červené, modré, žluté a bílé světlo žárovky neslo symbolický odkaz na čtyři roční období, případně čtyři živly.
Tvorbu Miloslava Fekara si v několika posledních letech spojujeme s výhradní prací se dřevem. Ale přirozeným rozvinutím výchozí myšlenky a jejím důsledným sledováním v dalších polohách jsou objekty z kamene, z nichž první realizoval během sochařského sympozia Přední Kopanina, v lomu nedaleko Prahy známém kvalitní opukou (Skořápky I - V, 2001). Zatímco dřevěné objekty Schránky a Ulity byly většinou složeny ze dvou stejných dílů, jejichž kladení k sobě vytvářelo vnitřní prostor, kamenné Skořápky již s tímto principem nepracují. Tvoří je díl jediný, jsou otevřené a spojené se zemí.

Během vernisáže v parku Čimelického zámku a později v šeru opavského sv. Václava procházelo otvory na povrchu soch mihotavé, živočišně pulzující světlo svíček. Během vernisáže na sympoziu v Přední Kopanině použil Fekar pro zdůraznění vnitřního prostoru kamenných prací barevný dým. Pomocí světel vycházejících z objektu sleduje komunikaci s temným, neviditelným prostorem uvnitř. Podnětná je zde především dvojakost stmívání - rozhraní světla a tmy: ještě vnímatelný objem sochy je s houstnoucí tmou stále labilnější, vnímání se ochotně překlápí v plošnost mihotavých teček vně expandujícího nitra. Také během hranické výstavy můžeme sledovat, jak se stmívá a náhle vystupuje agresivita vnitřku. Tma roste, světlo pronikající z útrob objektu rozleptává tvar i prostor, objekt se stává plochou…. Ve dne škvírami proniká světlo dovnitř a v noci vychází ven. V ubíhání dnů střídající se rytmus dýchání odpočítává čas výstavy.

Dřevěné Ulity byly vytvořeny pro zavěšení ve větvích kroměřížských platanů. Platanus occidentalis je impozantní strom s širokou korunou. Plod tvoří kuželovitě zašpičatělé nažky, které jsou seskupeny do ježkovitých plodenství. Napohled to jsou koule. Kulovité byly také organicky cítěné tvary objektů, jako plody zavěšené na těchto stromech. Plodenství platanu mají uvnitř uloženy tyčinky-semena, ze kterých vystupují jehlice - prostupují plodem a expandují do vnějšího prostoru, podobně jako světlo nebo dým u Fekarových soch.

Interakce s okolím, vzhled objektů, viděné i tušený vnitřní prostor společně odkazují na pozici mezi, na otvory. "Škvíry, jimiž vyhřezává ven to, co bylo uvnitř, a dovnitř vtéká to, co bylo venku." Díry, které jako kůže pokrývají objekty, jsou většinou rozmístěny do vrcholů pravidelně opakovaného pětiúhelníku. V takto složitě utvářené síti bodů se opět vynořuje Fekarův smysl pro geometrii. Alespoň jejich prostřednictvím zde rezonují starší konstrukčně a minimalem utvářené práce. Přestože mnohoznačnost objektů snad dovolí analogii spjatosti s plody platanů, nemůže zcela zastřít kulturní podmíněnost uměle vytvořených sochařských děl, která je přibližuje k architektuře; činí z nich chimérické vzdušné zámky nebo přinejmenším v užitnosti pevně zakotvené ptačí budky.

Hranický zámek a předzámčí je pohledově spojený prostor, svou přirozenou monumentalitou k sochařské výstavě bezesporu předurčený. Interakce soch s prostorem připomíná mnohé, co zde bylo řečeno. Renesanční princip neprostupujících se prostorů a k sobě kladených architektonických článků, včetně rytmického opakování, odkazuje na některé starší Fekarovy práce. Ale zdánlivě pravidelný a zcela jednotný útvar zámku do sebe organicky vstřebal původní pernštejnský hrad. Nepravidelnost vystavených dřevěných koulí tak náhle koresponduje s domněle pravoúhle obdélným nádvořím. Teprve při bližším pohledu v něm spatříme lichoběžník. Podobně jako architektura, také objekty Miloslava Fekara pracují s dvojím objemem - jak samotné sochy, tak s negativním objemem vnitřku, tedy toho, co bylo odňato. Nespatřitelný vnitřní prostor Skořápek a Ulit je stejně tak skrytě tušený, jako rozsáhlé prostory středověkého sklepení pod zatravněným předzámčím.

Tomáš Pospěch
Staré Splavy, srpen 2002

cz  |  en  © 2006 Miloslav Fekar | fekar.com | tojatoy.cz | kontakt | odkazy | o webu |   webdesign by j10.cz