(FOTO)BLOG   |SOCHY   |PROJEKTY   |REALIZACE   |PROFIL

Jiří Valoch k výstavě Tvar a světlo Miloslava Fekara ve Zlíně

.
Mezi představiteli nejmladší generace českého výtvarného umění zaujímá stále vyhraněnější místo sochař Miloslav Fekar. Počínaje prvními zveřejněnými realizacemi vyvolal pozornost především dvěma kvalitami : důsledným zkoumáním současných možností jazyka geometrie a důsledným aktualizováním jedinečnosti místa. Radikální morfologická oproštěnost minimalistické provenience se uplatnila nejen v jeho především pro vlastní zkušenost vzniknuvších (a fotograficky dokumentovaných) realizacích v přírodě, ale i v první z velkých realizací, interpretujících danosti určitého architektonického prostoru, když roku 1994 na hradě Helfštýně uskutečnil svůj projekt Dělení věčnosti. Tehdy napjatými provazy zviditelnil osy všech místností původního paláce, u nichž dávno chyběly stropy, takže zhmotněný koncept spojoval přehodnocení zkušeností land artu direktností zásahu, volba geometrických elementů a způsob jejich řazení pak reflektoval poučení minimal artu. Ale výsledek již byl jedinečný právě svými referencemi k jedinečnostem tohoto místa a radikálností artikulace.

V následujících rocích jsme si ovšem umělce spojovali především s robustními dřevěnými plastikami - nebylo divu, těžko by v českém prostředí mohl prakticky rozvíjet linii tak oproštěných řešení ... Jeho dřevěné plastiky, především samozřejmě (bohužel pouze částečně realizovaný) projekt do pražské Stromovky, symptomaticky charakterizovaný jako autorova první samostatná výstava, již svědčily o jiném posunu v hodnocení minimalistické lekce. Rodák z Hranic nemohl neobdivovat jedinečné dílo o generaci staršího Jana Ambrůze (kterého navíc osobně od dětství znal), jeho schopnost přehodnotit jazyk minimal artu, vložit do něj novou sémantiku, která byla zakladatelům tohoto usilování cizí - oni sledovali své krajně redukované formy jako v podstatě neosobní, pouze o své vlastní podobě a přítomnosti referující díla, Ambrůz propojil tyto zkušenosti zase s významovostí, prostředkovanou postkonceptuálním myšlením. Fekar s ním sdílel zájem o jedinečnosti materiálové artikulace, akceptující zejména u rozměrných realizací ze dřeva i poněkud rustikální charakteristiky, a připojoval jako sémantickou interpretaci také vzájemnost funkčního a nefunkčního (Most pro Stromovku, 1999 či Chrámek pro Stromovku, 1996 atd.). Důsledně také Fekara odlišovala potřeba interakce s konkrétním prostorem, konkrétním místem se všemi konotacemi, které si přináší ... Logicky proto rozvinul projekt Putování, tematizující proměnu charakteristik různých míst identickými sochařskými prvky. Od svých tvůrčích počátků vstupoval a stále častěji a stále programověji vstupuje do veřejného prostoru, většinou do exteriérů, v nichž skutečně může pobývat celá řada lidí, především do parků. Ty se staly modelovým místem jeho uměleckého zájmu - uvědomuje si, že park je fenomén na pomezí přírodního a umělého, je to příroda člověkem již radikálně transformovaná i zformovaná, ale je to jediné místo, v němž se zejména obyvatelé měst vůbec mohou dostat do kontaktu s přírodními jevy a ději. Většinou díky nejrůznějším rostlinám jsou parky místem, díky nimž je možno neopustit město a přece prožívat proměny v čase, střídání ročních období i přírodní procesy od zrození k zániku.

Podstatným kvalitativně novým aspektem Fekarových prací z posledních let je proměna sochařské morfologie. Od roku 2000 byly postminimalistické konstrukce vystřídány jinými útvary, sice také radikálně reduktivními, ale vycházejícími dřív z organického tvarosloví biomorfních přírodních reálií - takové od počátku tvořily nedílnou součást autorova usilování, komplementární k tvarům a skladbách konstruktivně-architektonickým. Nyní je autor absolutizoval. A to umožnilo další proměnu - jejich vnitřek je možno vydlabat, takže jednotlivé dřevěné schránky se stávají jakýmisi velikými ulitami či schránami. Viditelné a neviditelné formy představují logicky spjatý celek, ovšem my vidíme pouze ony vnější ... Postupně si umělec uvědomuje, že vztah mezi přítomnou a nepřítomnou hmotou je základním sochařským problémem a ověřuje, jak by bylo možno vnější a vnitřní rovinu propojit. Jeho tématem se stává právě souvztažnost mezi nimi - konkretizuje ji stovkami kruhových otvorů, kterými stěny víceméně pravidelně provrtává. Tento rastr zvětšených bodů je novou cestou, jak učinit součástí artikulace celého díla geometrický řád - ten, jenž byl dominantním u řady dřívějších konstrukcí. Nyní je amalgamován v procesu perforování organického geometrického tvaru. Dřevěné, ale také opukové a pískovcové skořápky a schránky dostávají novou významovost - lapidární postminimalistická forma je proměněna v útvar, v němž se tematizuje vztah mezi "uvnitř" a "venku", přítomné a nepřítomné je nyní stejně důležité. V této situaci umělec objevuje a do svých prací naprosto logicky začleňuje nový aspekt - vztah formy a světla. Ne již jednoznačnost geometrického minimalistického či postminimalistického útvaru, ale organická, "biologická" oproštěnost, evokující to, co známe z přírody, od rostlin i od živočichů ... A uvnitř jednotlivých útvarů umisťuje výtvarník světelné zdroje, případně barevné. U instalace v přestřešeném nádvoří hranického zámku to bylo světlo červené ... Sochařova díla se stávají díly (především) pro podvečer, večer a noc, kdy můžeme vnímat nejen sestavy jednotlivých skořápek, jejichž konstelace - kdo chce, může je "číst" jako metaforu souhvězdí - ale jako vyšší celek funguje díky tomu, že všechny, sice podobné, ale morfologicky rozlišené tvary sjednocuje perforace jako další vizuální charakteristika. Právě tyto perforace je vztahují do jednoho úhrnu - vnímáme zrovnatak jedinečnost a odlišenost každého tvaru, byť zůstáváme ve sféře postminimalistické organické geometrie, jako to, že všechny mají svůj společný rodový znak - perforaci. A ta zase je předpokladem jejich další komunikativní funkce. Jakmile se stmívá, není již důležitá jednoznačnost forem ani zásahů do nich, ale proměnlivost toho, co můžeme vnímat díky světlu, které z nich vyzařuje. Mohli bychom říci, že to jsou jakési schrány na světlo (a světlo má v našem povědomí i podvědomí řadu významů !), ovšem umístěné tak, aby se s nimi člověk skutečně dostával do kontaktu. V Hranicích bylo možno kolem nich chodit. Svůj jedinečný projekt pro centrum Zlína, pro náměstí Míru, připravil Fekar tak, že vycházel ze struktury parčíku, majícího podstatný podíl na jeho vizuální podobě a především na komunikaci, kterou lidem umožňuje. Optimálně zareagoval i na technologické danosti a některými svými schránkami překryl zdroje veřejného osvětlení, jiné zavěsil do větví stromů, další postavil na trávu ... Z diváka se tak stává aktivní partner, který vstupuje do hry, objevuje tyto proměněné a nové světelné zdroje a jejich "smysl". Ten není v jakékoliv utilitárnosti, ale naopak v poskytnutí maxima estetických a komunikačních zážitků a prožitků. Některé sochy zpozorujeme "na první pohled", jiné budou možná chodci objevovat postupně ... Tak, jako budou objevovat i proměny této výstavy v centru Zlína v průběhu dne a noci i v průběhu měnících se ročních období s jejich danostmi. Teprve ve vzájemné interakci jednoduchých útvarů a světla se zpřítomňuje nejen jedinečnost obou těchto fenoménů, ale také jejich sounáležitost. Světlo se zde stává sochařským fenoménem par excellence. Ale tato sounáležitost tvarů a jejich metamorfóz světlem je podmíněna jediným - přítomností člověka.

Již léta se (nejen) u nás mluví o "umění ve veřejném prostoru", s vědomím, že do specifických lokalit galerií a muzeí umění každý člověk hned tak cestu nenajde. Jsou díla, která jinde být dostupná nemohou, ale o to cennější je, že se najdou originální tvůrci, kteří jdou divákovi vstříc, tam, kde je on sám ... A Miloslav Fekar optimálně stvrzuje, že takto mohou mezi lidi vstoupit nejen práce, mající bezprostřední společensko-kritické poselství, ale i takové, jejichž sdělením je nová autonomní vizuální kvalita, vyšlá z přehodnocení čisté práce s geometrickými elementy ... Pro zasvěceného diváka budou světlo a tvary originálním rozvinutím jedné linie modernistického i postmodernistického umění, pro nezasvěceného to je nová estetická zkušenost v exteriéru města, které svou architekturou k rozvoji konstruktivního myšlení výrazně přispělo.

Jiří Valoch

cz  |  en  © 2006 Miloslav Fekar | fekar.com | tojatoy.cz | kontakt | odkazy | o webu |   webdesign by j10.cz