Miloslav Fekar > objekty > velké objekty

Jiří Valoch k výstavě Miloslava Fekara v Olomouci

.
I když si Miloslav Fekar získal již neopomenutelné místo v nejmladší generaci českých sochařů, je podle mého názoru jeho prezentace v Galerii Caesar svým způsobem výjimečná a směřující k novým podobám jeho tvorby. Jako specifické jsme pro jeho dílo vnímali od počátku dva aspekty : u nás stále ještě vzácnou práci s jazykem geometrie, navazující a modifikující to, co do českého prostředí vnesli Jan Ambrůz (jako rodák z Hranic se s ním zná prakticky od dětství a obdivuje jeho práci) a Jindřich Zeithamml. Během pražského vysokoškolského studia pak pochopitelně na jeho tvorbu měli určující vliv oba pedagogové, Hugo Demartini a Jindřich Zeithamml, i když uplatnění geometrie bylo u každého poněkud odlišné … Oním druhým aspektem pak byla důsledná snaha "pracovat pro konkrétní místo", a to již v době, kdy se problém umění ve veřejném prostoru nediskutoval ani neakcentoval tak dalece, jako tomu bylo v posledních letech. Většina jeho realizací byla spjata s charakteristikami určitého místa, většinou v městském exteriéru, počínaje jeho první velkou prací z roku 1999 pro pražský park Stromovka, jenž měl vlastně za úkol iniciovat vždy trochu jinak vést putování určitého návštěvníka mezi šestnácti místy, programově rozehrávajícími ambivalenci mezi skutečně utilitárním objektem a autonomní sochařskou realizací lapidární, minimalistické artikulace. Jak intenzívně Fekar vnímá vztah k prostoru, to dotvrdil velkorysý projekt Putování, kde identické formy konfrontoval pokaždé s odlišným prostředím. Přesně konceptuálně formulovanou sestavu připravil roku 2002 pro majestátní prostor zaskleného nádvoří zámku v Hranicích, v roce následujícím se mu pak svými formami, fungujícími většinou i jako zdroje světla, podařilo, byť s technologickými obtížemi (shodou okolností za mé asistence) interpretovat náměstí Míru, jednu z urbanisticky klíčových lokalit v samém centru Zlína, a to většími jak ležícími, tak zavěšenými objekty. Morfologie se ovšem mezitím proměnila, i když na rozdíl od některých kolegů pracoval a stále pracuje s přírodním materiálem, dřevem, které vždy dovolovalo uplatnit určité "rukopisné" charakteristiky jednotlivých zásahů - již tím se na první pohled jeho tvorba lišila od děl zakladatelů minimal artu, programově užívajících neosobních, sériově vyráběných elementů … Zhruba od roku 2000 umělec vystřídal lapidární lineární robustní prostorové elementy novými formami, striktnost geometrie zhmotnělých linií se proměnila v lapidární, postminimalistickou geometrii forem mnohem organičtějších. Základem se staly dřevěné koule a postupně stále více jejich fragmenty či z nich odvozené formy, třeba ovoidy nebo elipsoidy … U zavěšených objektů jsme se asi nejprve setkali s koulemi, třeba ve zlínské instalaci. Postupně ovšem těchto nově modifikovaných, ne tak exaktních forem stále přibývalo a přibývá, součástí artefaktu se často stává jakási forma okraje atd. Jsou to tedy útvary, které ještě poněkud volněji přehodnocují morfologické zkušenosti minimal artu a propojují je se zkušenostmi elementárních přírodních forem. Ale přinejmenším stejně důležité jako objevení nových forem (ve smyslu Gestalt) je způsob jejich dalšího zpracování : několik centimetrů silnou vrstvu dřeva umělec přehodnocuje stovkami kruhových otvorů, které jistě mají i své utilitární oprávnění, ale především přinášejí svou novou estetickou a komunikační kvalitu. Mnohonásobné pravidelné opakování otvorů vytvoří svého druhu rastr - v souladu se způsobem autorovy práce se dřevem nikoliv úplně neosobní, anonymní, i když geometrický, u něhož dobře vnímáme postupnou následnost prvků … Někdy jsou rovnoběžné, jindy utvářejí spirálu atd. a tak dovolují vzniknout nový vztah mezi geometrií výchozího elementu a novou geometrií těchto zásahů. Postupně autor vyzkoušel estetické kvality i jiných forem otvorů - čtverečků či elipsových forem, které zase repetitivním opakováním formují novou komunikační kvalitu. Jakmile začal výtvarník zkoumat možnosti repetitivního opakování v podstatě identických otvorů v dřevěných skořepinách různých tvarů, tedy de facto souvztažnost mezi otevřenou a uzavřenou geometrickou dřevěnou geometrickou strukturou, bylo jen otázkou času, kdy si uvědomí, že z této formy - neformy můžeme také vnímat "to uvniř" a "to venku" v podobě, kdy z vnější perforované formy může prosvítat struktura světelných bodů. Zvláště u realizací komornějších formátů se toto nové propojení dvou primárně spjatých přírodních fenoménů perfektně osvědčilo a jejich na zemi položená sestava umělcovo usilování dobře reprezentovala na výstavě aktuální tvorby nejmladší generace Nejmladší, kterou jsme připravili v Národní galérii v Praze roku 2003 v kurátorském triu Milan Knížák, Jiří Valoch a Tomáš Vlček. Tam se uplatnila poměrně velkou část plochy zaplňující sestava menších realizací, která stvrdila, že Fekar dokáže vstupovat do interakce a přehodnocovat nalezená místa v našich exteriérech, ale že zrovnatak mohou fungovat v klasické "bílé kostce" galerie. Podobná situace bude také v olomoucké Galerii Caesar, s tím rozdílem, že sestavu celé škály komorních realizací vystřídá několik objektů skutečně reprezentativní velikosti, tvořících v posledních letech komplementární novější složku autorova díla, ovšem jejich estetickým jazykem je opět geometrická, ze dřeva vydlabaná několikacentimetrová povrchová forma, opět perforovaná množstvím otvorů. Z materiálu i z povahy jeho zpracování potom vyplývá, že díla Miloslava Fekara stále nereprezentují naprosto neosobní, ryze racionální práci s jazykem geometrie, ale dřív jeho lyričtější, postminimalistickou varietu, v níž se jako autorský rukopis uplatní nepravidelnosti, individuálnosti při perforování materiálu, který si autor zvolil - zrovnatak, jako se stávají jakýmisi rukopisnými detaily zpracování dřeva "en detail" při artikulování celého geometrického tvaru. Mimo rámec výstavy, kterou bude tvořit několik monumentálních dřevěných objektů, si můžeme pro zajímavost připomenout, že v posledních letech zkoumá také estetické a procesuální možnosti materiálu ještě pomíjivějšího, sena, tvarovaného, "nacpaného" do velké krychlové konstrukce ze železných drátů. To vše nám stvrzuje, že je to umělec, který dokázal přehodnotit minimalistické tvarosloví a nalézat originální, životnou problematiku ve světě soudobého aktuálního, živého geometrického umění, jenž stále zůstává jednou z nosných sfér soudobé výtvarného usilování.
Jiří Valoch

VÝSTAVY > 2008 > CEASAR, OLOMOUC

Jiří Valoch k výstavě Miloslava Fekara v Olomouci