VÝTVARNÉ PROJEKTY > PUTOVÁNÍ

Projekt Putování začal v roce 1999 výstavou v pražské Stromovce, kde bylo rozmístěno 16 objektů, které vytvářely cestu po parku. V roce 2000 byl projekt představen na valech a ve sklepeních východočeské galerie v Pardubicích. Celkem zde bylo zakomponováno 12 objektů do areálu Pardubického zámku. V tomto roce byl projekt ještě v synagoze v Hranicích na Moravě a na hradě Sovinec. V roce 2001 projekt pokračoval

ve městě Kroměříž, kde výstava obsáhla prostory platanového háje v Podzámecké zahradě, dvorany a vestibulu Muzea Kroměřížska a skleníku v Květné zahradě, celkem zde bylo vystaveno 15 objektů.
Výstava je vždy jinak koncipovaná a jsou na ní představeny nové objekty, vytvořené specielně pro novou výstavu. Starší objekty jsou předvedeny s obměnami a v jiném kontextu než v předešlých instalacích.

Jiří Zemánek: k projektu Putování

Miloslav Fekar svými plastikami spoluvytváří specifickou podobu zdejšího sochařského postminimalismu, jemuž určující impuls dala ve druhé polovině osmdesátých let tvorba Jana Ambrůze. I pro Fekara se stalo v této souvislosti charakteristické spojování plastiky s krajinou, její pojetí jako "seited sculpture", struktury (často proměnlivé) určitého místa, jež nezapře vztahy k zemnímu umění i zdůrazněný rukodělný charakter takového díla, v němž se uplatňuje jako hlavní materiál dřevo a spolu s ním rustikální tesařský design; v neposlední řadě pak jde o reference použitého jazyka geometrie k určitým archetypálně cítěným symbolickým formám, obvykle ve spojitosti s architektonickými motivy (sloupu, chrámu, altánu, brány, apod.), jež vyjadřují odvěkou lidskou potřebu řádu v pojmech vztahu země a nebe.

Téma vztahu plastiky k volnému prostoru krajiny a nakonec i k prostoru urbánnímu však Miloslav Fekar dále rozvinul ve vlastní originální koncept sochařství, v němž se programově zabývá otázkou utváření životního prostředí. V této souvislosti dokázal ve své tvorbě spojit invenci s nezbytnou citlivostí pro genia loci určitého místa. Fekara v té míře nezajímá plastika jako svébytný a do sebe soustředěný monument. Jeho sochařské práce jsou spíše proměnlivými prostorovými strukturami, jež pohotově a citlivě reagují na dané prostředí, navazují s ním dialog, rozvíjejí v něm určitý příběh, zviditelňují jeho zvláštní rysy, či se stávají přímo místy zastavení pro výhledy a pozorování krajiny. V této spojitosti jsou pro ně příznačné dva momenty: jednak již zmíněná variabilita, dávající dílu často podobu stavebnicové skládačky a jednak zcela přirozený přesah do oblasti architektury a designu; nejedná se však o aplikované umění, ale vždy o originální umělecké výtvory s užitnou funkcí (socha mostu ve Stromovce, apod.). Jednotlivé plastiky přitom autor pojímá jako články vzájemně provázaného řetězce instalací, jímž modeluje určitý celek prostředí a to na půdorysu či konceptu "cesty", tedy opět "příběhu".

Na tomto principu začal Miloslav Fekar koncipovat své samostatné výstavy, které nazývá "putování". První z nich se uskutečnila v roce 1999 v pražském parku Stromovka, další dvě proběhly následujícího roku v Hranicích na Moravě (synagoga a zámek) a v prostoru okružních valů zámku v Pardubicích. V letošním roce je "projekt putování" instalován v Kroměříži, kde propojí prostory Podzámecké zahrady, interiéru města (Muzeum Kroměřížska) a Květné zahrady (skleník). Umělcovou snahou je, aby "putující proměnlivá skladba skulptur byla neustále obohacována o nové prvky, které vzniknou novou reakcí na nový prostor" a aby vytvořila vždy jinou náladu a podpořila atmosféru místního genia loci. Miloslav Fekar tak dospěl v rámci zdejší kulturní krajiny k osobité verzi jakéhosi sochařského "land artu", který je zajímavé pozorovat například na pozadí díla zemního umělce Richarda Longa či minimalisty Carla André. Fekarův přínos v této souvislosti spočívá v propojování a ve vzájemné komunikaci prostoru kulturní krajiny s architektonickým a urbánním prostorem lidských sídel, přičemž hlavním milieu se pro něj stává prostředí zahrady či parku. Na Fekarově výstavě v Kroměříži bude jistě zajímavé sledovat, jak budou jeho geometrické plastiky reagovat na ornamentální formace květinových záhonů ve skleníku Květné zahrady nebo na architektonické prostředí interiéru historického města či jaký vztah naváží organicky tvarované plastiky dřevěných ulit se stromovými korunami platanů v Podzámecké zahradě.

Cit pro polaritu geometrického (racionálního) a organického (přírodního) je totiž dalším příznačným rysem tvorby tohoto umělce. Jestliže prostřednictvím minimalistického jazyka geometrie Fekar přehledně rozvrhuje a artikuluje krajinný prostor a demonstruje tak lidskou schopnost přetvářet a přizpůsobovat si své prostředí, pak jeho plastiky ulit, zavěšované volně do korun stromů, vypovídají spíše o opačné tendenci, totiž o smyslu pro ono zárodečné, tělesné a biofilní. Fekarovy "Ulity" upoutávají naši pozornost k tajemství skrytého života stromů a obecně všech živých zárodků, z nichž se utváří bohatství přírodního světa, poukazují na jednotu všeho živého, na onen "posvátný kruh stvoření" (mandalu). Zároveň s tím obracejí naši pozornost od země vzhůru do korun stromů k živlu vzduchu, k volnému proudění energie větru, který jimi provívá a pohybuje a v některých případech je mění v improvizované hudební nástroje.

Sochařská tvorba Miloslava Fekara tak zjevně souvisí s velice aktuálním problémem dneška, totiž s hledáním takové podoby naší lidské kultury, jejíž integrální součástí bude příroda. Z hlediska současné vysloveně technokraticky orientované moderní civilizace se tato tendence jeví jako snaha naturalizovat často značně netolerantní účelové prostředí našich městských sídel. Celkově však jde o tendenci směřující ke zrušení oddělenosti mezi městem a krajinou, civilizací a přírodou. Tušíme, že je možné je navzájem propojit. V této souvislosti se téma zahrady a parku stává pro dnešní umělce výzvou, kterou by rozhodně neměli oslyšet. Je v ní podle mě zakódován model (hologram) hledaného nového životního způsobu.

Jiří Zemánek
25.4.2001

Kateřina Pavlíčková: V parku

První samostatná rozsáhlejší výstava mladého sochaře Miloslava Fekara (narozen roku 1973 v Hranicích na Moravě) má poněkud netypický charakter. Odehrává se totiž v parku - v pražské Stromovce. Pokud se ale podíváme zpět na umělcovu dosavadní tvorbu a její vývoj, neřijde nám už tato skutečnost tak překvapivá, ba naopak, Fekarova tvorba bytostně patří do přírodního prostředí. Jediným důvodem není to, že pro své sochy používá převážně přírodní materiál - dřevo, a ani to, že jeho sochy - objekty mají většinou monumentální měřítko, kterému by jen těžko vyhovoval přísně vymezený prostor galerie. ...Zdá se mi, že hlavním důvodem, proč pro svou první výstavu zvolil městský park, je povaha a obsahová náplň jeho soch.
Tvorba Miloslava Fekara už od dob jeho studií směřovala do krajiny, která je pro něj hlavním inspirativním zdrojem. Studoval na pražské AVU u prof. Demartiniho a hlavním tématem jeho tehdejších prací byla "reakce na konkrétní prostředí", vytváření míst, jež měly nějakým způsobem artikulovat prostředí. Od roku 1992 pak začal provádět dočasné krajinné instalace víceméně soukromého rázu, jež však dnes existují pouze na fotografii.
Fekarovo současné pojetí sochy se pohybuje na rozhraní objektu - architektury. Výchozím bodem v tvorbě je mu totiž tělesné prožívání prostoru, otevřeného prostoru krajiny, ale i moment lidského vstupu do ní, který v jeho případě vyvolává bud´ reakci intimního prožitku jednotlivostí organické přírody anebo reakci konceptuálnujšího, konstruktivního, ale současně hravého rázu. A tyto dva přístupy jsou ve Fekarově tvorbě takřka naprosto vyváženy. Na jedné straně se tu setkáme s plastikami organicky cítěnými (např. Ulita, Schránka pro dva), v nichž pracuje s přírodní morfologií, na straně druhé zde najdeme i plastiky, jež jsou díky konstrukčnímu postupu vlastně architekturou (nap?. Chrámek, Ostrovní altán). Sochy - architektury se často odvolávají ke klasickému tvarosloví, to je však krajně redukované a vyvolává představu jakýchsi prastarých, archetypálních staveb. (Některé konstrukce nezapřou vliv Fekarova krajana Jana Ambrůze).
Rozdělení na organické a konstruktivní objekty však není absolutní, nebot´ plastiky jako Schránka pro dva by mohly taktéž plnit funkci architektury (coby funkční skrýš) a sochy - architektury zase žádnou užitnou funkci nemají. A pak je tu ještě několik objektů (např. Krystal, Hvězdice a Variabilní schránka), u kterých se organický a konstrukční moment nenásilně a vyváženě prostupují. Právě tato jejich vlastnost, zdá se, vedla Miloslava Fekara k tomu, že našel nejvhodnější prostředí pro jejich umístění právě v parku. Povaha parku se totiž rovněž pohybuje na pomezí přírodního (přirozeného a umělého) člověkem zkonstruovaného prostředí.
Park jako je Stromovka je místem odpočinku, místem víkendových vycházek. Je to místo volna, jež v sobě nese i prostor pro hru. V tomto smyslu nám pak i Fekarovy dřevěné sochy poskytují prostor pro fantazii: variabilnost některých objektů vyzývá k představě všemožných konstrukčních proměn, jejich rozmístění po celém areálu parku nás vede k jejich hledání a objevování, rukodělný způsob opracování dřeva nás zve k dotýkání. Tak třeba: je libo vlézt si do ulity?


Kateřina Pavlíčková