Alfrédoviny

"Na poslední stránce jsem cítil, že mé vyprávění je symbolem člověka, kterým jsem byl, pokud jsem to vyprávění psal. Abych mohl vyprávění napsat, musel jsem být tím člověkem, a abych mohl být tím člověkem, musel jsem to vyprávění napsat, a tak do nekonečna. ("Averroes" zmizí v okamžiku, kdy v něho přestanu věřit.)" J. L. Borges: Averroesovo hledání

Svár života se životem (interpretace čerstvě narozeného Alfréda)
Alfréd se rozhodl žít. Už od počátku měl problémy s tím, jak velké nasazení svému životu dát. Poskytnout tolik prostoru, že jeho život bude žit (tj. prožíván) naplno? pochyboval Alfréd. Věděl však, že se musí ubránit tomu, aby to jenom tak naoko nevypadalo, že žije. Chtěl, aby mu všichni beze zbytku uvěřili, že jeho život je skutečně žit zcela naplno. Alfréd se tedy rozhodl - žít na plný plyn. Ale jak to u tak závažných rozhodnutí bývá, zakrátko se jej zmocnily pochybnosti: Je život, který žiji, opravdu žit naplno, nebo si to pouze namlouvám a život naplno prožívaný je v něčem úplně jiném? Nicméně - rozhodl se ještě intenzívněji sebeobětovat pro dobro sebe sama, jak sám říkal. Utvrdil se v představě, že jediným dobrem pro jeho osobu je právě takový život, jaký nyní žije - život naplno žitý. Alfréd pyšně vykračuje a promenuje se po náměstí. "Teprve teď se považuji za bytost skutečně živou a živoucí, to předtím byla jen prenatální příprava na to, co nyní vypuklo ve velkém," holedbal se Alfréd sám před sebou. Vzápětí ho však zachvátil podivný komplex. Alfréd byl najednou přesvědčen, že žije v zajetí svého života, že on je vykořisťovatelem jeho svobody, v křečích se povaloval na chodnících, v lukách, v nemocničních postelích, v továrnách, ve školách, úřadech, všude, kde hledal radu a pomoc. Ptal se lidí, jestli se svého života nebojí. Odpovídali mu většinou jednou větou: "Bojíme se smrti!!!" Alfréd se začal pohybovat mezi lidmi jako mátoha. S představou a vnitřní skepsí, že jej ze zajetí naplno žitého života nikdo nemůže osvobodit. Získal přídomek živá mrtvola. Když se jej přátelé opatrně vyptávali, proč vypadá tak sklesle a neobyčejně zchátrale, odpovídal s trpkým úsměvem a zaťatou pěstí za zády: "To nic kamarádi, to dělá to nesnesitelné prožívání života." Přátelé nevěděli, co si o jeho odpovědi myslet a nechápavě kroutili hlavama. "Alfréde, Alfréde, kam si to dopracoval." Tu se Alfréd zamyslel nad svou skepsí ze zajetí v životu naplno prožívaném, pro který se tak moc a moc obětuje. Pokusil se všechny dosavadní závěry přehodnotit. "Myslím si, že prožívám život naplno a obětuji se pro něj. To ale logicky znamená, že kvůli této oběti přicházím o svůj životní cíl, o své životní směřovaní, totiž snahu žít skutečně naplno. Proč? Protože - jestliže jsem svou oběť beze zbytku provedl, a zdá se, že ano, naplnil jsem svůj cíl - život naplno prožívaný. Dospěl jsem k absolutnímu vrcholu života. K přesycení životem. Může být něco vyššího, něco monumentálnějšího? Pak se však Alfréd zachmuřil. Dospěl každý opilec, každá živá troska, zfetovaná, zvalchovaná vším tím, co beze zbytku prožívala, až k absolutnímu orgasmu žití? Ne, ne, Alfréde, to přece nemůže být pravda!!! Nakonec si vzal Alfréd svůj deník, který si právě založil, a zapsal si do něj: "Plnost života nespočívá v oběti sobě samému a v domnělé plnosti vlastního života, ale v neustálém procesu naplňování a vyprazdňování, v oběti druhým." Ano, když se Alfréd pohyboval mezi lidmi a prosil je o radu, co má dělat s životem, když se stal jeho obětí, všiml si, že nejšťastnějšími lidmi se zdáli ti, kteří jej byli s to pohladit rukou, slovem či darem. Nechápal to. Nyní porozuměl. Vyprazdňují se, dávají ze sebe, aby se naplnili. Zamyšlený Alfréd zavřel svůj deník a ještě chvíli rozmítal. Přestože byl šťastný, že si nakonec definoval způsob, jakým žít, trpce si povzdechl: "Až se příště rozhodneš žít, Alfréde, velmi, velmi dobře si to rozmysli..."

Alfréd a tělo
Když se Alfréd vysvlékl do naha, stoupl si před zrcadlo, aby poprvé ve svém životě spatřil své vlastní tělo. Pozoruje sám sebe a uvědomuje si, jak je se svým tělem ve velice úzkém kontaktu - ba dokonce - a neodvažuje se to říct zatím nahlas - v kontaktu tak úzkém, že s ním tvoří nerozlučnou dvojici. Na tělo se podle zákona nevztahuje žádné rozvodové řízení, a tak musí Alfréd mlčky trpět, i když je se svým tělem věčně v rozporu a hádkách. Nemusíme asi tajit, že obě znesvářené strany mezi sebou vedou lítý, krutý a nelítostný boj. Krátce poté, co Alfrédovo soužití s tělem docházelo tragického vrcholu, dostala se mu do rukou kniha Ibrahima Mutaši, svazek pátý. Mutaši v ní seznamuje čtenáře s různými podobami a povahami transcendentna, s odpoutáním mysli od těla. Tehdy se Alfréd jednoznačně rozhodl, že ta svazující pouta, která jej poutala v nerozlučný svazek s tělem, nadobro roztrhne. Zdálo se, že jeho přípravy na samotný akt nebraly konce, zaplavil se odbornou literaturou východních filozofií, navštěvoval jogínské kursy, spával ve stoji na hlavě nebo s nohama zamotanýma do tvaru lotosu, procházel se s oblibou po žhavých uhlících, pojídal ovesné vločky nebo držel reinkarnační půsty. Nic však zatím nepomáhalo. Až jednou objevil na ulici plakát, který obrovským písmem hlásal do světa: Chcete se oprostit od svého těla? Volejte O609/ 21 77 15. Zbavíme vás starostí i vašeho těla. To je to pravé, co hledám, vykřikl radostí Alfréd. Seance začíná. Sličná transcendentní dáma ukládá všechny přítomné do polohy ležmo. Konejšivým hlasem je zbavuje napětí ve všech konečcích těla. I Alfréd to už cítí. Cítí, jako by nic necítil. Je to krása, chce se Alfrédovi křičet. Je šťastný, blíží se ke kýženému cíli. Pryč s těly, která jsou nám na obtíž, s těmi tlustými i tenkými, ve tvaru láhve, s nohama do X, pryč se všemi těly, které zbytečně brání našemu životnímu rozletu. Alfréda těšilo, že tato léčebná terapie je tím nejlepším a nejmírnějším rozvodovým řízením, jaké vůbec může existovat. Naslouchal stále příjemnějšímu hlasu trascendentní slečny. "Vaše duše pomalu opouští tělo. A teď se konečně rozbíhá vstříc..." V tom okamžiku Alfréd procitnul z transu a z plných plic zařval. Proč myslíte, že jsem se chtěl zbavit těla, protože je to kulhající stvůra, s hrbem, neschopná jakéhokoliv kulturního pohybu. proč si myslíte, že jsem se chtěl zbavit těla, protože vůbec neumí běhat!!! křičel v duchu Alfréd a odcházel kvapně z léčebny. Nemohl se zbavit té upjaté hrůzné představy, která mu v okamžiku, kdy Transcendetní slečná vyzvala duši k běhu, mihla hlavou. Viděl kulhající, zdrcenou duši, napadající na levý bok, byť nehmotnou, neschopnou běhu. Uznal, že jeho duše má své tělo, alespoň v představách. Zbavil jsem těla, ale kdo teď mou duši zbaví těla? ptal se. Tak se ztrácí důvěra ve východní filozofie, jógu a ovesné vločky, lotosový květ i bezbolestné rozvody. Vzpomněl si na zrod své úvahy o tom, proč se zbavit svého těla, a učinil závěr: Jediné, co mohu udělat pro dobro věci; NIKDY SE NEVYSVLÉKAT PŘED ZRCADLEM DO NAHA.

O duši
Představoval si, že existuje jedna jediná globální duše - těchto dní. Podle Karáska existuje duše ghotická, slyšel, že píše a mluví také o poetických a romantických duších, slyšel o dušičkách, které se nahřívají v pekle. Všechny ty duše mají přívlastky, které vždy alespoň trochu upřesní, o jaký druh duše se jedná. Ale globální jakoby nikde... Pak uviděl duši dneška vyjíždět z výrobních pásů médií, gigantích továren a z městských přístavů zalesněných mrakodrapy. Tam někde se ta duše dneska utváří. Ale jaká je? Seděl na lavičce a četl noviny. Přál si hladit ruku umírající Chorvatce, nebo i Muslimovi, který ji právě zastřelil. Přál si přivést je k sobě a zeptat se jich - společně. Kaka je naša duša? A za zády si přál mít prezidenty, kteří mu položí ruku na rameno a řeknou sborově: Alfréde, neobtěžuj se hledáním duše dneška. Budeš klidnější. A vůbec, Jsou vánoce. Ptej se raději po duši vánoc... Přál si spojjt ruce všech. Ještě by se zeptal, jak budou slavit vánoce v Kambodži, jak v Čečensku a jak u babičky. Ještě by se chtěl přesvědčit, zda všichni mají stejnou globální vánoční duši jako on. Stále však nehybně seděl na lavičce u cesty, svíravý zvuk projíždějících automobilů se mu zatínal do uší a on místo ruky umírající Chorvatky hladil ruku svou. Pak sebou trhnul a s úlekem zašeptal. Copak si mohu sám sobě vystačit pouze se svou duší? Copak nás nespojí žádná globální? znervózněl Alfréd a prohlížel si ruku, na které se mu začal objevovat ekzém. Svědomí
Alfréda hryzalo svědomí. Je těžké představit si svědomí jako velikou krysu, která nelítostně uhryzává z bezbranného Alfréda poslední naději, která mu našeptává, že je neposkvrněn hříchem. Svědomí Alfréda svědomitě svědilo, bylo (nebojím se to říci) vyrážkotvorné. Svědomí svědomitě svědící a krysovitě hryzající bylo tvrdící, že je (to se podržte) svědomím národa. Nahlodávaný Alfréd byl velmi rád, že svědomím národa není on samotný, nýbrž někdo jiný - krysovitější. Je to pochopitelné - bál se o svůj osud, protože o jakémsi proradném svědomí národa si svědomitější informační služby, ale i tajné kanály šeptaly plamenné kritiky. Krysa, která se Alfrédovi zjevila, měla na krku pochybný nápis "Národ sobě" a také "Vyhubte všechny krysy v národě." Alfréd pochopil, že se nejspíš bude jednat o politický program, který svědomí národa bude v nejbližších volbách prosazovat. Domýšlel si, že krysa ztělesňuje celorepublikový pohled na svědomí národa. "Proti egu národa, ztělesněného v kryse svědomí, jsem jako jedinec zcela ztracen. Postavit se tedy proti národu jest zcela nemožno. Budu jím sežrán, pateticky křičel ohryzlý Alfréd své úzkosti do čtyř holých stěn, se svědomím národa zakousnutým ve svou pravou tvář. Hlad je přeci jen nejlepší kuchař, říká jedno velmi známé přísloví. Nahlodaný Alfréd, nemaje ničeho k snědku, počal uvažovat o něčem k zakousnutí. Hryzající svědomí bylo vytrženo z pracovního nasazení, právě když Alfréd přicházel o podstatu své osobnosti - o své levé nedoslýchající ucho, které jediné mu alespoň trochu umožňovalo naslouchat naléhavému hlasu národa. Alfréd se ohradil, podíval se na krysu zvanou svědomí a tiše, bojácně na ni zakřičel... já tě žeru... Ten, kdo hádal, že se svědomí národa ztělesněné v kryse do Alfréda zamilovalo, hádal správně. Alfréd z lásky ohluchl úplně a svědomí nestačilo dokončit svou práci, učinit Alfréda hluchým, slepým a bez mozku vůbec. Stačila pouhá tři slova, říct "já tě žeru", a můžeme s odstupem času říct, že Alfrédova láska v národu je přirozená, nevynucená, zcela spontánní.

Tónem
Alfréd ve své prostotě zatoužil stát se tónem. Uchvátila jej představa znít, znít pro někoho, být libozvukem, který přináší radost. Přál si být dobrým tónem. Už se viděl, jak se vyjímá na bilboardových plátnech, jak se po jeho zvuku lidé otáčejí. Na bilboardu on - Alfréd, všech lidí slavný tón, dnes ve vašem městě live, v původním znění s titulky - a pak, pak si z celého srdce přál spatřit ten krásný nápis: Vyprodáno. Je však potřeba ještě dovysvětlit, proč celý koncert bude znít poněkud nezvykle - s titulky. Alfréd někde slyšel, že mnoho titulů kazí člověka a že lidi pak zpychnou. A to on nechtěl. Nechtěl být, přestože má titul nejlepšího tónu světa, považován za někoho, koho sláva pokazila a on zpychnul.Je pravda, že vždy toužil po slávě a titulech. Nyní však, když už se ve svých představách obojího takřka dotýká, nazývá obojí nanejvýš skromně - titulky a slávkou. Ano, svou slávku a titulky zatoužil Alfréd realizovat prostřednictvím dobrého a znělého tónu, a proto na svém libozvuku začal velmi intenzivně pracovat. "Zníte dobře," tvrdili Alfrédovi v hudebních agenturách, avšak prohlíželi si ho se značně nevraživým obočím. Jenže co s vámi, svět je dnes naladěn na něco úplně jiného. Jste tónem pro důchodce, staré omšelé kmety, intelektuály, věřící, ale žádný normální člověk vás nevezme raději ani do huby, natož aby jste se vklínil do jeho mysli. Svět si žádá agresivní tóny, znění dobrého tónu, jako jste vy, už dávno odeznělo. Spletl jste si století pane. Jste skutečně velmi dobrý tón, ale v dnešním světě, chápete, vysvětlovali Alfrédovi ve všech hudebních agenturách. Dobrý tón prostě nemá zvuk, a už nás neotravujte!!! Iluze a sny o nějaké slávce a titulcích najednou pominuly. Už nejenom velká sláva a početné tituly, ale i jejich groteskní zdrobnělina přestala Alfréda přitahovat. Touha Být tónem ho však nepřešla, i když věděl, že "Dobře znít znamená zničit se". Vyšel na ulici a křičel, křičel z plných plic nesrozumitelné výlevy duše. "Je to mé kamikadze, dobrovolná sebevražda ve prospěch dobré věci," říkal si. Mrakem Alfréda nesmírně bavilo představovat si, že je mrakem. Dokázal se pocitem, jak si z velké výšky prohlíží zemi, kochat celé hodiny. Netoužil po tom být ptákem, ten se totiž příliš nadře ustavičným mácháním křídel a navíc - pták si každodenně musí shánět potravu, což Alfrédovi vůbec nevyhovovalo. Nechtěl se stát součástí potravinového řetězce, toužil naopak vymanit se z něj. Jako mrak by se mohl cítit během své plavby po obloze zcela svobodný. "Svobodný může být jedině ten, kdo má nad hlavou slunce a pod sebou zemi, vznáší se mezi oblaky a na zemi pěkně zvysoka močí," rozesmál se Alfréd vlastní zvrhlé představě močícího mraku. Je jisté, že se v jednom krizovém období pro něj všechny mraky na obloze staly nedotknutelným idolem, ztělesněním umělce božího, prokletého básníka, který se nechá opájet sluncem, na zemi s nadhledem kálí, ale při tom všem dokáže velice jasně rozlišovat, co je na zemi dobré a co špatné. Vždyť mrak musí mít z takové výšky dokonalý přehled o dění na zemi. Je pochopitelné, že si Alfréd život mraku značně idealizoval.

Motivem
Nikdo dnes přesně neví, co bylo příčinou toho, že Alfréd přijal záhadnou úlohu motivu jednoho života. Jako motiv měl Alfréd na starosti jediné: objevit se vždycky na těch stránkách života, kde bylo potřeba zdůraznit nějakou skutečnost, týkající se života, který si zvolil. Nikdo mu však neřekl, jakou skutečnost v onom životě má zdůrazňovat. Brzy byl na rozpacích, zda si na sebe neušil boudu a nepozřel nestravitelné sousto, nedokázal odhadnout, jestli dostatečně rozumí hlavolamu jménem život. Kladl si neustále sebezpytující otázky, byl na pochybách, zda jako motiv má vypovídat o přítomnosti strachu, bezradnosti, smíchu, bezstarostnosti, radosti či pokušení a chtíči, nebo má on sám najít pouze nejdůležitější motivický článek života a ten dotyčnému v pravém okamžiku sdělit. Nakonec při pohledu na zvolený život usoudil, že v něm nemůže být ničím jiným než motivem pochyb. Dost možná však hraje v tomto životě plném pochyb roli motivu. Pak se neočekávaně objevil u Alfréda ve dveřích s kyticí podivný Muž: Vážený Alfréde, je mi velikou ctí oznámit vám, že jste byl právě povýšen na základní motiv vámi zvoleného života. Myslím, že to pro vás musí znamenat mnohem více než stomiliónová výhra v loterii." Alfrédovi zajiskřily zprvu očička, být základním motivem cizího života mu připadalo jako vzdání mimořádné pocty, které se smrtelníkům nedostává. Ale pouze do té doby, než Muž pokračoval: Upozorňuji Vás, že to pro Vás znamená rozloučit se s vlastním BYTÍM. To nyní nebudete potřebovat, splynete zcela s životem té postavy, kterou jste si vyvolil. Ale když se za vlastním životem úpřímně otočíte, myslím, že není nic rozumnějšího než se ho zbavit, uštěpačně s cynickým pošklebkem ve tváři prohodil Muž a zmizel ve dveřích, aniž dal Alfrédovi možnost zvolat rozhodné NE!!!. "A pamatujte si, že vy jste základním motivem toho života, jste zodpovědný nejen za život, ale i za smrt!!! zahulákal ze dveří. Alfréd začal rozmýšlet, co to znamená být základním motivem života. Mužovo vysvětlení mu rozhodně nestačilo. Bál se své role. Bál se přijít o vlastní BYTÍ. Kdyby mé BYTÍ přestalo existovat, jaký smysl by mělo být motivem nějakého života, když má hodnota by byla nulová? nechápal Alfréd. Utápěl se v bezcenných úvahách, až nakonec v okamžiku nejvyšší extáze zoufalosti pocítil stav, který doposud nezažil. Najednou nevěděl, kým a čím je. Na druhý den vstoupil Muž do Alfrédova pokoje bez zaklepání. Alfréd seděl sklíčený a ustaraný za stolem politým ranní kávou. Ani nevěděl, zda se jako motiv může pohnout, aby náhodou něco nepokazil. Měl vážné podezření, že v tomto životě plném pochyb by mohl hrát roli motivu. Najednou mu blesklo hlavou, jsem základním motivem: mohu tedy osobu, kterou jsem si vyvolil motivovat k tomu, aby sama sebe zničila. Muž, o jehož přtomnosti Alfréd doposud nevěděl, se hlasitě zasmál a odešel. Alfrédovi došlo, že Muž ví přesně o tom, co si myslí. Došlo mu, že smrt osoby, v níž bude hlavním motivem, by znamenala i jeho smrt. Po pohřbení BYTÍ i smrt Motivickou. Znamenalo by to absolutní opuštění světa. Nebyl by ani ve formě těla, ani ve formě ideje... Muž se zanedlouho vrátil: Chápejte, zlomilo se to asi ve dvanácté kapitole. Z původního vedlejšího motivu jste totiž stále nabýval na významu, také nás samotné to překvapovalo, protože dotyčná osoba k tomu sklony předtím nikdy neměla. Ale nyní už skutečně nemůže jen tak nečinně sedět - máte dvě možnosti, jak to ve všech milostných románech bývá - buď smrt nebo láska. Z míry vyvedený Alfréd si počal pokládat otázky o přítomnosti fikce v životě: Kdo je ten tajemný muž, který mě navštěvuje? Co má pojem motivu společného se skutečným životem, když je chápán jako motiv literární? Trpíme falešnými utkvělými představami, které jsou sice neskutečné a neuskutečnitelné, ale my je považujeme za skutečné nebo alespoň uskutečnitelné. Jenom proto, že jsme si je uvnitř sebe sama vsugerovali. Alfréd rezolutně odmítl, že by on mohl být základním motivem něčího života. Vstal z křesla a vyšel do ulic, pozoroval auta, nechal na sebe dopadat sluneční paprsky, vnímal svou existenci jako zcela nové proměněné BYTÍ. Chtělo se mu křičet, řvát, brečet. "Nikdo po mě nemůže chtít, aby se stal hlavním motiem. Chtěl jsem být jen takovým motivem, který se podílí na spoluprožívání reality, vychutnávání krás života. Lžete a lhal bych sám sobě, kdyby si jen pomyslel, že mohu hrát hlavní motivickou roli!!! Každý život se musí motivovat sám, ze své podstaty, protože podstatou života je jeho plnohodnotná schopnost motivace. Nikdo nemá právo rozhodovat o krocích po cestě životem nebo dokonce o konci života. Ne, ne, odmítám vás poslechnout pane!!! zařval Alfréd a rozběhl se po náměstí, hladil kolemjdoucí, líbal se se psy a naslouchal fontáně. "Taky smrt by si měl rozhodnout každý, stejně lásku," šeptal Alfréd rozhořčeně vyděšeným chodcům, když tu uviděl nádhernou mulatku s širokými rty a svěžími bílými zuby. Zkoprněl. Teď už tuším, co je to být hlavním motivem, nasucho polkl Alfréd. "Nebýt motivem žádného života by znamenalo nežít," řekl si v duchu Alfréd a nenápadně vyrazil za dlouhými nohami kouzelné mulatky.

Starou strukturou
Najednou Alfréd smutnil z toho, že je starou strukturou. Ten hrůzný pocit strukturálního zoufalství se ho zmocnil, když se ocitl mezi čtyřmi stěnami. Začal zarývat do stěn své nehty a toužil po otevřeném okně ve svém tmavém pokoji. V samotě pokojového ticha byl nucen všímat si okolí. Nesvázaný, plynoucí, plující, letící prostorem i časem si připadal venku, na volnosti, na svobodě. Ale co tady - v uzavřené místnosti? Bezčinně seděl, toužil po činnosti, a tak aby se alespoň nějak zabavil, pozoroval stínohru na struktuře stěny. Všechny ty zvrásnělé stěny - starší než Alfréd sám - byly zcela jiné. Alfrédovi však najednou připadaly stejné - jedna vedle druhé. Staré vetché stěny mu vsugerovaly představu: Mám stejně starou strukturu jako ty zdi, uvnitř i vně, a nebude nikoho, kdo by ji ze mne seškrábal. Teď stojí Alfréd uprostřed pestrobarevného světa, snaží se zbavit představy o starých strukturách a snaží se aplikovat svou zkušenost se strukturou na všechno. Dívá se na trávu, zvlněné žitné pole, letokruhy stromu, kruhové vrstevnice na prstech ruky, dívá se na měnící se strukturu bouřlivých tmavých mraků, rozcuchanou strukturu zvířecí srsti, rozvířenou hladinu rybníka, pravidelnou strukturu řádků na babiččině zahrádce, uspořádání parket v kulturáku, pozoruje hladinu piva a ochlupení ženského lůna, strukturu tónů, které vyvěrají z letní folkové kytary, strukturu plamenů, které ožehují špekáčky, tím vším je Alfréd zahlcen uvnitř i vně. leží pod slunečními paprsky a se zavřenýma očima vše rekapituluje, přemýšlí o struktuře lidské duše...Leží, sní, cítí se proměněn a říká si: "Člověka určitě spoluvytvářejí struktury, které ho obklopují." Alfréd pomalu zapomíná na uzavřenou tmavou místnost, v níž si do krve rozdrásal prsty. Je přesvědčen, že by mu nyní stěny připadaly nové, rozdíl mezi starou a novou strukturou by neviděl, protože by na stěnách znovu a znovu objevoval nové souvislosti. Naučil se to tam venku, na svobodě. A tu si Alfréd uvědomil, že staré struktury neexistují, že o všem rozhoduje způsob, jakým se na sebe a okolí díváme.

Bez nápadů
Alfréd si nápady nepředchází. Má s nimi stejné problémy jako se ženami. Ženy si Alfréd sice předchází, ale ne vždy je to nejvhodnější chování, které může pro dobro věci udělat. Není ani tak vzteklý na to, že se mu předcházení žen zpravidla nedaří, na to by si už zvykl, horší je, že ho samotného předcházejí nápady. Alfréd si často ani neuvědomí, že ho nějak vlastní nápad minul, dál sedí a dívá se do blba a nereaguje, neodchytí jej, nezaregistruje ho, neukáže známým, nic. Proto se Alfréd tak často jeví lidem jako muž bez fantazie, bez nápadů. Alfréd sedí v židli, opět zcela bez nápadů, a snaží se vybavit alespoň ten pocit, kdy se nápad rodí, v naivní představě, že samotný pocit, že nějaký nápad vzniká, donutí mozek k tomu, aby nápad skutečně vzniknul. V okamžiku největší krize nápadů mu přišlo na rozum představovat si alepoň ženu jako nápad, který si stvořil on sám.

Kutilem
Alfréd zatoužil stát se kutilem. Doposud se pořád vznášel v blízkosti vzdušných zámků nesmrtelných myšlenek, nesmrtelných proto, poněvadž co není, ani zemřít nemůže. A ten myšlenkový svět mu připadal bezpečnější než rána palicí od tesaře, který si hlavičku hřebíku plete s hlavičkou Alfrédovou. Nerozhodný Alfréd sklíčeně a pečlivě rozmýšlí, kterému výrobku obětovat tolik volného času, aby mu práce udělala nesmírnou radost. Listuje mnoha nejrůznějšími časopisy pro kutily, Urob si sám, Stavba svépomocí, Receptář. Žádný výrobek mu nepřipadá dobrý. Až jednou, když se svěří se svým kutilským plánem přátelům a oni ho z důvodů jeho levých neschopných rukou chtějí jeho plánu ušetřit, uslyší tu zásadní větu: Dělej, jak myslíš, každý svého štěstí strůjcem. Štěstí, to je to, po čem Alfréd touží. A budu to vyrábět na kila, balení po stovkách pro celá sídliště, pro celé školy, pro celé podniky, balené štěstí!!! raduje se Alfréd a začíná shánět návod. Návod nikde. Dřevo jako materiál zavrhl, lehce hoří a štěstí přece musí být nehořlavé. Plasty také neschválil, protože jsou umělé a štěstí je přece zcela přirozené, ocel a železo se mu také vůbec nelíbí, protože je příliš těžké a štěstí musí být lehoučké jako pírko, musí nadnášet a přitom držet při zemi. Beton nebo železobeton, cihla? Je to všude kolem nás a copak jsou lidé šťastní v těch železobetonových škatulích? Ne,ne, ne, štěstí nelze postavit. Být kutilem je zbytečné. A tak Alfréd vyšel do ulic a začal shánět lidi, kteří jsou schopni štěstí vyrábět. Popíjel v hospodských putykách a viděl tam vedle sebe pláč i smích, štěstí i žal. Posedával v čekárně v porodnici a pozoroval bolest, žal, štěstí i neštěstí, usedl do poslední řady v osmé B a viděl v jedné hodině rozradostněnou učitelku a smutné děti, přešel do sedmé A a koukal se chvíli na šťastné děti a nešťastnou matematičku. Štěstí se někde vznáší kolem nás a usedne, pak odletí, usoudil Alfréd, který už se vzdal svých kutilských plánů, protože štěstí se doluje jako neviditelné zlato. Kutá se sice, kutá se ze dna každého člověka, ale na to člověk nemusí být kutilem.

Parazitem
Alfréd si našel jiná těla, v kterých mohl žít. Provrtával se jimi jako červotoč, opravdu zákeřně je nahlodával a šíleně se přitom bavil. Ostatní těla sténala bolestí, zvláště když se Alfréd s velikou radostí zarýval svými drápky do srdce své oběti. Alfrédovi se do těla také pořád někdo zarýval, cítil se bezbranný, bezzubý, nebyl schopen servat vetřelce ze svého těla. Snad proto v něm narostlo přesvědčení trhače, šelmy. Přistihl se, že jej cizí bolest vzrušuje, přináší mu rozkoš, přivádí ho na samu hranici orgasmu. Ne, Alfréd se v ten okamžik nezarazil, ale začal toužit po tom parazitovat na cizích tělech stále, živit se tím, vykonávat trýznitelství jako povolání. Nic takového však nedovolí. Na světě jsou miliony a miliony trýznitelů, kteří si narozdíl od Alfréda své trýznitelství vůbec neuvědomují. Miliony a miliony trýznitelů svou zálibu maskují civilními zaměstnáními a žijí mezi námi, sají z nás krev, ničí nás. Alfréd toto vše chtěl legalizovat. Aby si to lidstvo zase přestalo hrát na svatouška, říkal si, ústa od krvavé tlačenky omaštěná...

Mouchou (opsáno z Alfrédova deníku)
"Jestliže nebylo mou povinností odejít, byla to alespoň slušnost a na konci, nejspíše nutnost. Jakmile se k vám začnou točit zády a vy máte strach si kousnout, protože vše se vám může později sesypat na hlavu, všechno vám mohou spočítat a vrátit, máte chuť je opustit, uletět někam pryč, kde nejsou. Jenže ony jsou všude.“ Je to má chyba. Neměl jsem ve svém snu evokovat představy tak silně. Jsem přesvědčen, že bych se mezi nimi nebyl býval ocitnul. Čistím si nyní nožky jako ostatní, splývám s davem, pochutnávajícím si jakože na mršině, aby nebylo vidět, že píšu. Mívám taky strach z člověka pobíhajícího kolem mě s lepačkou. Když píšu, bývám velmi nepozorný a to mě může stát jednou život. Ale to ne, on nás přece vybíjí jen v uzavřené místnosti, mršiny tlející venku - na cestě - ho nezajímají... Jsem moucha a právě jsem na cestě někam, kde mouchy nejsou. V těch největších vedrech se za letu brzy unavím a brzy usednu. Za chvíli ke mě přiletí jiné hmyzí potvůrky, snad předpokládají, že usedám jedině tehdy, když něco potřebuji. A zase nebudu mít klid sám pro sebe. Místo, kde nejsou mouchy, asi neexistuje. Alespoň nyní v létě. Dívám se kolem a zjištuji, že místo, kde nejsou lidé, nebo kde po sobě lidé něco nezanechali, také neexistuje. Sedím na jedné lidské památce, odpadu, který někdo z lidí na cestě zanechal. Dříve jsem to nemohl přenést přes srdce ani žaludek, zvracíval jsem, býval jsem vyhladovělý a padal jsem za letu únavou. Pomalu si zvykám na změnu stravy. Mouchy rády žijí v hovnech, které pro ně lidé připravují a pokud si dobře vzpomínám, i mezi lidmi existovaly sorty, které se živily různě, vegetariáni, dietáři apod. Tady mi nic jiného nezbývá, žer, co je, nebo zdechneš hlady, zní muší zákon. Kdyby ve světě much fungoval byznys jako v lidském světě, myslím, že by mouchy rády využily toho, jak lidé na přírodu s prominutím serou. Byl jsem člověkem a doufám, že jím opět budu. Pro mě je muší život veliká nuda. Je to možná tím, že jsem poznal život člověka, a ten mi připadal zajímavější. Život mouchy sestává jen z přelétávání z hoven na mršinu či jinou potravu (u lidí se tomu říká žraní), z čištění nožek a křídel.. Občas se za letu mouchy pomilují (to přiznávám není vždycky k zahození) a spěchají dál, k dalším mršinám a hovnům. Jsem v poslední době nepřiměřeně sprostý, omlouvám se, ale budu se snažit z toho vyléčit. V říši much ztrácíte dobré mravy, které si získáváme během lidského života, velice rychle. Být slušný mezi mouchami by znamenalo vybočovat z davu, být prostě jiný. A to jsem si nepřál. Nechci, aby mě bylo vidět, alespoň mezi lidmi jsem měl pocit, že ti, co na sebe moc upozorňují, mají v životě jen a jen samé problémy. Proto jsem se naučil žrát hovna, šoustat za letu s mouchama, které jsem ani neznal a mluvit sprostě a mnohé další věci, které mi byly zpočátku proti srsti. Ale teď už nechci být sprostý a chci svůj životní styl nadobro změnit. Stále doufám, že se mezi lidi vrátím a chci být na svůj návrat náležitě připraven. Mezi lidmi - zdá se - není tak mnoho hnilobného. Ale možná, že se mýlím, že jsem zapomněl. Přece jen už je to nějaký ten pátek. Je přece fakt, že se lidé stejně jako mouchy rozlézají všude, ale - marná sláva - jejich život mi připadá narozdíl od much ryzí a zlatý...

Alfréd a víno
Alfréd svlažoval své hrdlo vínem. Každým douškem se snažil více a více rozvázat si svůj jazyk. Ano, dnes zcela záměrně, údajně proto, aby mu to lépe mluvilo. V duchu hořekoval: "Nejsem typ, jenž je schopný komunikovat ve vysokých dimenzích a to mě enormně diferencuje od přátel pohybujících se v relativně nejbližších sférách mého interního života. Snad nikdy neeliminuji tuto komplexovou bariéru, dámy a pánové." Alfréd, svraštělý kyselostí a trpkostí ryzího moravského bílého jako oschlý pomeranč, pronesl sám pro sebe v uzavřené místnosti a uzavřené společnosti onu fatální větu: Jsem traumatizován!!! Když se nad ním shromáždila najednou celá ta obludná uzavřená společnost s otázkou na rtech: Je vám něco, pane Alfréde!?!, začal zhroucený Alfréd v duchu přemítat: „Ach ty dědičná klaustrofobie ve mně, ach ty záchvate sociofobie, ach proč mě tak retarduješ?“ "To nic není, lidičky, to ho přejde, sem a tam ho to přejde," uklidnil s cynickým úsměškem všechny Alfrédův důvěrný známý. Nato Alfréd dvakrát dlouze škytl a zcela se zabořil do nepohodlné dřevěné židle. Těkavé a přesně mířené úsměvy žen, které ve světlých chvílích Alfréd pozoroval, jej usazovaly neustále hlouběji a hlouběji. Když pak Alfréd - zřejmě ve zcela jiném kontextu - zaslechl sekretářku ředitele vyslovit větu. "Ještě hlouběji, nejhlouběji jak můžeš." už tomu vůbec nerozuměl, ale pro jistotu sjel ze židle tak hluboko, že se ocitl zcela na zemi. To kupodivu Alfréda trošičku probudilo k životu. Opět si všiml svádivých úsměvů přiopilých dam uzavřené společnosti. Byl z toho celý nesvůj. Ženy se neusmívají jenom ústy, jak vidím, ale i jinými částmi těla, konstatoval pobavený Alfréd sledující ony brutální orgie, kterých se pro svůj zubožený stav nemohl bohužel účastnit. Některé slečny si sundaly svršky, Alfréd si prohlížel jejich poprsí, překrytá zvláštním barevným karnevalovým tričkem, na němž se vyjímal dikobraz s dlouhými ostny a nápis S úsměvem jde všechno líp. Vaše starosti na moje ostny, teda - moje starosti na vaše ostny, řekl Alfréd, dvakrát škytl a opřel se plnou vahou o nejbližší dostupná ňadra. Ňadra uskočila a vlepila Alfrédovi nemilosrdný políček. "Komunikativní předpoklady mé individuality neharmonizují se sociálním kontextem této situace, neb jsou zcela nicotné...,“ vysoukal ze sebe společensky znavený Alfréd a jak si neustlal, tak si také lehl. Alfréd pije víno dále. Možná kapánek méně, ale pije. Každým douškem se snaží více a více rozvazovat si jazyk, aby byl společnosti více přístupný, aby ji pochopil, aby se mu lépe mluvilo. Nakonec společnost většinou nechápe, protože vidí, jak se ho chopil alkohol. Ale jak si Alfréd přál, alkohol nakonec přeci jen něco rozvazuje - mohli bychom říct, že jazyk a rovnováha s Alfrédem rozvazují pracovní poměr. Do konce večírku pro něho už nepracují. Alfréd usíná bez ženy vedle sebe. Na podlaze. V polospánku, pozorujíc pochodující podpatky kolem sebe, ze sebe ještě láskyplně vysouká: "Slečno, osciluje ve mně vaše iritující podnoží..."

V zakletí struktur
Zakletí struktur. Alfréd skapával z listů stromu a prohlížel si jejich žilky, které se jako evropská vodstva stékala a roztékala, vytvářela soutoky a delty. Listy byly Alfrédovi v té chvíli životem, jedinou realitou, kterou niterně chápal, ale jak sestupoval níž a níž, už už padal na zem, aby se roztříštil o hustý zarostlý trávník, zafoukal vítr a strhl Alfréda i s listem někam za brány továrny, přistál s ním přímo v provozu Nových hutí. A dívaje se do rozpálených pecí ztrácel z tváře svůj úsměv a zdrcený naslouchal klapotu a rytmu fabriky. A opět pozoroval ony delty a soutoky, když rudá a žhavá láva stékala koryty až někam, kde nabývala svého nového pevného tvaru. Alfréd se snažil zapamatovat si tu neskutečnou atmosféru Nových hutí, když tu jej uklízečka i s listem zahnala do kontejneru, kde stísněn mezi ostatním odpadem putoval jako řadový voják na cvičení v přeplněném voze. V tom rozkodrcaném popelářském voze se nějak nechtěně přelil na ohořelý dopisní papír, na němž ještě doposud byla vidět památka po krokodýlích slzách nějaké zhrzelé harlequinovské lásky. Četl ta slova plamenné lásky se zatajeným dechem a snažil se zapamatovat zvláštně rytmizovanou strukturu písma, které vnímal svým sedmým smyslem pro struktury jako orgiastickou záležitost. A když se pak vůz zastavil a Alfréd se s celým nákladem řítil mezi hromadu podobného haraburdí, jakým je on sám i s jeho dopisem, uvízl v tmavé staré plechovce, rotoval vzduchem a zabořil se do toho největšího sajrajtu, jaký snad na skládce mohl být. A najednou Alfréd vnímal, jak i ta nejhlubší tma, v níž se právě ocitl, dokáže být krásně a bohatě strukturovaná a jeho srdce zaplesalo štěstím. A toužil najednou po slunci, nikoli však proto, že by se mu tma nelíbila, ale aby mohl srovnat, která struktura je vlastně bohatší, zda struktura světla, nebo tmy. A jak tak přemýšlel o možnostech poznat světlo zde na dně plechovky, sám se ve své malosti stal součástí struktury zrezivělé plechovky, vpil se do ní vší svou touhou po strukturách a světla se nikdy nedočkal.

Pyramidění komínů
Když už Alfréd neví kudy kam, hledá ve svém okolí tovární komíny a jako houbař kochá se jejich tvarem, velikostí, jedovatostí, barvou či nejedlostí. Některé malé ušlápnuté komínečky sotva vyčuhují z rodinných domů nebo jsou nenápadně přilepeny k bytovkám, jiné se giganticky a majestátně vyjímají jako sochy svobody nad továrnou. Sfingy dvacátého století. Alfréd miluje a přemýšlí právě o těch druhých. Přistihuje se při tom, jak propadá uchvacujícímu pocitu, pocitu, že zvrchu, ze samotné špičky komína pozoruje to mravenčení a hemžení lidského hnízda. Jako někdo, kdo má vše pod sebou jako na dlani - v hrsti. Vládce? Bůh? Ne, Alfréd nemusí létat, ten kdo létá, vznáší se nad zemí a ztrácí kontakt se zemí, není Bohem pro lidi, stává se Bohem sám pro sebe, protože neví, čím ti mravenečci dole pod ním žijí. Na komíně, nebo také na vysokém stromě či mrakodrapu, je vše jiné. Komín má své kořeny v zemi a táhne se po vertikále k nebesům, aby se dotkl nebe. Čím? Tím kouřem, smogem? To je náš dotyk a kontakt s Bohem nebe? Ale byly to lidské ruce, které komín postavily - snad jako trpkou vzpomínku na Babylon... Byl to člověk. Maličký, nicotný Alfréd stojí pod komínem, dívá se do jeho korun a uvědomuje si, že neúprosná perspektiva vytvořila z komínu pyramidu. Pyramidu jako hrobku? Pyramidu jako oslavu něčeho "nesmrtelného"?

Cesty na záchod
Velmi byl Alfréd překvapen, kolik pozornosti se věnuje Východu. V literatuře, umění, filozofii, politice, náboženství. Východ jako věčně diskutabilní, mnohdy provokativní oblast naší planety. A co záchod, ten přímý protiklad východu? Na ten proč se zapomíná? apeloval rozhořčený Alfréd. Copak nevidíte, kolik moudrosti a filozofie se na této dosud neprobádané oblasti skrývá? Dvě nuly na dveřích. Vítají nás už zdálky, oznamují a prozrazují, že tady v této místnosti jsou si všichni rovni. Všichni jsou zde velkými nulami, tituly a nahrabané peníze, příslušnost ke straně, nic nehraje význam. Řekněte, podaří se snad někdy dosáhnout nějakému režimu tak důsledné rovnosti? Někdo může namítnout, že záchody vedou k diskriminaci a ke striktnímu rozdělování lidského pokolení dle pohlaví, na muže i ženy. Avšak zapomíná se, že jde o něco více. Nelze popřít, že muž i žena mají rozdílné potřeby ve společnosti, rozdílné úlohy. I s tím symbolika panáčků a panenek na dveřích počítá. Je příznačné, že na muže a ženy nás uměle rozděluje společnost. Podívejme se na základní mikrospolečenství státu - rodinu. V ní najdeme zpravidla pouze jeden jediný záchod - proto by také rodina měla být myšlenkově a názorově kompaktnější než celý stát. Přejděme však k zásadnějšímu srovnání východu a záchodu - a to filozofickému. Všeobecně se tvrdí, že velmi důležitou roli ve východních filozofiích hraje duše. A jak je tomu u záchodu? Jedním ze základních pojmů, s kterým se v této oblasti operuje, je hovno. Srovnávání Východu a záchodu je tedy ukázkovým kontrastem idealistického a materialistického vnímání světa. Jestliže duše je schopna splodit myšlenku, tělo je schopno splodit hovno. Nikoli zanedbatelné byly zvláště za minulého režimu diskuse a názory, že právě podle úrovně a čistoty záchodů lze usuzovat na celkovou úroveň národa. Skutečně nelze nesouhlasit. Kdybychom se jen chvíli podrobněji babrali v onom výše zmíněném základním pojmu celé záchodové filozofie, určitě bychom si byli schopni udělat obraz o zemědělství, stavu potravinového průmyslu i o zdravém stravování národa. S největší pravděpodobností Alfrédovi jeho návrh vypracovat ročníkovou či dokonce diplomovou práci neprojde. Všichni se budou ošívat, někteří budou Alfréda odrazovat se slovy:" To je nechutné, pane kolego." Alfréd jim nejspíš odpoví:"Jsou svinstva, pane kolego, o kterých se vůbec nepíše, a jsou místa na této planetě, na nichž se dějí takové nechutnosti, že záchod je proti tomu posvěcená kaplička." A Alfréd by pochopil, že některá témata musí navěky zůstat tabu, jinak bychom si svět poslali do hajzlu ještě dřív, než když se pomalu a postupně bude splachovat z povrchu sám. Alfréd si přestal dělat poznámky o záchodě o odcházel na stranu s veršem "Zašlé bludice pouť" na rtech.

O balíkovém myšlení
Alfréd se na přednášce "Podvědomé podřizování se balíkovému myšlení" ocitl zcela náhodou. Začalo ho však zajímat hned díky první větě, když přednášející s vážnou tváří všem vysvětlil: "Doba je taková." Alfréd pochopil, že všichni ti, kteří dobu považují za makovou, zde nemají co dělat. A přednášející začal sáhodlouze vysvětlovat, že kdo je v balíku, vlastně v balíku vůbec není, poněvadž jak zjistí, že jeho balík je menší než balík jeho souseda, zatouží po větším balíku, aby byl víc v balíku než jeho soused, a proto něco uzme z balíku svého souseda tak, aby se to zase úplně nepoznalo. "Demokracie je svobodným trhem s člověkem a jeho svědomím, a kdo v těch balících umí chodit a o svědomí přišel někde v nějaké revoluci nebo u nějakého kecpultu nebo popřípadě i jinde, pak je na takovým trhu jako dobře živená hyena, která má balík, o němž se jinym může jenom zdát.“ Alfréd se přihlásil o slovo a s vážnou tváří se otázal, v jakém balíku bude po dnešní přednášce referující. A přednášející svědomitě a hrdě prohlásil, že všechno dělá proto, aby se balíkové myšlení z lidí vytratilo, a proto nejdříve lidé musí slyšet, jak jsou všichni ti, kteří žijí v tom nebezpečném zajetí balíkového myšlení, špatní. A tu položil nějakej mladej synek s drsňáckým a šviháckým ksichtem před přednášejícího deset tisíc a zařval: „Tady máš ode mě několik táců, jenom když už budeš držet hubu!!“ Referent se ani nepodíval do davu, smetl deset tisíc ze stolu už do připravené kabele jako zkušený chmaták a zmizel zadním vchodem. Alfréd, který unešen slovy přednášejícího se zrovna rozhodoval, jakým způsobem bude všechny utvrzovat o škodlivosti peněz, se jen smutně podíval za mizející postavou.

V zajetí
Alfréd byl dlouhou dobu zajat. Byl v zajetí lidí, kteří jej denodenně obklopovali. Bál se však bál být sám, protože by se mohl dočkat druhého strašného extrému, v sobě sám uzavřený šťourající se v nesmyslném bludišti vnitřního světa jako prvňáček v nose, mohl by propadnout v zajetí stejnorodých myšlenek. Nyní však cítil, jak silné likvidační účinky mají lidé kolem něj, avšak zároveň pociťoval, že jejich přičiněním nemá zdaleka čas uvědomovat si stinné stránky svého světlého Já. Své pravé Já totiž Alfréd dokonale dokázal rozmělnit do epiky a prozaičnosti života, zapomněl na lyriku Já, která rodí květy a básně a lásku. Byl člověkem s funkcemi zkušeného stroje.

Způsoby osvobození
Alfréd se vysvobozuje tím, že je psán. Jako houba do sebe nasává problémy druhých, jako z houby z něj potom vymačkáváme své vlastní problémy. Problémy mající podobu inkoustu v neustálém koloběhu skapávají z mého pera a stávají se Alfrédem. Jenže Alfréd žije vlastním životem, nikoli životem mého psacího pera. Je potřeba mu uložit, aby byl psán, není to prozatím jeho povinnost. Bylo by však dobré jej poprosit. Alfréd je schopen vysvobozovat, věznit. Jablko se od stromu osvobozuje tím, že dozraje a spadne. Jak se však strom osvobozuje od jablek? Musí čekat na to, až se jablko uráčí spadnout? Mám tedy já čekat na to, až se Alfréd bude chtít ve mně opět realizovat, mám být já v zajetí čekání jako každý strom, jenž čeká na to, až jej jeho plody opustí? Plody jsou dětmi stromu. Alfréd je moje dítě. Plody jsou dlouho nesvobodné, jsou odkázány na živiny stromu, I Alfréd je nesvobodný, je odkázán na živiny mé fantazie. Plody, když dozrají, padají střemhlav dolů a roztříští se o zem. Jejich osudem je i Alfréd, pokud mě opustí fantazie, bude padat střemhlav dolů, do propasti nicoty. Však mohou přijít česáči a všechny plody stromu skrýt na další zimy. Však mohou přijít česáči, kteří si povšimnou zralosti Alfréda a uskladní jej pro další generace. Přál bych to Alfrédovi, zatím však nedozrál a přemýšlí o době zrání, Přemýšlí skrze mé plnicí pero, z něhož právě ukápla kapka inkoustu. Alfréd není vysvobozen a dlouho ještě nebude, ale přesto osvobozuje. Je v mém zajetí a přesto je mým osvobozovatelem. Vím, že bych hrozně posmutněl, kdyby se na mém peru objevila plíseň, ponuré znamení promeškané sklizně.

Pošty
Přestaly fungovat všechny pošty. Přestali doručovat všechny sny a ani Alfrédovi nedošlo, že nic nedošlo. "Zaplať pánbůh, šťastný to muži, nemáš už ani sny, nemáš už co ztratit," řekl Alfrédovi neznámý muž, který se na něj chichotal škarohlídským smíchem motorové pily. Byl to bezesporu také šťastný muž. Šťastní lidé nemívají sny, mají totiž pocit, že jejich sen se naplňuje. Sny, naplňují-li se, přirozeně ztracejí svůj původní význam snu, pokračoval muž. Jenomže nemáte-li sny, nic vám nedojde. Je tedy nutné nějaké sny mít, aby vám vůbec mohlo něco docházet a aby i existence nefungujících pošt měla nějaký smysl, dokončil Neznámý a pak se beze slova vytratil. Alfréd přemýšlel, copak ten podivný pošťák snů po něm asi chtěl. TEĎ se Alfrédovy sny tísní za poštovní přepážkou, přešlapují, kňučí, rafají se, ale k Alfrédovi nesmí. Alfréd stísněný pocitem, že nemá snů a že k nim nemůže, tomu všemu zoufale přihlíží. "Zaplať PánBůh, šťastné to sny, nemají-li svého pána," omlouvá si Alfréd svoji mimořádnou snovou impotenci. Pak žalostně: Mohu já naplnit a realizovat své sny, když mi vůbec nedojdou? Žádné naplnit, pane, sny nenaplňujeme, sny jsou naplňovány, opravil Alfréda muž, který se před poštou najednou objevil se svačinou v ruce. "Bežte si koupit něco k jídlu, ať nám tady neomdlíte, to může trvat ještě pěkně dlouho, než se k vám sny dostanou. A vůbec máte na to nějaký papír?" A to musí být? ptal se překvapený Alfréd. Samozřejmě, řekl Neznámý, rozbalil si svačinu a ukazoval mi pak balicí papír, na němž bylo v záhlaví napsáno "Smlouva o realizaci snu". No to se mi snad zdá, vám nevadí, že ta smlouva na sny může být neplatná? Neznámý se zasmál, až mu málem zaskočilo. Lepšíte se, řekl jste, no to se mi snad zdá. To už je první předpoklad k tomu, aby jste se dočkal snu i bez pošt. Pane Alfréde, na pošty nikdy nespoléhejte... Doručujte si sny jinak. Jak, pane? Copak, nemáte své lidi? Nevím. Měl byste snít, pane Alfréde, více a více snít. O ideální ženě s poprsím dívky z první stránky pornografického časopisu, o zisku titulu mistra světa v plivání třešňových pecek, o dovolené na Havaji se šavlozubou černošskou krasavicí, o vysokém dvacetitisícovém platu a práci, která vás baví, o nové královské limuzíně, která by ladila k bazenu a vaší zahradě s anglickým trávníkem. Pane, to nejsou sny, oponoval Alfréd. To jsou touhy, navíc zcela hloupé a bezbřehé. Muž se na Alfréda podíval úkosem: Zkoušel jste už zvonit, třeba spí a v tom případě mají dost starostí se svými vlastními sny a na sny ostatních nemají ani pomyšlení. Tak vy nejste pošťák, překvapeně reagoval na otázku Alfréd, když ani nevíte, co se na poště děje? Ne,nejsem, ale troufám si tvrdit, že jsem váš sen, jenomže, jak už jsem říkal nemáte-li sny, nic vám nedojde, řekl Neznámý, ani se neotočil, jen zdálky nezřetelně mávl na Alfréda a zmizel v nevědomí.

Játra
Jako Prométheus leží Alfréd raněn ve svém příbytku a prohlíží si své bolestivé rány po vyklovaných játrech. Tvrdili, že operace klováním byla nezbytná a slíbili mu, že je budou transplantovat a dají mu jiné. Lepší, které mu déle vydrží. Alfréd leží, přemýšlí a nechápe, proč by právě jeho játra dlouho nevydržela, proč ksakru potřebuje nové. Játra lezou nepřímou úměrou na mozek, játra tvrdnou, mozek měkne. Podle rentgenu si Alfréd zjistil, že jeho původní játra byla zcela zdravá. Je mi zcela jasné, jaké játra dostanu, posteskl si Alfréd. Asi za týden po transplantaci přišli k Alfrédovi znovu. Ptali se, jak mu funguje mozek. Pak mu chtěli vyklovat oči. Tvrdili, že operace vyklováním je nezbytná a slíbili mu, že budou transplantovat a že mu dají jiné. Prý lepší. Alfréd leží, přemýšlí a nechápe, proč zrovna oči, které má přece tak zdravé. Vaše oči nevidí to, co mají, a vidí to, co nemají, je potřeba tento nebezpečný zánět odstranit. Pro vaše dobro. Alfréd plakal, loučil se se svýma očima a se svým osobitým pohledem na svět. Jsme lidskými konzervami, z jater a očí, které nám přidělí.

Meč, přilba a štít
Alfréd zahlédl na stěně v pokoji svého přítele meč, ochrannou přilbu a štít. Neměl však sílu zeptat se, proč si tyto věci v pokoji tak vydržuje a hýčká. Stále chodili kolem sebe jako okolo horký kaše, navazovali stupidní hovor za hovorem, o počasí, o počasí a do třetíce všeho stejného také o počasí, prostě jen aby vyplnili čas mezi jednotlivými doušky už beztak studené kávy. Polykali slzičky rozteklé zmrzliny, občas nakousli jiné neforemné téma, ale Alfrédovy oči stále nepříjemně sjížděly na meč, přilbu a štít. Přítel zneklidněl ještě víc. Alfrédovy oči se potkaly s očima přítele. Ten pochopil, že nemá cenu nic tajit, přesto však Alfréda nadále napínal, přesto se dál nechal sžírat Alfrédovou touhou dozvědět se, co za těmi předměty vězí. "Tak já asi budu muset," navrhl Alfréd v delší pauze. Kam bys chodil, teď, v noci, vystrašeně odpověděl jeho přítel. Nechceš mi něco říct? Myslíš, ta přilba, meč a štít? Jó, jsi v nějakým rytířským spolku? Že si o tom nikdy nemluvil? Tak trochu jsem rytíř, odpověděl trpce přítel. Ale nikoli blanický, ale panický. Opravdu tady už nechceš zůstat. Ne, asi budu muset. Jsem teplej, víš. Skoro nikdo to neví. Fakt nechceš zůstat? A proč ta přilba, meč a štít? Vzpomínka. Člověk se musí nějak bránit, společnost je velkej milionovej hajzl, chodí po ulicích, pracuje, stávkuje, vaří si, žere, utrácí prachy a je alergická na všechno, co je trochu mimo konvenci. Byly doby, kdy jsem měl strach , že ten meč budu muset doopravdy použít. Teď už je to lepší. Opravdu nechceš zůstat na noc? řekl Alfrédův přítel a stahoval jej za rukáv dovnitř nazpět do svého obyváku. Alfréd nakonec znovu usedl do svého vyhřátého křesla. Přítel se sklopenou hlavou pozoroval: "Přál bych si někoho, s kým bych mohl i bez meče a štítu normálně mezi lidi. Když už mě nenávidí muži i ženy... Neumím si najít přítele, mám strach to na sebe prozradit... Alfréd se podíval na svého přítele. Z křehkého pohledu pochopil, že meč i štít jsou jeho příteli zcela zbytečné. Ty své zbraně neuneseš, kluku. Život je na tvou ženskou něhu příliš brutální, chlapče, pomyslil si Alfréd, pak si ke svému příteli přisedl a pohladil ho po tváři: Ode mně tu pomoc nečekej, ale věř mi, že tě mám rád, řekl Alfréd, rozloučil se naposledy se zamilovaným pohledem svého přítele a rychle odešel.

Jak odepsal zlo i krásu
Jednoho dne Alfréd nečekaně odepsal krásu ze svého hodnotového systému. Nazval ji nutným zlem. Bylo to krátce poté, co s ní nehorázně obcoval. Alfréd se pohybuje v zákulisí soutěže Miss Krása. Všude mužové s líčidly a kufříky, na nichž svítí nápisy "Náš patent na krásu z profilu i z anfásu". Krása kolem něj bouřlivě brouzdá na vysokých šteklích, jenom v plavkách, prohlíží se v zrcadle, pózuje, zkouší se procházet, líbá ho, směje se na něho, a obcující Alfréd unešen vší tou nádherou v ten moment zapomněl na všechny strasti světa a bolesti své. Alfréd při pohledu na všechny výstavní lidské modely si tehdy vážně pomyslel, že ošklivost neexistuje. Jen tehdy, a na krátkou dobu. Pak ho to přešlo. Poprvé začal více pochybovat, když v porotě zasedla stvoření, která se cítila pověřena určovat estetiku 20. století. Všechna ta stvoření byli kupodivu lidé. Zamyslel se. "Krása je prodejná děvka. Člověk nerozumí kráse", řekl si a šel si své závěry poznamenat do hodnotového systému. Jednoho dne Alfréd opět vzal svůj diář hodnot a psal: Odepisuji zlo jako nutnou krásu. Bylo to krátce poté, co se octl ve dveřích největší tiskové kanceláře. Zlo a katastrofy zaplavovaly faxy, telefony, videokamery si libovaly v krvi, stvoření z jiných televizních a tiskových redakcí a společností si na první stránky svých novin nebo na úvod svých zpravodajství vybírali největší, nejkrvavější a nejskandálnější špeky. Všechna ta stvoření, která na stránkách novin či na obrazovce předkládala svou podobu dvacátého století, všechna ta stvoření byli lidé. Prezident celé společnosti spokojeně míjel jednotlivá pracoviště. Dobrý byznys s informací jej naplňoval dětinským úžasem. Zlo i krása jsou prodejnými děvkami, které mají dobré a zkušené pasáky, konstatoval Alfréd. Nemám krásu ani zlo rád, nelze je jako pojmy vůbec přijmout, jsou zcela zprofanované, fuj. Vlastně nic takové neznám, a nikdo nic takové neumí a nedokáže definovat, hořekoval Alfréd a šel se oholit. V zrcadle uviděl svou uhrovitou tvář, kterou si při holení do krve rozedral. Alfréd si posteskl: Jsem ošklivej a hnusnej a slizkej, žádná mě nebude chtít, a to je zlé. Přestože Alfréd obě kritéria ze svého hodnotového rejstříku vyškrtl, je vidět, že si zachoval na jejich určování cit.

Vzpoura snů a iluzí
Vzpouru snů a iluzí si Alfréd vždycky představoval jako vyvrcholení skladby, absolutní nezapomenutelné hudební finále (je v ní dána příležitost všem nástrojům), jako dokonale promyšlenou řeč tónů, po níž následuje jen a jen ticho. Nebo potlesk?... Vzpouru činí neuskutečněné sny a iluze, ty, které si v té velké hudební skladbě života vůbec nevrzly. Alfréd jako mnoho jiných lidí míří cílevědomě za naplněním svých snů. Ty se však, jako u mnoha jiných lidí, nechtěji ve skutečnost proměnit. Jsou skladby, které žádné hudební finále nemají, jen zní a zní, nekonečně zní, sžírají svou kakofonií a antiharmonií, to jsou ty průjmové výlevy vzbouřených snů, protože sen, idea, iluze, má-li zůstat snem, brání se vehementně každému setkání s realitou, každému pokusu a realizaci. Hrajeme tu hru bez dirigenta, řekl si Alfréd, proto tak falešně zníme. Nejsme vysáváni svými sny, sny samy o sobě nejsou nebezpečné. Jsme ničeni tím, že sny tak necitlivě přejmenováváme na životní cíle.

Walking in the rain
Alfréd se bál deště, zoufale kličkoval mezi kapkami, ale nemohl se jim vyhnout. Množství kapek, které se na něho spouštělo, vytvářelo takřka jeden celistvý a mohutný proud, bolestivou ledovou studenou sprchu, která ho stahovala k zemi. Pod tíhou deště Alfréd upadl do bláta a dlouho nevstával. Alfréd, nemoha opustit tu vodní výheň, začal uvažovat o nevyhnutelnosti. "Jsme odsouzeni k tomu, aby nám všechno vnější zničilo celý náš vnitřní svět," vydala ze sebe zablácená Alfrédova hlava. "Ne všude jsou střechy a skrýše, ne všude a pořád jsou doby dešťů. Ne každý déšť je tak prudký. Ne vždycky nemáme deštník. Ne vždycky musíme nevyhnutně kráčet deštěm a nebýt doma v suchu. Ne všude je dešť nevyhnutelností. Ne všude jsou lidé v dešti bez naděje!!!" Alfréd zkoprněl. Zvedl hlavu z jílovité prsti a klečel zaskočený prudkostí deště, v úžasu se doplazil do samého nejprudšího epicentra zabijácké ledové sprchy. Vychutnával si nevyhnutelnost. Bylo to jako zásah bleskem. Uvědomil si, že nelze nezmoknout, je proto potřeba se připravit na to, že déšť je krásný, je darem i trestem, o nějž prosíme. Vzápětí přestalo pršet. Alfréd zavzlykal a zaúpěl, když slunce oblízlo jeho rozmokvané jizvy na tváři. Vstal. Bude potřeba žít s nevyhnutelností žhavého Slunce.

Touha po slzách
Alfréd pocítil nutnost něco oplakat. Plakat nad něčím, kvůli čemukoliv utrousit alespoň jediný vzlyk. Nepřál si smrt, ani ztrátu něčeho nebo někoho mu blízkého, pouze srdceryvný osvobozující pláč. Slzy se mu však zastavovaly už v samém zrodu, nebyl schopen plakat bezdůvodně. A když by i byla v posledních letech příčina k pláči, společnost naznačovala, že je pro změnu slušností slzy zadržet. Alfréd neplakal už několik let. Alfréd si ohmatal své tělo. Štípl se. "Copak jsem stroj, automat? Ne, stále cítím své štípnutí, musím mít smysly - ale co když mi mozek obrostl mikročipy a procesory, jsem řízen, aniž o tom vím, co když není mozek mozkem a já si jen naivně namlouvám, že jsem člověkem? Jak je vlastně definován člověk v informační kapacitě computeru?" smutně se tázal Alfréd. Z pravého oka Alfrédovi ukápla slza. Velká, krokodýlí. Alfréd se s ní teď mazlí ve dlani, přemýšlí o tom, zda právě slza není definicí lidskosti, a čeká na další krůpěje smutku. Čeká. Nepřicházejí. Byly mu někým zakázany? Alfréd sedí stále s jednou slzou na dlaní a zní mu v uších neustále jedna jediná věta: "Chlapi přece nebrečí..."

Zneuznalé náboženství
Vysvětlovat Alfrédovi, že milování je náboženství, by bylo nesmyslné. Ostatně, i kdyby bylo smyslné mu něco takového vysvětlovat, nepochopil by to, protože Alfréd odmítal náboženství vůbec. Cože, milostný akt jako jediná možnost spasení? Co je to za blbost? Pak se však Alfréd zamyslel: "Boha v sexu neznáme, ale přesto to všechno dokonale funguje jako nějaký promyšlený církevní systém. Odpustky, dobročinné dary, sektáři, vášniví sexuální dogmatici, milující, nemilující, pochybující, nepochybující, kazatelé, prodavači svatých obrázků ...

Četba růží
Kolik kapitol má růže? ptával se Alfréd kdysi, když byl ještě přesvědčen, že všechno. co má listy, musí být kniha. Kniha, kterou se dá nejen listovat. ale kterou se dá i číst. Máma mu nedokázala odpovědět. Je těžké odpovědět, zda růže skutečně není knihou, když jsme se ji nepokusili ani číst. Přesto Alfrédovi vždycky říkávala: Ale kdepak, Alfréde, růže přece žádné kapitoly nemá. Dnes, po letech, už Alfréd ví, že v růžích se dá číst. Romány, povídky, novely, vše v růžch dřímá. Překladové slovníky na čtení růží neexistují. Každý má jinou slovní zásobu a hledá cesty, jak se s růží dorozumět, každá růže je jiná. Někdo kolem růží mlčenlivě přešlapuje, mlčí s nimi nebo je hladí, jiný si jich vůbec nevšímá, jiný šlape po okvětních lístcích nebo je trhá a podkládá si s nimi rozviklaný stůl své lásky. Růži si píšeme sami a stejně tak ji čteme. Obsah růže ovlivňují okolnosti, za jakých se nám dostává do rukou. Růže má největší sklon k tomu stát se sentimentálním laciným románkem, takovým, jaký se na kila kupuje v řadách Love story či Harlequin. Jsou lidé, kteří berou růži do ruky a čtou z ní filozofický spis. Jako například Antoine de Saint Exupéry. Alfréd daroval růži své dívce a očekával , jak se ona rozhodne růži číst, psát a vykládat. Dívka se usmála na růži a pak dlouze pohledem spočinula na Alfrédových očích. Růži někdy čteme skrze oči toho, kdo nám ji daroval, uvědomil si Alfréd. Růže je báseň, zašeptala ta dívka a políbila ho. Lyrika růže zněla mezi jejich pohledy a pohlazeními. Do té doby, než se osten růže zaryl do prstu dívky. Růže píše příběhy, co trn, to jeden příběh, pomyslel si Alfréd a poodstoupil od dívky. O lyrice i epice růží Gerdtruda Steinová řekla: Růže je růže je růže .... Nejenže o kráse růže může říci jediné - že její krásu nelze nijak výstižněji pojmenovat než slovem růže, ale také to, že jedna růže zrodí jinou růži, a ta zase další. Růže je základem příběhu. Listy růže, na rozdíl od listů kapitol, nežloutnou. Mají však také své nemoci stáří, podobně jako knihy. Její listy vadnou. Mlýny Alfrédovy Alfréd musí vynaložit velké úsilí na to, aby otočil lopatkami svého větrného mlýnu. On není větrem - ostatně ani vítr už lopatkami hezkou řádku let otočit nedokáže. A o tom, že Alfréd je mnohem slabší a ubožejší než vítr, myslím, není pochyb. Alfréd sedí pod skutečným stařičkým mlýnem v Hlavnici u Opavy, myslí na Dona Quijota. "Jediným možným řešením, jak otočit lopatkami větrného mlýna, je udělat z něj pouhopouhý abstraktní pojem, symbol," říká si Alfréd. "Jestliže si navíc ve své představě větrný mlýn definujeme jako něco či někoho, s kým nebo s čím se dá pořádně zatočit ( a je jich věru v našem okolí takových požehnaně), to by bylo, abychom s ním nakonec neotočili, abychom jej přeci jen nezlomili a nepřemohli!" Alfréd je šťastný, vždyť zabil dvě mouchy jednou ranou, a nikomu přitom neublížil. Vždyť roztočil lopatky mlýna a zároveň vytočil nespočet lidí, na něž už měl dlouho vztek. A nikdo se o jeho vzteku nedozvěděl ani slovo, vše si nechal pro sebe. Teď se může - díky úžasnému principu abstrakce a převtělení - klidně setkat s lidmi, které nenáviděl, s přesvědčením, že účty jsou vyrovnány a jejich vzájemný vztah může začít nanovo. Alfréd je diplomat.

Alfrédův nesmysl
Alfréd přišel o všechny smysly. Smysl zrakový, sluchový, hmatový, čichový. Hlavně však smysl života. Co má dělat v takovém stadiu, kdy mu vše připadá nesmyslné, či přesněji bezsmyslné? Lidé beze smyslu by měli začít hledat smysl v nesmyslu, řekl si Alfréd v období, kdy jeho mysl trpěla životem beze smyslu. Co si Alfréd usmyslí, to chce taky svou myslí dovést až do zdárného konce. Úmyslně nemyslel na to, že nemá smyslů, a vyžíval se v nesmyslech. Smyslnými rty si například prozpěvoval: Od mysu ku mysu v záplavě nesmyslu se plavím - lala - Nemyslím na smysly, maj nekalé úmysly, nemyslím na smysly, nechtěj se vrátit - lalalal - musím se bez smyslů v životě z nesmyslů trápit. Heja heja hej..

Monolog s bláznem
Alfréd miloval blázny. V tupém výrazu jejich očí pozoroval sebe. Uvědomoval si, jak se v životě naivně schovává za neproniknutelnou skořápku homo sapiens sapiens, hraje si na moudrého muže, a přitom s ním zmítá a zametá absolutní primitivismus. Oči blázna ho utvrzují v jeho přesvědčení: Jedině blázen může být filozofem. Alfréd se ve vzpomínkách vracel do dětství a tam, někde na počátku divokých snů, schizofrenních výjevů valících se hlemýžďů, kukel a motýlů, lišajů smrtihlavů, tam někde vidí zárodky svého bláznovství. Proč musíme zemřít? zněla ta základní otázka probděných nocí dítěte. Proč musíme žít, říká si Alfréd nyní při pohledu do prázdných očí bláznových. Přestože pohled do očí blázna byl pro Alfréda otřesný, přál si, aby tento okamžik nikdy neskončil. Přestože bláznovy oči vypadaly jako vyprahlá pouštní samota bez jediné kapičky vody, Alfréd tušil, že se pod povrchem bláznova šatu děje něco monstrózního, že jsou v něm psány nejzávažnější spisy dvacátého století. Smysly, ten venkovní barometr, na který normální lidé běžně kladou největší důraz selhávají a pod šatem blázna se rozehrála hra nikoli pro šestý smysl, ale pro sedmý, osmý či devátý smysl. Miliony nezodpověditelných otázek, miliony nedokončených a nevyslovených odpovědí. Logické vazby jsou popřeny, zbývá jen čisté myšlení, myšlení očištěné od logiky. Taková je filozofie blázna. Je dobré se zamilovat do blázna? Je vhodné být obětí bláznovy lásky? Oči blázna zajiskřily štěstím, můj obraz v nich se však zároveň rozechvěl v bolestných slzách. Bláznova duše je jako Titanic, těsně před katastrofou na něm vyhrává veselý a bezstarostný dixieland a za chvíli se koráb dotýká slaného mořského dna. Jen blázen přemýšlí o tom, jak je těžké být bláznem. Zdravý člověk se nikdy nezamyslí nad tím, jak obtížné je být zdravý. Křesťanství říká: Miluj bližního svého. Alfréd k tomu dodává: Milujte bližního blázna svého... Alfréd věří, že láskou k bláznům milujeme více nejen blázny, ale také celý svět a sami sebe.Alfréd věří, že láskou k bláznům se mu vrací dětství a schopnost myšlení dítěte. Stále a stále se Alfréd potkává s očima bláznů, čte z nich stav světa, čte z nich stav sama sebe. Miluje je proto, že jsou nevyčerpatelným slovníkem moderního a humánního člověka...

Bezhlavý běh
Alfréd vyběhl. Každý běh má svůj cíl, který je umístěn v prostoru, v čase. Nebo v ideálu. Alfréd nejspíš běží na všech tratích. A nejen to, na každé trati se jeho cíle nejméně roztrojují. Je právě s rodiči v Hranicích na Moravě, ale touží být v Brně, v Blackpoolu, v Londýně, v Opavě, na Broadwayi v New Yorku a mezi středoafrickými kmeny Tzuhura či v indické Tule. Je mu právě dvacet dva let, ale touží být moudrý jako starý devadesátiletý kmet a zachovat si životní hravost a zvídavost, jakou měl ve třech létech svého života. Touží být mistrem světa v latinskoamerických tancích, být spisovatelem a dramatikem, kdysi chtěl hrát I. ligu v házené, touží rozumět jazyku středoafrickéjho kmene Tzuhura a být jeho náčelníkem, touží milovat nejkrásnější a nejinteligentnější dívku světa, touží po tom setkat se konečně s Bohem, touží po tom být Bohem. A všechny cesty vedou k cíli. Alfréd stojí celý život na milionech křižovatek. Vždy se vydá částí své osobnosti po všech cestách, které mu byly nabídnuty. Do cíle se řítí vždy Alfrédovy trosky. Šestinový, dvacetinový a posléze devadesátidevítinový Alfréd pádá na milionech cestách vyčerpán k zemi, neschopen sdělit, o čem vlastně celý život žije. V hnilobném rozkladu otáčí se a pozouruje svou dosavadní pouť. Ale Alfréd stále žije a je přesvědčen, že ještě dlouho, dlouho bude schopen běžet. A najednou skutečně běží, avšak nehybná cesta se vysmívá jeho absurdnímu úsilí. Najednou se zdrcen zastaví. Uslyšel výsměšný a ironický pisklavý hlas, neví, zda slovům hlasu věřit. "Cíl byl na začátku, Alfréde. Vrať se, dokud je ještě čas..." S tupým pohledem pozoruje další křižovatky života. Nedalo se to zastavit v lůnu, je to nemožné i nyní...

Zachycování prostoru
Alfréd měl nesmírnou chuť slovy zachytit prostor, který nedávno navštívil. Cítil by se však velice rozmrzelý, kdyby to nakonec udělal. "Lidičky, vždyť já přece vím, že bych nikdy nemohl dokázat popsat slovy vše, co jsem viděl, tak dokonalým způsobem, aby pro vás mé vyprávění bylo větším zážitkem než vlastní návštěva místa. Ale touhu a chuť popsat tu krajinu snů, převést ji v slova, tu mi nikdo vzít nemůže. Já se vždycky snažím odbourat veškerá prostorová určení, jediná místa, které mohu lidem bez okolků barvitě vykládat, jsou krajiny mé fantazie. Jsou to krajiny, které vznikají samy od sebe jako plody řeči, písma a myšlení. Nyní dojdeme ke stromu. K osamělému, opuštěnému stromu, stojícímu uprostřed louky. Uprostřed louky, která se rozkládá v údolí pod zámečkem. Pod zámečkem, který je umístěn ve velkém rozlehlém parku. V parku, jemuž vevodí velký košatý stromu. Nyní dojdeme ke stromu. K osamělému, opuštěnému stromu, stojícímu uprostřed louky. Uprostřed louky, která... Alfréd dospěl k přesvědčení, že fantazie a krajiny fantazie se cyklicky opakují, její intervaly jsou sice delší, ale tak jako se za život několikrát dostaneme na mnoho míst světa, tak také milionkrát navštívíme stejné krajiny svých snů. Prostor a místo snů nebývá přesně určeno, a přesto zámečky, parky a stromy nejsou nepodobny reáliím, kterých se každý den dotýkáme pohledem. Součástí parku snů jsou také dvě jezírka nebo se také dá říct rybníčky. Uprostřed rybníčků jsou malé ostrůvky, snad pro jednu osobu - více ne. Zvrásnělé stromy prapodivných tvarů obestupují vodu, pod vráskami stromů se skrývají letokruhy vypovídající o době a čase, jak dlouho už prostor Alfrédových snů existuje. Jeden letokruh znemaná jednu návštěvu v prostoru snové fantazie. Co však s reálným světem? Je nezmapovatelný, každý slovem ulpíváme na povrchu, neodhalujeme vůbec podstatu reality. Je pravda, že popisem snu a fantazie také nejsme schopni sdělit všechny nuance fantazijního světa, ale fantazie je pouze naším vlastnictvím, to, co o ní prozradíme ostatním, je pouze naše dobrá vůle. Když se však rozhodneme o popsání reality, jsme odsouzeni sdělit o ní vše, protože krajiny mají svou duši a každou lživou myšlenku o své podobě si okamžitě vezmou k srdci. Prostor reálného světa je nebezpečnější než prostor vlastní fantazie, uzavřel svou úvahu Alfréd.

Bajka o lidech s otevřeným koncem
Alfréd potkal lidi. Po tolika letech života nebyl na takové neobvyklé setkání asi dostatečně připraven. "Člověk je tvor společenský," přesvědčovali ho lidi, aby se nebál. "Lidé jsou tvorové moudří a nikdy nikomu neublížili," konejšili ho nejvíce ti, kteří považovali sebe za nadlidi, jimž však společnost nedovolí, aby své nadlidství naplno projevili. Alfréd seděl ve společnosti lidí a cítil se zcela opuštěn. Jediným jeho bohatstvím byl on sám, se svou podstatou. Najednou však nevěděl, zda jeho podstatou je lidství, zvířeckost, materia, věc nebo pouhá idea, myšlenka. Rozplýval se, pohyboval se makrokosmem nad celou ševelící společností, aniž by opustil svou sedačku u barového pultu. "Ubohé zvířátko, co s ním budeme dělat?" říkalo několik kolemjdoucích pipinek, které si podezřelého Alfréda, jehož kamenný pohled směřoval někam daleko do neznáma, prohlížely se značným odporem. Potom o ně Alfréd zavadil levým unaveným okem, fifleny se vytočily na podpatcích a kroutíce zadnicemi odkvačily vyhledat nějaké elegantní mužské rámě, které se pyšní několikamilionovými účty. Co, co vy máte se mnou dělat, spíš mi řekněte, co já mám s váma dělat, jak mám mezi vámi žít? Procházeli kolem něj další a další, Alfréd je ze svého rozviklaného barového štokrlete pozoroval a naslouchal: "Tak tohle prase, hovado, zvíře si snad nikdy nezvykne na život mezi námi," povídá muž v naškrobeném sáčku, který právě opustil svůj nový vůz "Mazda: Jak se vám líbí", jenž vyměnil výhodně za jednu ze svých ojetých milenek. Alfréd stojí před rozhodnutím. Stát se člověkem a podobat se jim, nebo zůstat dobytkem nebo čím to vlastně je, a být hrdý na to, že po tomto světě chodí nadále s tím jedním a samým ksichtem, s jakým se narodil? Poraďte Alfrédovi, poraďte mu dřív, než spadne z barové stoličky...

V obchodě
Alfréd šel do obchodu. Šel úplně stejně, jako chodívá do sebe. Prošel kolem pokladny a musel vybrat z regálů to, z čeho bude v následujících dnech živ, něco, z čeho načerpá energii a bude opět svěží. Z prázdných regálů se však velice těžko něco odnáší, velice těžko se přežívá. Alfréd si šel stěžovat k vedoucímu prodejny, že to, co tady nabízí, nemá hloubku, že nabízený sortiment je tuctový, nebo naopak až příliš nepřirozený a neodpovídající nabídce jiných prodejen. Dlouho a dlouho čekal Alfréd na vedoucího prodejny. Pak najednou se objevil ve dveřích muž, který Alfrédovi připadal strašně povědomý. Na krku mu visela cedulka, na níž bylo velkým neumětelským písmem vyryto. Vedoucí provozovny. Odkud já jen to písmo a toho člověka znám? dumal Alfréd. Teprve když zavadil pohledem o zrcadlo, pochopil. Pochopil, proč mu cesta do obchodu tak hodně připomínala cestu do sebe. I v sobě se jen hladově díval na prázdné regály, bez myšlenky, bez nápadu, s krysami svědomí v hlavě, s duší prožranou od hříchů a nesplněných snů a přání. Polkl, uvědomil si, že za prázdné regály ve všech obchodech světa si může každý sám. Přesto se však na vedoucího rozběhl, rozhodnut a odhodlán mu otevřeně říct, co si myslí o úrovni takových prodejen. Dřív než se však k muži s cedulkou "Vedoucí provozovny", který byl tak podobný muži, s nímž se potkával pravidelně v zrcadle, prokousal, popadly ho dvě nelítostné gorily. Teď leží Alfréd na chodníku a sleduje, jak v obchodě i všude kolem nasazují ceduli: Alfrédovi vstup zakázán!!! Již několik měsíců Alfréd hladoví, vykousal si zbytky ze svého srdce i duše a chystá se umřít. Přesto ve skrytu duše pořád doufá a čeká na příležitost, kdy se regály obchodů opět zaplní a někdo vymění vedoucího. Když se však podívá do zrcadla, má obavy, že tento vedoucí je v obchodech na věčnost a bude stárnout zároveň s ním.

Život s Eliškou Beránkovou (Daniele Hodrové)
Jednou ráno, když se Alfréd probudil, rozhodl se, že se stane Eliškou Beránkovou. Alfréd se rozhodl, že napíše román o Alfrédovi, který se stal Eliškou Beránkovou. Eliška Beránková bude psát v románu romány. V románu bude psát o tom, jak se zamiluje do Alfréda. Alfréd se v románu Elišky Beránkové zamiluje také do Elišky Beránkové a rozhodne se, že se stane Eliškou Beránkovou. Aby svou touhu po tom stát se Eliškou Beránkovou nějak realizoval, rozhodne se románový Alfréd psát román o Alfrédovi, který se stal Eliškou Beránkovou. Samozřejmě, že Eliška Beránková bude v tom románu románového Alfréda spisovatelkou a její největší tužbou bude stát se Alfrédem. A kde se vzalo tu se vzalo narodilo se jim dítě. Strukturalisté si s tím nevěděli rady, poněvadž nevěděli, s kterým Alfrédem, to jest z které románové roviny, to dítě vlastně má. Alfréd mu dal jméno Alfréd. Eliška chtěla Elišku. Malý Alfréd se rozhodl krátce po narození, že se stane malou Eliškou. Až bude velký, říkává, napíše o tom román, nejlépe tři romány, o třech Eliškách a třech Alfrédech, o celé románové rodině.

Na svatbě (kriminální případ)
Alfréd byl pozván na svatbu. Byl překvapen, kolik příbuzných se hlásí k nevěstě a k ženichovi, kolik příbuzných se však nehlásí k němu. Ostatně, nebylo se čemu divit, Alfréd většinu svých příbuzných neznal a oni neznali jeho. Ale navíc, Alfréd své příbuzné během svatby vůbec nepoznal a oni nepoznali jeho. Měl velice zvláštní a rozporuplný pocit, že všechny svatby jsou záležitostí dobře maskovaných mafiánských spolků. A tak byl velice šťastný, že v tom zmatku nemusel příliš hledat nevěstu, která se sice se závojem přes oči, ale bez škrabošky na obličeji v klidu procházela mezi ctihodnými dámami a ctihodnými pány moravských profesionálních komand. Alfréd se ve slabých chvilkách bavil představou, že by on byl nevěstou. Nebylo by to nemožné, kdyby nevěsta zcela splývala se svou rodinnou mafií tak jako nyní Alfréd. A on by se mohl klidně vyjímat na židli nevěsty, protože nevěsty si nyní už nikdo nevšímá. Když si Alfréd prohlížel na výsost spokojené mafie, které právě zásobovaly své žaludky další tučnou krmí, rozhodl se, že nadešel okamžik k únosu nevěsty. Je pravda, že tento zvyk Alfréd nevymyslel, ale teprve teď si uvědomil, proč se to všechno dělá. Zloději milují ten pocit, když vidí obě rodinná komanda v akci, když vidí ty valící se tetiny a bábi, maminy a strejdy, jak pobíhají po dědině a řvou: Máňo, Máňo, kde si, vylez. Pusťte ju, vy hrubiáni. A tak dále až do pokřiku bouřlivějšího než na fotbale. Nevěsta však nikomu dlouho nechyběla. Alfréd byl smutný z toho, že role mafií jsou už dnes zcela jiné. Nevěsta, která si zamilovaně prohlížela Alfréda, byla smutná z toho, že Alfréd teskní. V objetí odpočívali na seníku a čekali, že si pro ni přijde alespoň ženich. Není divu, že se nevěsta nakonec rozbrečela Alfrédovi na rameně: "Proč mě unášíš, když mi právě dnes bylo unešeno mládí, vše odváto jako snítko prachu. Dva únosy za den, to není fér, řekni, že to není fér, řekla smutně i rozhorčeně a políbila Alfréda na tvář. Pak se spolu rozběhli proti větru ve směru, kde si Alfréd myslel, že končí svět.. Mládí ještě touží poznat celý svět, filozofoval Alfréd na konci světa s nevěstou. Později ti už budou stačit tři místnosti bytu, cesta na nákup a pohodlná a vyhřátá židle v kanceláři. Naber si kousek z konce světa, smíchej je s mládím, které vyprchává, a brouzdej a vláčej se s tím napříč manželstvím, radil Alfréd nevěstě. Tohleto břemeno stojí za to, věř mi!!! Únos se nevydařil. Nevěstu nikdo nepostrádal. Ani ženich??? Ne, ten pouze nenašel odvahu a sílu nevěstu hledat. Za prvé byl beznadějně přežranej a ožralej, za druhé, nemohl si přece trhnout ostudu, kdyby nevěstu náhodou nenašel. Cestu návratu do mládí zapomněl velice rychle, pohlcen rodinným klanem, naslouchá zkormouceně tchýni, prababičkám a švagrové. Alfréd jemu i rodinným klanům nevěstu vrátil, umazané svatební šaty ještě narychlo opláchli pod teplou vodou. Ani výkupné nežádal, vypotácel se ven, sedl si do stínu pod strom. Při vzpomínce na to, co se děje právě uvnitř, prosil o vykoupení. Večer se mu zdál podivný sen. Viděl v něm všechny své příbuzné, vedl je pomalu k oltáři, úplně všechny, i ty, kteří se k němu nehlásili, i ty, kteří do rodiny nepatřili a přicmrndali se jenom na svatbu, i všechny ty, které neměl čas poznat a oni nepoznali jeho. V tom snu mu v chrámu Panny Marie řekli všichni sborově a jednohlasně své ANO. Alfréd pocítil, že mafie se rozpadly. To bouřlivé ANO zatřáslo s ním tak, že se prudce probudil. Magická síla lásky je všemohoucí...ve snu je opravdu možné všechno, řekl si Alfréd a pokoušel se znovu usnout.

Narozeniny
Alfréd slavil narozeniny. Slavil je téměř celý týden a bál se dne a hodiny, kdy bude naráz o rok starší, o rok blíž k smrti. Byl skutečně překvapen, že k žádnému orgiastickému přechodu a zlomu nedošlo, Alfréd seděl se stejnou tváří a stejným výrazem ve tváři, se stejným počtem jizev a šrámů, pomalu se objevujících vrásek ve svém nejoblíbenějším křesle. A pokud si dobře vzpomíná, vyřvával včera před všemi na oslavě, že letos dokonce o nějaký ten rok omládne. Sedl do křesla a představoval si, jak pobíhá po ciferníku slunečních hodin, právě když slunce pomalu zapadalo, a přemlouvá minulost o navrácení několika let nebo alespoň měsíců. Slunce v rezavém západu se na něj řehní jménem celé minulosti, protože je to právě ono, které jej dělá den ode dne starším. "Minulost už nelze znovu žít, lze ji však - alespoň - znovu prožívat," řekla Alfrédovi dívka, která se naklonila k Alfrédovu křeslu. Happy Birhday to You, zanotovala Alfrédovi do ouška. Byla to jeho stará láska, na kterou už dávno zapomněl. Ve svých myšlenkách na to, jak vrátit minulost, si na ni také vůbec nevzpomněl. Teprve ona sama se mu připomenula - dárkem. Alfréd zaúpěl. Paměť je krátká, žijeme přítomností a můj život se najednou scvrknul do jediného týdne oslavy narozenin a jediné utkvělé myšlenky - omládnout! pomyslel si Alfréd. Ženy umírají okamžikem, kdy vyprchají z mysli, ženy pro muže neznamenají věčnost. A tehdy jej napadla myšlenka potlačit svou touhu po omládnutí a chtít zestárnout. Nadmíru zestárnout a vše si dokonale vychutnat, pozorovat s úsměvem nakrabatělé čelo v rozbitém bláznovském zrcadle. S věkem přicházejí zkušenosti. Učíme se ze své minulosti. Když budu starší, bude i má minulost bohatší a s ní i mé zkušenosti budou rozsáhlejší, rozmítal Alfréd. Pak vše zavrhl. Dosáhnout bohaté minulosti lze pouze bohatým životem. Je potřeba hlavně žít. A je nutno žít s roky, které mi rodiče dali do vínku.

Dárek
Alfréd slavil svátek. Přátelé ho překvapili, převlečeni za malé děti vybafli na něj zpoza rohu, líbali ho po tvářích a obdarovávali ho svými prezenty. Dostal brýle - aby lépe viděl, a pak pastelky, aby viděl barevně - lépe aby to, co nevidí v krásných barvách, si byl schopen domalovat. A úplně nakonec malého sádrového Budhu, aby viděl, že je třeba také vidět duší, když očima je možno vidět tak málo. Alfréd nebyl nikdy zrakové postižený. Alfréd nebyl také nikdy otcem. A proto ho potěšilo, že jeho přátelé vidí to, co pouhým okem nelze. Chápal, že se bojí o jeho zrak, Alfréd už jim totiž nesčetněkrát naznačil, že má už dlouhou dobu sklony ke krátkozrakosti a neprozíravosti. Alfréd přemýšlel o jejich daru: Chtěli mi snad všichni mí přátelé, infantilní v den narozenin jako dětičky z mateřinek, dát najevo, že pohledem vnitřní duše ve mně vidí otce? A to možná dokonce velkého duchovního otce? Skutečného Budhu? Alfréd si neskutečně lichotil možnostmi výkladu jejich daru. Nakonec však ustoupil od samochvalných interpretací a přešel do skeptických výkladů. Znal přeci jen své kamarády už dlouho, a tak si uvědomil, že jejich dary budou mít asi terapeutický účinek. "Nikoli velikost duchovního otce ve mně vidí, ale starýho mrzutýho fotra, který vidí věci pokřiveně a černobíle. A navíc v něm nic duchovního pomalu nehřímá!!!"

V sebedestrukci
Alfréd se pokusil o sebedestrukci. Ano, byl to jeho první pokus o sebezničení. Viděl to už několikrát u jiných. Viděl, jak páchají za živa veřejnou sebevraždu. Fascinovala ho ta nesmírná lehkost, s jakou lidé ke svému sebezničení míří, ten vnitřní, avšak otevřený a neskrývaný optimismus na cestě ke konci. Někteří lidé se nadšeně den za dnem opíjeli a den co den se těšili na svou novou smrt. Jiní zase zaslepeně vybíhali každý den na trať podivného životního stereotypního maratonu, který nikde nekončí a v němž nenajdete ani láhve s osvěžením, na trať maratonu, v němž se neustále běží a běží za nedostižným cílem, maratonu, v němž jste sami na trati a věříte, že k svému cíli doběhnete. Alfréda fascinovalo, jak nadšeně si někteří lidé vytvářeli iluze o skutečnostii, jen proto, aby při skutečném styku s realitou mohli svou sebedestrukci mnohem lépe vychutnat. Po vzoru ostatních si tedy i Alfréd před sebe položil nelehký "úkol" zničit se, zlikvidovat nemilosrdně sám sebe. Nechtěl však nic odkládat na později, a proto přemýšlel o zaručených metodách vedoucích ke konci. Bere nůž, prášky, pistol, prohlíží si plynový sporák, pak bere lano a dívá se po bytě, kam ho upevní. Když vše dokonale nainstaluje, sedne si do křesla a začne konečně přemýšlet, co a proč to vlastně dělá. Sedí a přemýšlí. Až po několika dnech, zcela vyhladovělý a sláb, pronese onu podivnou větu. "Sebezničení nemá žádné logické a rozumové vysvětlení." Pak se ještě krátce nadýchne čerstvého vzduchu a vysype se z křesla na zem. Opatrně vstal a namazal si dva dny starý chleba máslem a marmeládou. Na plynový sporák si postavil samovarný hrnek a uvařil si kafe. Lano roztáhl na balkoně a použil ho jako další šňůru na sušení prádla. Pak vzal opět pistol a radostně vystřelil do vzduchu, na znamení radosti ze života. Prášky schoval hluboko na dno šuplíku. Usmál se a skočil do čerstvě napuštěné vany s bohatou pěnou. Hlavně se neutopit, řekl si. Mám sám sebe příliš rád.

O sobectví a mravních zákonech
Poztrácel všechny mravní zákony v sobě. Všechny vyplývaly z jeho egoismu, nechal se jím zcela pohltit a až na druhou kolej odstavil druhého člověka. Stal se samostředný jako Bůh, sám sobě Bohem chtěl rozdávat lásku těm, od nichž očekával, že mu jeho lásku oplatí svou láskou. Alfréd samostředný a egoistický si však neuvědomoval, že lidé se naučili lásku nedělit, respektive zapomněl, že svou lásku může dělit mezi lidmi až do té doby, než se dotkne jejich těl. Tělesná láska se dělit nesmí, duchovní se může rozdávat do té doby, než o ní někdo prohlásí, že se stala tělesnou. Alfréd stál před rozhodnutím. Musel konečně začít hledat mravní zákony v sobě. Musel se ujistit, že mravní zákony nepoztrácel, nýbrž je pouze nechal zasypat nánosem osobního splínu a zklamání ze vztahů mezi lidmi. Místo, aby očišťoval druhé, pohřbíval systematicky vše mravní v sobě. Jeho falešně rozdávaná láska souvisela i s jeho nezodpovědností. Chtěl se ve svém sobectví rozdat, nechal se všemi okolnostmi roztrhat. Očistit se a najít mravní zákon v sobě stejně znamená ublížit - byť na krátkou dobu, ale neočistit se by znamenalo ubližovat stále a vědomě. Naučil se chápat nově svůj egoismus. Skutečné, to zdravé sobectví by jej přece samo o sobě už dávno donutilo vyřešit v sobě problém mravnosti. Vždyť jeho nevyřešení jej ničí, sžírá a spaluje. Sobec, který není hloupý, chce mít klid v sobě.

Příběhy
Vypěstoval si nenávist k příběhům. Tisíce a tisíce se jich na něj valivlo z televizní obrazovky, filmu, divadla i knih a on jim nevěřil. Všechny mířily ke konci. Nenáviděl ani tak příběhy samotné, jako jejich konce a začátky. ve stanovenou hodinu na stanoveném místě příběh začíná být vypravován. Jeho pravidla jsou předem dána, konec předurčen. Začal nenávidět příběhy proto, že do nich nemohl nijak vstupovat, nemohl je dotvářet, měnit. Nemohly tedy ani měnit Alfréda, když jej takovým obloukem obcházely a míjely. Raději si vytvářel svůj vlastní příběh bez předem napsaného scénáře. Nikdy nechtěl svůj životní příběh zapsat, byť by byl sebefascinující. Díval se na něj s pohrdáním. Měl úctu k těm, kdo by jeho příběh četli, chtěl je tedy ušetřit toho utrpení, které nebylo daleko od drastického stínání gilotinou. Za nástroj smrti považoval příběh. Nemůže si dovolit otravovat čtenáře, brát mu radost z tvorby a neurčenosti jejich příběhů. Napsal všem svým čtenářům dopis: Nemohu už dál vyprávět svůj příběh, mám vás rád. Čtěte mě jako byste byli Alfréd a tvořte mě a přemýšlejte o konci a začátku vás ve mně. Kdybyste mě chtěli číst pouze jako Alfréda, raději mě nečtěte vůbec. Nejsem svůj příběh, Jsem váš příběh. Jako pouhopouhá literární postava bych byl zabíječem vašeho volného času a vy v sobě stejně tímto způsobem zabíjíte mě.

Jízda
Když se vlakové nádraží zcela vylidnilo a Alfréd osaměl v čekárně, napadlo jej cestovat vlakem pouze ve svých představách. Kampak asi dojede? Vykolejený vlak se řítí do propasti a Alfréd v zadním kupé objímá deset svých vysněných manželek. Všechny mají jedno jediné jméno, Aneta, ale každá je úplně jiná, jako blankytná křídla pestrobarevného motýla zcela neznámého exotického druhu se třpytí látky jejich oděvů a Alfréd zulíbaným sosáčkem nasává jejich lásku a něhu, když tu najednou dlouhý monstrózní tunel zatemní mysl nejen jemu, ale všem světlým chvilkám jeho snů. Zatracený Freud se svým podvědomím a nevědomím!!! zařve Alfréd do tmy, aniž sám sobě rozumí. Alfréd sedí v čekárně vlakového nádraží a jeho sny se pojednou vyprazdňují rychleji než lednička po příchodu hladového muže z práce. V ledničce narozdíl od Alfréda svítí. Alfréd měl otevřené oči a stejně bylo zhasnuto. Nekonečný tunel, nefungující lednička na sny, to byl Alfréd tohoto křičícího okamžiku. Konečně. Přichází světlo, úžasně pronikavé, bodavě se prodírá skrze zavřená oční víčka Alfrédova, jakoby chtělo rozkrojit Alfrédovi oko vejpůl. veliké ohnivé žhavé teplo roztéká se po celém jeho těle, když tu najednou sám Alfréd roztéká se do prostoru, jako když v ledničce neudržíte chlad a zmocní se jí vášeň. Alfréd se podíval zpátky do svého snu a uviděl opět deset tváří plných rozkoše a slasti, které obklopovaly jeho raněné tělo. Najednou pochopil smysl té podivné hry na sen, podivného tunelu, do něhož se svým snem vřítil, aniž by věděl jak. Celý zpocený uháněl Alfréd z čekárny vlakového nádraží. Ještě má alespoň deset minut čas na to, aby se vzpamatoval, protože pak přijede skutečný vlak a on bude muset nastoupit a čekat s obavami, která si přisedne do jeho kupé.

Čas vzpomínek
Vzpomínky přicházejí, když je jejich čas, četl někde Alfréd v nějaké malé, nanápadné a navíc brožované knížce amerického autora, kterou zakoupil výrazně slevněnou čtyři roky po jejím vydání. Když si znovu a znovu opakoval tuto větu, přemýšlel, zda právě kvůli ní není tato kniha ve výprodeji. Přesto jí Alfréd uvěřil. Sedl si na balkón a čekal, odkud se na něj vyřítí. Zleva nebo zprava? Budou zákeřné a skočí na něj zezadu? Zvažoval všechny možnosti a uznal sám sobě, že přichod vzpomínek z očí do očí by mohl být dokonce nepříjemný a obával se, že by před nimi sklopil oči a nepodal jim ruku. Po dvou minutách tohoto podivného rozjímání mírně znervózněl. Vzpomínky přicházejí, když je jejich čas. Já jsem si na ně čas udělal a ony nikde, ohradil se. Co je to za pořádek! Takřka se rozčílil. Uklidnil se a čekal dál. Zaposlouchal se do mlčení srpnové noci, které však odkudsi zdaleka rozbíjel stereotypní dusot železničních vagónů. Avšak po dalších dvou nekonečně dlouhých minutách už dostal chuť zapálit si doutník a zakřičet si. Do ... se vzpomínkami, obejdu se bez nich!!! Ale opět se ovládl, jen se nervózně zavrtěl ve svém čekání. Chtěl se prostě zbavit onoho náhlého nepříjemného pocitu osamocení a prázdnoty ve světě bez přátel a bez vzpomínek. V křečovitě snaze probudit ve své mysli vzpomínky, které by vyplnily jeho samotu, vytvořil se mu v mozku zámek na obě strany a on se ocitli v zajetí své přitomnosti, neustále vnímal pouze svou vlastní nemohoucnost člověka sedícího na balkóně a neschopného vystoupit ze situace, v níž se nachází. Začal si kousat nehty, aby se rozptýlil. Alfréd nemohl ani k minulosti, avšak ani k budoucnosti. Kladl si otázky: Co se mnou bude, ale nic se neozývalo, jako by se jeho slova srážela o sprušle balkónu a nepřestoupila prostor, po němž Alfréd začal pobíhat jako lev v kleci. Jestliže přítomnost zbavíme minulosti i přítomnosti, ukáže se i přítomnost absolutně bezbřehá, zbytečná a snad dokonce přestane být přítomností a stane se nekonečností. Každá taková přítomnost je zcela bezpředmětná. Alfréd se hloubavě zahleděl na oblohu, která mezitím od odpoledních hodin zčernala a byla nepravidelně pokropena hvězdami. Ve svém zatracení si ani neuvědomil, že právě obloha mu signalizovala posun v čase, že už zde na balkóně je vlastníkem své minulosti. Avšak odněkud se mu vybavily hvězdné horoskopy a okřídlené, avšak velice směšné motto: "Hvězdy radí, hvězdy vědí." Tak tam je tedy budoucnost, ve hvězdách! pousmál se Alfréd nad tímto svým nejapným žertíkem. Pak otočil hlavu vlevo, přiložil si prsty k ústům a jakoby dlouze, předlouze potáhl z imaginárního doutníku, který se mu vyjevil jako vzpomínka na pobyt ve slunném Řecku. Ještě a ještě jednou, pak vypouštěl imaginární obláčky a v každém kolečku uviděl tvář své dívky a pak se zahleděl na krabatící se siluetu továrny kdesi tam v dálce, jejíž komíny světelkovaly jako vánoční stromeček. Alfréd si uvědomil okamžiky, které v továrně strávil. Tak to je ta minulost, na kterou jsem tak dlouho a dlouho čekal, uvědomil si. Je všude kolem mně a já se jenom nedokázal pořádně zvednout oči. Jak je hnusná a slizká a zaprášená...˙ To jsem se mohl raději dívat na televizi než čekat na tebe, minulosti, a nervovat se. Odcházel do pokoje a uslyšel za sebou podivný, řeřavý smích, který se mu opřel do zad, až ho málem porazil. "Jak se to díváš, tupče! Pak se div, že to vypadá jako bys vůbec nežil."

Jak přesně odměřit přátelství a co pak zbyde (vzpomínka)
Před necelými deseti lety si Alfréd odkrokoval se svým spolužákem přátelství. Vraceli se spolu od autobusu a zabloudili na náměstí, kde si prohlíželi holky toulající se bezcílně od obchodu k ochodu, hólky chichotavé, štěbetavé, zasněné, tlusté, krásné, poněkud postarší, blbé na první pohled, přespříliš intelektuálsky vypadající na první pohled, zmalované, nedomalované, jako obrázek, zkrátka všechny ty holky, které se tam jako na korze jen tak promenovaly. Alfréd se svým přítelem si mezitím vždy prohodily pár pubescentních poznámek a vtípků, koupili si zmrzlinu, nebo koblihy nebo chlebíčky, aby ten pohled na všechnu tu ženskou krásu i katastrofu vůbec fyzicky i psychicky unesli. A pak se vždy rozešli domů, každý svou cestou. Alfréd nalevo, Jeho přítel napravo. Jednou se rozhodli své prohlížení neukončit tak brzy. Považovali však za bezpodmínečně nutné opustit urychleně náměstí, které je nebetyčně začalo týrat, a navíc jim připadalo už hloupé pojedenácté kroužit kolem kostela a zdravit tytéž přátele, kteří se nehýbali ze svých laviček a mluvili stále o týchž tématech. Ježe co s tím, co s touto pekelnou situací, když každý z nich bydlel na opačném koci města? Rozhodli se hledat domnělou střední cestu, od níž budou mít oba dva stený kus cesty domů. Pracovali zcela bez mapy, jen intuitivně tušili své domovy někde v mlze domů. Alfréd a jeho přítel procházeli uličkami, do nichž předtím zabloudili jen občas. Neznali je vůbec tak důvěrně jako domy na náměstí a snad právě proto je nyní tak vzrušovaly. Ze psů, kteří na ně štěkali, jakoby byli strážci pokladu, nešel vůbec strach. Smáli se jejich chrochtavému pokašlávání, které jen při notné trošce dobré vůle mohlo být nazváno štěkotem. Objevovali v těchto nepříliš probádaných uličkách mnoho nečekaných věcí a připadali si jako postavičky z Foglarových knížek. Museli se této podobnosti smát, protože z celého srdce nenáviděli Foglara. Avšak bylo rozhodnuto. Alfréd se svým přítelem na sebe souhlasně kývli a dali si tak na srozuměnou, že cesta těmito uličkami není dnes poslední. Od té doby se uchylovali do uliček každý den. Ubylo koleček na náměstí, asi se dříve nabažili pohledem na všechny ty dívky (není divu, vždyť se začaly opakovat), a čím dál tím více si vychutnávali svou novou trasu, i s kradenými jablky, hruškami, švestkami, z nichž jim bylo několikrát špatně apod. "Myslíme si, že naše přátelství nás vzdaluje od domu vždy na stejnou dobu a na stejnou vzdálenost. Jenže já tomu nevěřím," zapochyboval jednou Alfrédův přítel. Tvůj dům je odtud krásně vidět, podívej, ale co můj? Topí se v mlze a nelze jej dosáhnout. Vsadím se, že přicházíš domů o několik minut dřív, a to není fér, ohradil se nerudný přítel na Alfréda. Ten den se stal pro jejich vzájemný vztah přelomový. Odkrokovali si přátelství. Odkrokovali si vzdálenost, která je dělí od jejich rodičů díky tomu, že jsou přáteli. Možná chtěli vědět, kdo z nich dvou je na rodičích ještě více závislý. Vyryli do země hlubokou čáru a odcházeli od sebe, se sklopenou hlavou, na prstech počítali každý svůj krok. Rozhodli se krokovat mravenčí mírou, na délku nohy. Pata ke špičce, špička k patě. Několikrát se na sebe podezřívavě podívali, aby zjistilli, zda ten druhý spěchá domů za maminkou a jestli nepodvádí. Přitom většinou zapomněli počet kroků, které doposud napočítali, je od domova dělí, a tak si ho s klidem vymysleli. Jejich přátelství vydrželo ještě několik let, i přes podvod, který se ten den oba na sobě dopustili. Ale ty vzájemné pohledy, které si vyměnili při vzdalování se od sebe, jako by neustále byly přitomny v jejich rozhovoru. Jejich přátelství ztěžklo a bylo jen otázkou času, kdy jeho váha protrhne jemně prošívané dno, na němž se vše odehrává. Bylo jen otákou času, kdy si nebudou mít co říct, protože každý bude počítat pata - špička, pata - špička na své straně... Je to smutné, ale dnes je Alfréd rád, když nemusí se svým přítelem debatovat déle než dvě minuty. Oba na sebe jen občas nostalgicky zamávají. Z opačného konce. Z odvrácené strany.

Plyšový medvěd
Není doufám vůbec nic tragického na tom, co se Alfrédovi stalo. Byl prostě zaujat kouzelnýma měkkýma očima plyšového medvídka natolik, že mu byl ochoten snést modré z nebe. Koukali na sebe v prodejně a Alfréd pocítil hřejivý pocit, který muž zažije při pohĺedu na nádherný vůz zahraniční výroby. Není v tom nic erotického, ale přesto je to fantastické. Plyšový medvídek se ani nepohnul. Nad vzájemným vztahem Alfréd kontra plyšový medvídek se jako viselec vznášel mohutný otazník. "Plyšoví medvědi jsou teplí, hřejiví, mají velké kouzelné oči, ale nehýbou se a nepromluví. Co s tím? Alfréd měl v kapse drobty rohlíku. Nabídl je plyšáčkovi. Ten se však znovu ani nepohnul. Ani jíst mu nechutná, ani pít mu nechutná!!! Co s takovým medvědem? Ale to už ležel plyšák v Alfrédově nákupním košíku a nehledě na cenu rval se k pokladně, hladě přitom méďu něžně po šíji. Pokladní se na něj usmívá: To bude mít malej radost, že mu tatínek koupil takového krásného medvěda! Řeknu vám, tak velký plyšový medvěd, to bude mít určitě na celý život." Alfréd se křečovitě zazubil, jako že ano, na celý život, ale nestaral se o to, jak jeho "úsměv/ prodavačka pochopila. Alfréd uchopil medvěda za ruku a vycházel s ním z obchodu. Jsi teď můj nový životní partner. Nemusíš mluvit, ale musíš mě milovat, rozumíš? pokouší se o komunikaci Alfréd. A plyšoví medvědi musí hlavně milovat děti. A kvůli tomu mají tak velká a měkoučká a dobrácká očiska, rozumíš, aby jim děti jejich lásku uvěřily. Plyšoví medvědi musejí milovat dospělé. Alfréd přivedl méďu domů a uviděl svou přítelkyni. Zavolá si jí a povídá: Mužeš odejít, mám nového přítele, který mě nikdy nezradí a který na mě nikdy nebude řvát!!! Copak já jsem na tebe někdy řvala? začala řvát Alfrédova přítelkyně a honila Alfréda z pokoje do pokoje, ten jenom úzkostlivě svíral v rukách medvídka, jehož oči jakoby měly najednou rozšířenější panenky. A když jsem chtěla dítě!!! křičí přítelkyně. Ty impotente, ty chcípáku. Alfrédovi je byt malý, vychází osamoceně ven s plyšovým medvědem v podpaždí, dívá se mu do očí a má pocit, že jeho oči jsou totožné s očima medvěda. Všichni jsme plyšoví, všechny nás koupili v hračkářství. Za ním letí kufry. Kde bude spát? S medvědem, který přináší štěstí...

Jeskynní muž
Být tak jeskynním mužem. Tam kousek od štramberské trůby, uprostřed lomového kamení díval se Alfréd k obloze a zpíval tu svou. „Být tak jeskynním mužem, co všechno dovólit si můžem... " Kapky deště orosily jeho brýle, stmívalo se a Alfréd si stále nevybral nocležiště. Dnes bude spát, obklopen zelení, zcela opuštěn, za zády civilizace. Shlédl s kopce dolů a pozoroval, jak se v šerosvitu pomalu rozšiřuje světelná síť panelákových oken, jakoby oheň v deštném pralese dal do pohybu neklidný život všech rostlin a živočichů. Sám, zašeptal Alfréd a ubíral se po srázu dolů. Hladil trávu něžně jako ženské prsy, ale přesto sám ze sebe získal pocit hada, který se svým tělem otírá o stébla či kameny a aniž by udělal krok, přece dojde k cíli. "Má duše a tělo je ostnem, čnějícím nad lidskou civilizací, která se právě nyní topí v každodennosti. která je pro ni rakovinou." Alfréd zachrochtal blahem, když tu si vzpomněl na svou matku a svého otce, kteří právě nyní - když on dotýká se lomového kamene, dívají se na televizi a večeří otrávení každodenností nebo si ji možná ani neuvědomují. Jeho rodiče, v údolí podobném tomu, jež se rozklenulo před jeho očima. Alfréd vytáhl suchý chléb a položil ho na kámen. „Netoužím po soli, potřebuji čistotu. A chléb je čistý bez soli." Stejně tak čistá je má cesta za kamenem. Alfréd si vyzouvá boty a pokládá je vedle svého suchého chleba a sleduje toto podivné zátiší, přemýšlí o tom, co je pro něj cennější, zda boty, které ho přenáší na hranici reálných snů, nebo chléb, díky němuž má sílu a energii se ke krajině snů vůbec dopravit. Tu přichází symfonie, a Alfrédovi nevadí, že je sentimentální až běda, že v ní nezazní ani jediný překvapivý tón, že je to srdcebolná sladkost, která se náhle vyjevila z lesa a z šeptající trávy jako hudební kulisa k zátíší se smradlavými botami a navlhlým zkysaným chlebem bez soli. Slunce se pomalu kutálí k západu, červánky ještě ne nadlouho vytvořily obrysy ostrova Cyprus, než se vzápětí změnily v Atlantidu. Adónis Alfréd - škaredý, vousatý, ohavný, starý. Adónis jako poustevník v krajině bez civilizace touží po tom být jeskynním mužem. Alfréd vidí jeskyni jako domov uvnitř přírody, Chce vyrůstat jako strom s velkými silnými kořeny, jako strom, jenž se zachytil na neúrodné půdě a teď na odiv vystavuje celé své větvoví. Samorostlý Alfréd se tak cítí vysvobozen.

Alfréd a Faust
Alfréd se seznámil s Faustem. Mlčeli spolu dlouhou nocí, dlouhou ulicí, když vtom Faust zničehonic pravil: „Touto ulicí kráčely děiny lidstva," a s rukama za zády si vykračoval dál a dál, hlavu hrdě vzpřímenou, upravil si oběma rukama límeček. Podíval jsem se na hodinky, bylo za pět minut dvanáct. "A do prčic, to už jsem je asi dneska prošvih, co? A kdo ví, co bude zítra, že, pane Faust,“ zaúpěl Alfréd. Doktor Faust opět s kamennou tváří jal se suše odpovědět.: „Nevtírejte se do přízně dějin, že vám to není hloupé." Mlčeli spolu do prvního úderu půlnoci. Tu se Faust zastavil, otočil na místě a opět velmi stroze poznamenal pod vousy. „Je načase vrátit se nazpět." Alfréd díval se na horizont, který se před nimi najednou rozklenul jako duha. Hvězdy jej osvětlovaly s stín Faustův se rozvážným a pomalým krokem vzdaloval. Kolik prapodivných serpentýn bychom museli projít, kdybychom pokračovali i po půlnoci ve směru vpřed. „A co dál, tam už dějiny nepáchnou?“ „Dějiny páchnou všude, na každém místě,“ poznamenal suše Faust. Podíval se Alfrédovi do očí, jakoby mu chtěl sdělit nějakou minořádnou zásadní pravdu - snad o dobru a zlu v dějinách a Alfréd na něho vyjeveně a s očekáváním zíral. Tu se však Faust asi zalekl prázdnoty jeho pohledu, mávl rukou a ponechal ho nadále blahoslaveným chudým. "Miloval jste Markétku?“ osmělil se Alfréd k poměrně hloupoučké otázce. A Faust mu s úsměvem na rtech odpověděl také otázkou. "Miluješ ty svou dívku alespoň tak, jak já jsem miloval Markétku?" Alfréd kráčel vedle Fausta jako černý kňučící pudlík, pobíhal kolem něj plný nervozity a zběsilosti, protože vůbec netušil, k jakému tajemství ho doktor Faust na své cestě zavádí a zda se už konečně dozví něco, co mu osvětlí život a svět. A tu míjeli spolu busty Bulgakova, Thomase Manna, Jana Švankamjera. Lessinga, Marlowa a on všem bustám kynul jemně pravicí. A na samém konci aleje bust stál Goethe. Byl otočený zády, jakoby nechtěl s Faustem hovořit, snad proto, aby neprozradil, že jeho tvář je Faustově tak podobná. Ale já tušil, že oči Goethovy skulptury musí mít v sobě něco z mefistofelského šelmovství, něco z utrpení mladého Wherthera, něco z makrokosmu. Faust chvíli obřadně postál pod sochou Goethovou, počkal si na pohyb pravé jeho ruky a pak pomalu odcházel ke knihovně. „A co ty dějiny, ty už šly?“ zeptal se opět naivně Alfréd, aby Fausta upozornil na to, že je neustále zde ve světě bust a velikánů, přitomen. Faust si Alfréda udiveně prohlédl pak dal pokyn pravou rukou a Alfrédovo tělo bylo zasypáno hromadou Goethových spisů a jiných knih. Faust sledující zmořeného a zničeného Alfréda, který se nemohl postavit na nohy, opět suše poznamenal: „Tak hledej a čmuchej, ty bídný pse. Třeba ty skutečně dějiny někde mezi kostmi slov vyhrabeš..."

Alfrédovy proměny
"Zabíjí mě, když nenacházím svého Hydea, když jsem sám. Jsem jako kulisa na prázdném jevišti, před prázdným hledištěm. Ožívám teprve tehdy, když na mé jeviště vstoupí herec, stejně jako herec skutečně ožívá teprve před zaplněným hledištěm. Potřebuji herce v sobě. Když nenacházím svého Hydea, jsem mrtev. Teprve on mi dává život. Potřebuji komunikovat se svým špatným já jako se sobě rovným. Kam ses ve mně ztratil, můj Hyde." Takovými řečmi obtěžoval Alfréd v jednom svém období denně. Chodil po ulici a křičel: „Nechci být sám, chci své druhé já, které poplive ty vaše ksichty.“ Lidé se po něm otáčeli a styděli se, že Alfréd patří mezi ně. Stále nějaký Hyde, stále hledat své špatné já. Alfréde, čti, abys pochopil, řekli mu, A Alfréd začal číst. Četl o Hamletovi, Oidipovi, Faustovi, četl o Hugo Pludkovi, až málem zapomněl na svou samotu bez druhého já. Byl s nimi a byl šťastný. Alfréd toužil vzít na sebe poselství všech literárních postav - alespoň těch velkých (epizodními si nechtěl zatěžovat hlavu a ty taky nenesou podle Alfréda žádné poselství). A tak začal chodit po světě přesvědčen, že postavy do něj vstoupí, že se stane jejich ztělesněním. Chodil a chodil, nasával jejich osobnosti z knih, až se jednou ráno probudil a jeho já se stalo dokonale nedešifrovatelné, rozplynulo se v těch velkých. Zpočátku to vůbec nezaregistroval, protože už dávno zapomněl, jak jeho původní já mluvilo a vypadalo, až časem ho na to začali druzí upozorňovat. Alfréd nenašel druhé já, pouze náhradu za druhé já, a to se mu stalo osudným.

Bez věcí
Jednoho dne se Alfréd ráno probudil a nebyl obklopen věcmi. Všude jen lidé, Alfréd marně hledal střechu, pod kterou by se skryl, marně hledal čtyři stěny, mezi něž by se uzavřel do samoty. Kam by nikoho nepustil. Nikde ani stín z pouliční lampy, ani sklepy pod asfaltovou silnicí. Zmizel i jeho dům, i jeho plyšový medvídek, kterého ždímal ve svých rukách. Zmizelo i fotoalbum. do něhož si vkládal tváře těch, kteří zemřeli, nebo kteří na něj už dávno zapomněli. Alfréd se postavil a chtěl vyjít. Každé ráno vstává a jezdí autobusem č. 53 do města, kde na něj čekají další a další předměty. V automatu si koupí kafe a v obchodě housky. Vyjde do míst, kde ještě včera stávala autobusová zastávka a čeká. Stojí nahý, vedle něj nahá žena, snad studentka vyrývá prstem do země nějaký nápis. „Je krásná jako lilie." pomyslí si Alfréd, „jak rád bych ji pozval do kavárny nebo někam jinam.“ Alfréd si znovu uvědomil, že si ji podvědomě prohlíží jako originální lidskou architekturu. Hodnotil její postavu, tvarovou nápaditost, originálnost i monumentálnost. Nevěděl si však rady s nahou dívkou. Nesměle ji oslovil: „Nač čekáš?“ "Na růžové ruce, které mě chtějí obejmout, a oči, které mě pohladí, ale ony po mém těle oči i ruce jen přejíždějí." Alfréd se zarazil a uvědomil si, že patří i mezi ně. "Slečno, zmizely všechny věci, to vás netrápí?" Když budou růžové ruce a oči, které hladí, není třeba věcí.

Setkání s otcem
Nebyl to žádný souboj na ostří nože, to by si ostatně Alfrédův otec nikdy nemohl dovolit, protože Alfréd, ta fixní autorská představa, si otce sama vymyslela. Alfréd si nechá od otce vyčítat některé výrazné životní chyby a omyly, což je mu vlastně zcela proti srsti. Někdy uvažuje, že otce zcela vyruší ze svých představ, má to přece stále v moci, ale pak si uvědomí, jak hodně potřebuje živý literární protiklad, který bude s to jej vychovávat. A tak se Alfréd denodenně, slovo za slovem učí vděčnosti ke svému otci, často dokonce od svého autora. Je za co být vděčný otcům, říká autor Alfrédovi, ale ani jeden z nich těm slovům příliš nevěří. Nechci být takový jako otec, mluví Alfréd slovy autora, a sám si k tomu dodává: Chci být alespoň takový jako otec. Nejsou to však protiklady, je to komplexní vidění otce jako strůjce života. Alfréd si - na radu svého autora - přidává ke svému otci neustále další a další chyby, za něž je třeba pravdivost jeho otcovského vztahu přehlížet a ignorovat, ale zároveň mu radí, kterých vlastností je třeba si na otci nesmírně vážit. Alfréd svého autora až se slepou důvěrou v něj poslouchá. Alfréd zatím ve své povrchní literárnosti neprohlédl, že autor je jeho otcem. A až to praskne, že autor je Alfrédem a rady, které Alfréd vynáší, jsou mířeny na otce autorova, nikdo si s tím začarovaným kruhem nebude vědět rady. Jednou se to však profláknout musí a Alfréd bude muset naučit svého autora větší sebekritice a menší kritice vlastních otců.

Mé setkání s Alfrédem
Alfréd se setkal se mnou, Bylo to vzrušující setkání, po celou dobu jsem mu byl v patách, sledoval jsem jeho počínání a místy jsem jej nenápadně vodil na místa, která mne zajímala. V takových případech jsem si musel počínat velmi obezřetně, měl jsem obavy, že v okamžiku, kdy mě Alfréd odhalí, bude to znamenat jeho úplnou smrt. Na svou neukojitelnou zvědavost jsem doplatil. Měl jsem nezdolnou touhu přivést jej na místa neprobádaná, tajemná, nebezpečná, místa, která mě už tolik let svádí k nahlédnutí. Přiznám si to pateticky a se slzou v oku. Šlo o duši. Alfréd v ni sestupoval stejně jako sestupuje do jiných objektů, až najednou - bloudili jsme právě v labyrintu srdce - špatně jsem se orientoval v těch tajuplných zakoutích kolem aorty a on mě odhalil. Tak toto je mé království, Alfréde, říkám poněkud vystrašeně, ale snažím se chovat egoisticky až arogantně, ba dokonce se dá říci panovačně, abych zakryl tu svou bezbřehou nejistotu. Alfréd se jen pousmál, zakroutil hlavou, pochopil jsem, že poznal mou přetvářku a zeptal se mě, jak dlouho si na to už hraju. Mlčel jsem, stál jsem před ním a díval se mu pevně z očí do očí, najednou se přede mnou rozprostřel do desítek myšlenek a úvah, které jsem vymyslel já sám, existoval na desítkách popsaných sešitových listech a počítačových stranách a navíc sídlil teď právě v mém srdci. Rozběhl jsem se proti němu, ne tělem, ale myšlením, jako zkušený toreador mrštně uskočil. Prosebnýma očima poníženého býka jsem zaprosil. Alespoň ve své duši a srdci chci být králem! Alfréd dělá jakoby mě neslyšel, dál si pohrává s muletou a chladně prohodí: "Právě jsem se vrátil do svého domu, jsem rád, že mi chceš ukázat všechny kanály, uličky, jeskyně a louky kolem, ale mohu tě utvrdit jenom v tom, že to tu všechno znám dokonaleji než si myslíš. Pojď mi zkusit ukázat ta místa, která jsem ještě neviděl! Je mi teď jasné, že Alfréd v mé duši byl, nejspíše dokonce dříve, než já sám. Chodil jsem tedy kolem své duše jenom ve velkém oblouku a myslel si, že se jí dotýkám, že se s ní denodenně milkuji? A zatím tedy Alfréd, bez mé přítomnosti, sestoupil přímo k mé podstatě? Kudy? Míjel mne snad u vchodu do duše? Stál jsem tam jako hlídač u brány, který neví, co za bránou vězí? Ne, Alfréd lže. Naučil se lhát (ode mne?), že tuto zemi dokonale zná, žije jen z mých představ o zemi mé vlastní duše, nemá jinou možnost. Alfréd vstal a pomalu odcházel, mizel ve tmě, ztrácel jsem jej z dohledu, raději jsem proto vyrazil za ním. „Hej, počkej, Alfréde, přece nemůžeš jen tak bez ničeho odejít?“ „Musíš hledat na jiném místě, ale neboj se, ode dneška jsme na to dva. Jsem přesvědčen, že se ještě někde někdy shledáme. Možná se budu jmenovat jinak, až tě za pár let znovu oslovím a ty mě budeš formovat k literárnímu obrazu svému a já tě budu nutit k přemýšlení o podstatě bludiště tvé duše a labyrintu srdce.“ Alfréd domluvil a ukázal mi záda, pomalu se vzdaloval. Bylo mi teskno, ale cítil jsem, že to tak musí být. Neboj se, neumírám, řekl. Odložil jsem plnicí pero. Něco odešlo s Alfrédem, ale nevěděl jsem přesně co. Bylo potřeba jej pohřbít, alespoň na čas. Alter ego odpočívá poctivě daleko od svého originálu a čeká na svou příležitost. Zbloudilý v duši, ty, co hloupě píšeš prázdná slova, je potřeba jít spát. Zítřejší ráno budeš vstávat bez Alfréda.

Má uctivá odpověď na Alfrédův dopis
Milý příteli, děkuji za pozvání na tvůj vlastní pohřeb. Je mi však líto, nemohu se dostavit, protože nevěřím, že bys mohl umírat více než jednou. Mám ti vyřídit uctivé pozdravy ode všech, kdo o tobě věděli. Bylo jich hrozně málo, a navíc jsem přesvědčen, že nikdo kvůli tobě netruchlil. Netušil jsem však, že tvým pohřbem i ve mne zemře něco velice provokativního. Jsem rád, že mi po roce opět píšeš. Ne, opravdu, nezapomněl jsem. hledal jsem jen nové a nové cesty, jak s tebou komunikovat, nechtěl jsem tě nazývat týmž jménem jako předtím, to je přece přirozené. Zdálo se mi, že naše přátelství mě v mnoha ohledech už omezovalo, že myslím jen a jen na tebe, na naše cesty poznání, na naše pozorování lidí a sebe sama. Zdálo se mi, že kvůli tobě nejsem schopen samostatného života, nejsem schopen říci větu, která by zněla jinak než slova z tvých úst. V každém vztahu se člověk bojí závislosti, v každém vztahu do ní rád spadne. Ještě jednou, Alfréde, nezlob se, ale na tvůj pohřeb skutečně nemohu, poněvadž nevěřím, že umíráš. Říkejme klidně každé nové smrti znovuvzkříšení. A pamatuj si: Umírá se postupně. Stojí to mnoho let života. Smrt je proces, Alfréde. Přísáhám ti dnes, že ke smrti se musíme dopracovat spolu.