Apokryf o Noemovi

Mé tělo se dostávalo do spárů samovolného pohybu, bylo lehko vážné, vážné jen lehce, snad na vážkách, které se vznášely nad mou hlavou jako vlaštovky a zobajíce ten odporný muší hmyz oznamovaly bouřku či déšť. Vážky a snad i vodoměrky či bodoměrky se roztřásly, když zaburácel hrom, jakoby nějaký útes zkřížil naši cestu. Kormidelník už půlhodiny žvatlal skrojek chleba v ústech a vůbec mu nevadilo, že se jeho kapitán může válet na opět neumyté podlaze kajuty. Kdo to tady poblil, zařval jsem, ale pak jsem náhle ztichl, protože jsem si uvědomil, že jsem to taky dost dobře mohl být já. Kdo to tady uklidí, opravil jsem svou otázku, ale nikdo mě neposlouchal. Zdá se, že nikomu jinému na téhle mé lodi není špatně. Usoudil jsem, že za jediného blbce s mořskou nemocí jsem tu já. Milý kormidelníku, ukliďte ty zvratky, vyhrkl jsem na něj poté, co jsem se jen s obtížemi dobelhal ke kormidlu. Ale já nemůžu, já kormidluju, odvětil s provokativním klidem. "Neodmlouvejte a uklízejte, od čeho jsem kapitán, vezmu to na chvíli za vás." Bylo slyšet kormidelníkovo neustálé mumlání, ale nebyl schopen mi hlasitě vynadat. Za chvíli jsem ho viděl s hadrou v ruce, jak znuděně utírá podlahu naší lodi. Právě nyní - za bouřky, kdy loď byla oplachována mořskou vodou, kdy nový kormidelník čili já nešikovně a prudce točil kormidlem. Pomalu jsem zjišťoval, že mé odhodlání vyhlížet za kormidlem vstříc novým zítřkům, dívat se do dáli a zjistit, kam že vlastně ten kormidelník s námi mířil, bylo nad mé síly. Protože kormidelník měl stále co na práci (některý z dalších námořníků mu tam přidělal dokonce něco navíc) - musel jsem přemýšlet, jak se s kormidlem poprat. Kormidlo má pro člověka značně společensky unaveného nesmírné nevýhody: protože je otočné, nedá se o něj dost dobře opírat. Několikrát, když jsem opomněl skutečnost, že kormidlo je kulaté, upadl jsem na zem, ale vzápětí jsem se znovu sebral a nasměroval loď vstříc mlhavým zítřkům. Naštěstí se potom kormidelník vrátil a vysvobodil mě z útrpného upoutání k onomu ostnatému kolu zvanému kormidlo. Ještě předtím, než si za něho stoupl, vytáhl z kapsy kompas a velmi suše a odměřeně mi pravil přímo do očí: "Obrátil jste naši loď o sto osmdesát stupňů, sire Noe." Samozřejmě, že mě z míry nevyvedl. "To byla jen zkouška orientace, můj zdatný lodivode. Jsem rád, že tak znamenitě svou práci vykonáváš. S tebou se ani na rozbouřeném moři neztratíme." Teprve když jsem se vzdaloval od kormidelníkova stanoviště, všiml jsem si, že to není člověk, ale nosorožec. "Tak je to správně, nosorožec, už jsem se lekl, že uvidím ve všech lidi, fuj, to jsem si oddychl." Když jsem se potom protahoval kolem kajut, procházela kolem mě vysoká bosonohá žirafa s nádherně dlouhou šíjí. Prošla kolem mě bez povšimnutí a pak se naklonila přes okraj lodi tak nebezpečně, že jsem vyjukl hlasem pubescentního jezulátka. Žirafa si mě však vůbec nevšímala. Popadl jsem ji tedy za rameno a ona najednou vynořila krk z pod mořské hladiny jako nějaká lochneská příšera. "Promiňte, ale to musí dělat velmi špatně na krční obratle, slečno žirafo," zakoktal jsem. "Mám to strašně ráda, takhle se nechat hladit mořskou hladinou, kvůli tomu člověk i lecjakou bolest protrpí.“ „Aha," přikývl jsem značně rozpačitě a raději jsem zmizel na záchodcích. Takové sličné žirafy, které se sebeukájí mořskou hladinou a rády podstoupí i bolest, hraničí se sadomasochistkami. To není nic pro mě, řekl jsem si tam v oné záchodkové samotě. Když vtom mě vyrušil krokodýl. Zdravím vás, pane Noe," slušně pozdravil. Potěšilo mě, že jsem na loď nabral slušné krokodýly, kteří necvakají příliš zubama a nežerou spolucestující. Byl jsem už na odchodu, protože svou potřebu jsem si vykonal. Začalo mě však zajímat, jak to vlastně bude ten krokodýl dělat. Postaví se snad na zadní? Nebo na ocas? Proto jsem ještě dlouho dobu protřepával svého pinďoura a dělal jsem, že mi dělá velké starosti. Krokodýl se na mě zazubil, pak se ke mě dost nevybíravě otočil ocasem (abych mu nejspíše neviděl do očí) a pustil to na zem přímo pod sebe. Vůbec se neobtěžoval sednout si na mísu nebo alespoň k pisoáru. "Tak to jste mohl klidně pustit venku, pane krokodýl, nemyslíte?" snažil jsem se na něho nejdříve dobrácky, protože, to víte, krokodýl je přece jenom krokodýl. Uvědomil jsem si, že stavět záchodky na Noemově arše nebylo zrovna nejšťastnějším řešením, ale co naplat, všechno se na souši domyslet nedá a všechna zvířata se také nedají uspokojit. Vzpomněl jsem si i na chudinku žirafu, ta se s tím svým dlouhým krkem taky na ty moje roztomilé záchodečky nevleze. Proč já jsem se s tím tak dřel, vždyť to všichni mohli házet přes palubu. A abych nebyl ještě více rozčílen, napil jsem se z flašky vína, škytl a pohladil krokodýla po šíji. "Vidíte pane krokodýl, nebýt mě, mohly z vás být šikovný dámský kabelky, nebýt mě!!!" Musel jsem svou flašku schovávat za zády, protože přeci jen, na lodi byla zároveň se mnou i má žena. Jediný člověk, kterého jsem si na palubu vzal. V tom spěchu, který najednou těsně před vyplutím nastal, člověk popadl to, co bylo nejblíž, ale kdyby měl jenom o trochu dýl času na rozmyšlení, tak moje žena tady není... Jenomže člověk moc na výběr stejně neměl. I když - kdybych se byl býval nad tím znovu pořádně zamyslel, možná, že by se tady na lodi nějaká šikovná našla. Mezi námi zvířaty, třeba zrovna tahle zebra není vůbec, ale vůbec špatná, řekl jsem si a už jsem se k jejímu exotickému tělu přisunul a pozoroval, jak její tmavěhnědá hříva plápolá ve větru. "Ten dešť je ale nepříjemný, že, pane Noe. Nevíte, kdy to všechno skončí?" podotkla pisklavým hláskem, jen co jsem o ni pohledem projevil zájem.
"Milá paní zebro. Nebo snad slečno, na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Víte, jak rád bych kvůli vám poručil větru, dešti, ale na to jsem moc malý pán... Máte pěkné šaty. Kdo vám to šil?" snažil jsem se ji kontaktovat svým již osvědčeným způsobem. Nejdříve pochvala šatů, pak vlasů, očí, následuje poprsí a další předpokládané intimnosti. Musím podotknout, že na souši mě tato metoda ještě nikdy nezklamala, a proto pak ve stejném pořadí pokračuji při svlékání a dotýkání ženy. "Děkuji za lichotku, můžete třikrát hádat, kdo mi to šil," ušklíbla se zebra příliš neurčitě, abych z toho mohl vyvodit dalekosáhlé závěry pro další flirtovací taktiku.
"Že by matka příroda?" trošku nejistě a potichu jsem ze sebe vysoukal.
"Komu vděčíte za takovou pronikavou inteligenci, pane Noe."
Ne že by mě její ironický úder pod pás a narážka na moji inteligenci nevyvedla z rovnováhy, ale přiznám se, že ve spojení s vínem, které neustále stoupalo do hlavy, mi zebřina slova neudělala vůbec dobře. A člověk potom neví, z čeho se mu chce více zvracet, zda ze slov, kterými je častován, nebo z vína, kterým se od slov osvobozuje. "Buď ráda, že můžeš být tady, ty pruhovaná rachejtle, víš na kolik tobě podobných se vůbec nedostalo," zadrmolil jsem si pod nosem, takže ani nevím, jestli mi rozuměla nebo ne.
Málem se mi nahrnuly do očí slzy. Doufám, že to ta pruhovaná fiflena (nevím, co se mi na ní mohlo líbit) nezaregistrovala. Už i v erotickém flirtování jsem za zenitem. Vytáhl jsem flašku vína a lokl jsem si více než jindy. Vtom zebra típla své cigárko, které mezi jejími šlechtěnými kopýtky připomínalo funící hlavu devítihlavého draka, a protáhla se kolem mne vrtě eroticky svým pruhovaným biskupem. "A s tím vínem byste už měl přestat, pane Noe, nebo ten náš výlet dopadne špatně," dodala ještě štiplavěji, než když se předtím vyjadřovala o mé pronikavé inteligenci. Seděl jsem teď sám na palubě, levým okem jsem mohl pozorovat kormidelníka - nosorožce. Už jsem ho nyní podle nosu bezpečně poznal. Pravým okem jsem pošilhával do kajuty, kde se zatím shromažďovali pasažéři na plánovaný maškarní ples. Bouře sílila, podíval jsem se k nebi, zdali tam náhodou nezahlédnu Hospodina, ale tu jsem si vzpomenul na úmluvu, kterou jsme spolu s Hospodinem podepsali a o níž nesmím nikomu říct ani slovo. "Když budeš pořád chlastat, nezjevím se ti a ani na mě raději nemluv," přesně tak to řekl a vůbec mě nenechal se k tomu vyjádřit. Tomu se říká božská demokracie. Uvědomil jsem si, že ta zebra měla pravdu, je potřeba vystřízlivět. Proto jsem se odebral do své kabinky. Nemohl jsem najít klíče. Na dveřích kabiny byl pod jmenovkou "Noe - kapitán", kterou jsem si tak pracně vyrobil, nastříkáno sprejem. Noe je ... a namalována figurka človíčka. Řekl jsem si, že pro zvířata je asi největší urážkou, když se mezi sebou titulují člověkem, ale to na mě neplatí, já jsem na svoje lidství hrdej, zařval jsem. Nebo tu figurku namaloval někdo jiný? Kdo? Moje žena? Hospodin? Vrávoral jsem přede dveřmi a prohledával se jako od hlavy k patě. "Kde máš klíče, ty ploskonosý tchoři, díval ses do všech kapes, ty ondatro labutí? Nebo je ztratila ta ocasérie ploutvomyší tvoje žena?" nadával jsem. Uprostřed spílání jsem však usnul před svou kabinkou i s klíčema v ruce, protože jsem je nakonec našel, ale nesebral už v sobě síly odemknout. Kdy jsem se potom probudil, nevím. Hlava mě ještě kapánek bolela, ale uvědomil jsem si, že mi spánek neobyčejně prospěl. Dokonce mě popadlo pomyšlení, že už bych se snad dokonce mohl odvážit navázat spojení s Hospodinem, abych zjistil, jak na tom jsme a kdy dorazíme k cíli, je - li ještě vůbec nějaký cíl. Potom jsem však toto pokušení zavrhl. Co kdyby přeci jen Hospodin naměřil nějaké to promile? Takovou ostudu bych nepřenesl přes srdce... Vydal jsem se za tóny jazzové hudby, která se linula ze sálu. Ano, maškarní bál v plném proudu, uvědomil jsem si. Potěšeně jsem vykročil směrem k sálu. Jsem rád, že se má zvířátka příjemně baví. Po cestě jsem se však polekal představou toho galymatyáše, který na mě může čekat. Co když někdo z nich se natolik ztotožní se svou maskou a tak se mu v ní zalíbí, že si bude přát genetickou změnu. Pak ke mně přijde třeba slepejš a bude mě prosit o to, abych z něho udělal brejlovce nebo nedej bože slon a bude se chtít geneticky předělat na lva, poněvadž ten je rychlejší a žere maso? Pak bych byl namydlenej. Jestliže tohle se stane, pak mi nezbývá konstatovat, že ani zvířata nevědí, čím a kým chtějí být, natož pak lidé. Už už jsem chtěl otevřít, ale vtom jsem si uvědomil, že lízt bez masky na maškarní bál, byť na vlastní lodi, by mi asi ta sebranka uvnitř nezapomněla. Jenomže jakou masku si mám dát? Napadlo mě vyrobit si masku Hospodina, jenže jak si má člověk pamatovat, jak vlastně vypadal? Vždyť se mi od té doby, co zase piju, nezjevil. Měl snad Hospodin stejně červený nos jako já? To vše jsem si říkal při pohledu do zrcadla, které se na chodbě houpalo v rytmu bouře a poskakovalo v zajetí komické hudební maškarády. Hospodin určitě nemá nos. Hospodin má jenom čich, nos nepotřebuje. Masku Hospodina jsem tedy raději urychleně zavrhl. Při dlouhém a usilovném hledání, jakou masku si mám vzít, jsem si stačil před zrcadlem vymačkat všechny jebáky. Nakonec jsem se rozhodl: Skočím si pro hřeben, trošičku si těch pár šedivých chloupků na hlavě příčísnu a v sále budu tvrdit, že jsem netopýr s maskou pana Noema. Otevřel jsem dveře. Muzika křečovitě burácela a já se porozhlédl po sále. To, co jsem tam uviděl, bych raději vůbec nekomentoval. Ale potom by celé mé dosavadní vyprávění postrádalo smysl. V sále se mačkalo nespočet zvířat, od krokodýlů přes blbouny nejapné, latimerie podivné až k zebrám a žirafám. Snad to byla zvířata, nevím, najednou jsem začal pochybovat. Uvědomil jsem si však, že jsem se svým rozhodnutím nenasazovat si masku dokonale maskoval. Všechny bytosti v sále měly navlečenu masku člověka, tak dokonale, že to bylo až k neuvěření. Všechny ty bytosti se nohama čvachtaly v rozlitém víně, třímaly v rukách flašku alkoholu a usmívaly se, jásaly, zpívaly, tančily, křičely jak jurodivé a nebyly k zastavení. Jedině má žena utrápeně seděla v rožku sálu, oblečená do kostýmu, který byl někde na rozhraní mezi Motýlem Emanuelem a Včelkou Májou. Nikdo si mě nevšímal. Občas se ke mně někdo naklonil a polil mě vínem. Hrdě jsem kráčel oním zvířecím davem až ke své ženě, která klopila oči a utírala si slzy. "Jak dojemný je tenhle můj motýlek Emanuel, dojemný až to bolí," broukl jsem si ironicky jen tak pod vousy a vytáhl posmrkaný kapesník. Podal jsem jí ho, aby si utřela slzy. Odmítla. "Jak myslíš, latimerie podivná!" utrousil jsem, otočil se na podpatku a kráčel ven ze sálu, abych se z toto šoku probral. Člověk jen na chviličku vystřízliví a zvířatka, která měl doposud před očima, mu zmizí. Je to tedy abstinentní příznak, vidět lidi? Proč se rozhodli všichni pro takovou karnevalovou masku? Chtějí se mi vysmívat, že já jediný jsem tu člověk? Nebo všichni touží po tom být lidmi a tak si to chtějí alespoň na maškarním bále zažít? Nebo je to trest Hospodinův? Za co? Za co mě trestáš? Žena vyšla za mnou na chodbičku s hlavou skloněnou a úplně mokrým vlastním kapesníkem. Za chvíli se kolem nás prohnal nějaký rozesmátý Turek zabalený v turbanu a zašveholil. "Musím si odskočit, to víno je tak močopudné." Podle chrupu a hlasu se mi zazdálo, že by to mohl být krokodýl. Pak jsem si uvědomil, že jako Turek si s mým noemovským řešením záchodu nebude vědět rady stejně jako v kůži krokodýla a přestal jsem o tom raději přemýšlet. Žena se mi po celou tu dobu dívala do očí. Motýlí křídla jí zatím úplně zplihla. Byla vlhká od vína stejně jako její oči. "Kdo jim dal to víno? Říkal jsem ti přece, že je to jenom pro mě, teda pro nás!! Jak budu teď před Hospodinem vypadat? Mám celou loď opilou! To se mi snad jenom zdá!!!", spílal jsem své ženě i sobě zároveň a už teď jsem se styděl před Hospodinem, protože jsem věděl, že všechno vidí, pozoruje, zapisuje si a bude trestat. "Já za to nemůžu, to oni sami vyčmuchali. Mají na to své psy?" vykoktala ze sebe žena a padla mi kolem krku. Tušil jsem už dříve, že je pro mě žena těžkým břemenem, ale když se nyní ve své ufňukané nemohoucnosti pověsila kolem mého krku, napadlo mě, že už bezpečně vím, co mě jednou stáhne do hlubin oceánu. "Neplač, skončí maškarní bál a všechno bude dobrý, uschnou ti křídla a zvířata se stanou opět zvířaty. Nedělej z toho žádnou tragédii," snažil jsem se svou ženu ukonejšít s vírou, že její pevné objetí povolí a já budu moci opět volně dýchat. Stáli jsme na chodbičce před kajutou jako dvě bytosti, které na tuto loď nepatří, které zde byly zaváty zcela omylem na pokyn někoho jiného. Přiznám se, že jsem začínal trochu litovat, že jsem uposlechl Hospodinův hlas. Někdo si může říct, že se přece stále nic neděje, jde jen a pouze o maškarní bál, ale něco mi napovídalo, že tato veselá akce přerůstá v něco hrůznějšího. Nevím, zda je to stávka zvířat proti jejich zvířeckosti nebo naopak výsměch naší lidskosti. Rozhodující je, že s takovým stavem na lodi nesmí potopa za žádnou cenu skončit. Nevezmu si na triko, že bychom se vylodili na souši a nemohli bychom zemi předat ani jedno zvíře. Neviděl jsem najednou žádný velký rozdíl mezi tím, když by byla země zaplavena zvířecími lidmi z mé lodi a mezi tím, když je skryta celá celičká pod vodou. Obojí je vize apokalyptická. Nesmírně jsem si přál, aby potopa neustupovala a deště neustávaly. Pospíchal jsem urychleně na příď lodi. Nutně jsem potřeboval zjistit, co se děje, kde se nacházíme a jaké máme vyhlídky. Zahlédl jsem nosorožce stojícího za kormidlem a pokuřujícího dýmku. Měl nadále, nejspíš jako jediný na celé lodi, svou zvířecí podobu, pobrukoval si hlubokých basem a připadal mi šťastný. Jakoby on jediný věděl, kam tohle všechno směřuje. Záviděl jsem mu. Vzpomněl jsem si, co mi Hospodin řekl ještě před vyplutím. "Vypouštěj pak holubice ze své lodi, pokud najdou pevninu, nevrátí se, a ty poznáš, že jste zachráněni. Pokud se však holubice vrátí, jedině tvá loď zůstává pevninou." Kde však vzít nyní holubici? Přišel jsem o své holubice - kvůli jednomu jedinému maškarnímu bálu. Snad nyní nosí masku indiánů, či eskymáků, či obyčejných Evropanů. Jak je mám v tomto stavu donutit létat? Jak je mám poznat mezi ostatními? Mám se snad vydat já sám hledat pevninu? Na co, když stejně nemůžu přistát? Některé opilé lidské karnevalové masky vycházely ven z kajuty. Odhazovaly prázdné flašky od vína do moře, dívaly se do vln a neodpustily si laciné fórky o tom, že se do vody navzájem všichni naházejí. Bylo mi z nich smutno, ani si mě nevšimli. Jen jeden z nich, s přízvukem rodilého Angličana, který však trochu ráčkoval (tipuji, že to byl Havran) o mě letmo zavadil pohledem, pak se však opět krákaje přidal do rozhovoru. Ruce druhého vedle něj byly sevřeny k modlitbě. Jaký z druhů, které jsem na loď s sebou vzal, může mít takovéto duchovní sklony? Kdo z nich přijal našeho Hospodina? Že by kudlanka nábožná, která do otevřené náruče svých klepet přijímá výhradně ty, kteří se jí hodí do žaludku? Nebo je to snad panáčkující zajíc, s tlapičkami tak blízko u sebe, že vzniká dojem volání po Hospodinu? Nesnesl jsem už nadále pohled na lidské obličeje. Jakožto pán lodi jsem byl nucen jednat. "Prosím Vás, kdy bude odmaskování?" zeptal jsem se nejbližšího človíčka s nezvykle vystouplými lícními kostmi a vlčíma očima. "Ale pane Noe, nebuďte směšný, odmaskování, že vy jste už zase pil, odmaskování už přece dávno bylo," odpověděla mi nonšalantní dáma ve středních letech držící výstředně svou viržinko přímo naproti mě. Foukla mi kouř do obličeje a cukrkandlovýma očima mě labužnicky olizovala. "Jste roztomile pitomoučkej, pane Noe, a proto vás zbožňuji. Já už svou masku nesundám, celou dobu, co jsem na lodi, toužím po vašem objetí a vím, že byste si mě jako nějaké lesní, zavšivené veverky nikdy nevšiml. Copak vás někdy zajímala moje šlechtěná srst? Vůbec jste si nevážil toho, co na své lodi vezete, pane Noe." Přestože se snažila předstírat velkou dámu z velké společnosti, říkala všechny věty příliš bolestínsky a svůj na veverku pozoruhodně klenutý a vyvinutý hrudník přibližovala neustále k mým očím, abych žal jejího srdce mohl pozorovat jako pod mikroskopem. "Promiňte, paní veverko, jestli se vás to dotklo."
"Říkej mi klidně Žužu, od tebe to ráda uslyším." přešla překvapivě k tykání a já se proto raději takticky co nejrychleji odporoučel. Nenechala si vysvětlit, že musím jako kapitán plnit nějaké jiné nedkladné úkoly. Pochopil jsem, že se k tomuto činu odhodlávala opravdu velmi dlouho a nebude chtít svou bitvu o mě prohrát tak automaticky. Najde-li se však na této lodi ještě několik podobných veverek uhánějících svého kapitáná, asi tady dlouho nevydržím. Moje žena si opodál sundávala křídla a urovnávala je hezky po vojensku do komínku, jako by myslela, že bude ještě někde další maškarní bál, na němž svou odpornou masku použije. Utíkal jsem před svou ufňukanou ženou, která mě zahlédla, i před rozvášněnou veverkou. "Mám práci, mám ještě hodně práce!!!! křičel jsem, až všichni ostatní rozjaření pasažéři na lodi zpozorněli. Zavřel jsem se před nimi ve své kabině kapitána lodi a protože jsem opět nemohl najít klíč, musel jsem úpěnlivě držet kliku. Asi po deseti minutách marného boje to vzdaly. Přitáhl jsem však pro jistotu skříň až ke dveřím a vytvořil tak dokonalou barikádu. Už se nikdo k náčelníkovi lodi nedostane. Jazzová hudba, tango a mnohé jiné rytmy doléhaly do mé kajuty a neustále sílily. Výkřiky tančících a skotačivých byly čím dál agresivnější. Začal jsem šátrat v poličkách skříně a v šuplících, zda se tady nenajde alespoň kapička vína. Uvědomil jsem si, že ve stavu ovínění budu moci lépe a bezbolestněji přežít v nebezpečí, které se blíží, že snad budu dokonce schopen rozumně jednat. Nesnesl bych výsměch Hospodinův, který mě jedinému dal důvěru a kterého jsem prozatím velmi zklamal. Proto se raději opiju, abych na to všechno zapomněl, říkal jsem si. Jenomže nikde nebyla ani kapka. Roztřesenýma rukama jsem naštvaně praštil do pracovního stolu. Třeba mi veverka lhala, třeba ještě odmaskování nebylo? Třeba to všechno teprve přijde. Třeba mi lhala, protože chtěla ukonejšit své sexuální pudy. Proč si však má žena už skládala svá křídla? Měl jsem v tom všem zmatek. Malým okénkem kajuty jsem pohlédl na palubu. Motalo se na ní pár pasažérů. Situace se nezměnila. Stále lidské tváře. Proč tohle všechno, Hospodine? Vytáhl jsem ze šuplíku velký sešit, do kterého jsem chtěl od prvních dnů plavby zapisovat, co se na lodi děje. Palubní deník mojí archy. Vykašlal jsem se na to. Řekl jsem si, není to důležité. Teď však namáčím husí brk do inkoustu a chystám se psát.Co budu psát? Mám lhát? Kdo po mě bude číst dějiny této plavby? Copak si můžu dovolit, abych byl v očích historie považován za idiota, který nedokázal na své lodi zachránit přirodu? Nadepsal jsem.
Kapitola 1
Vypouštění holubice
Po stopadesáti dnech plavby, během nichž déšť neustal a vody neustoupily, šplhám na stožár lodi a vypouštím holubici. Holubice se však vrací po několika hodinách, neměla kde usednout. Má loď je pro ni zatím jediným domovem... Pero mi vypadlo z ruky. Více slov už jsem nebyl schopen napsat. Těžce jsem oddychoval. Byla to největší lež, k jaké člověk musí najít odvahu. Lež vůči Hospodinu. Uvědomoval jsem si to, ale v tom okamžiku touha být viděn lidmi v další historii jako jejich zachránce byla silnější. Sebral jsem v sobě síly, škrtl první kapitolu a psal znovu, promyšleněji. Den přistání na hoře Araratu, nejvyšší hoře, kterou jsem znal, jsem pro příští historii stanovil přesně na den, kdy vypukl na naši lodi maškarní bál. Maškarní bál jsem samozřejmě zatajil. Vypouštění první holubice čtyřicet dní poté. Druhé holubici, kterou jsem vypustil po sedmi dnech, jsem vložil do úst olivový kvítek, abych tak dal naději všem zvířatům na naší arše. Poslední holubice se podle mé konečné verze už nevrátila, pevnina tedy musela být nedaleko. Všechno jsem napsal na jeden zátah. Rozvinul jsem ji ještě o několik dalších vedlejších motivů. Na loď jsem kromě sebe a své ženy v této písemné verzi vzal i své syny a jejich ženy, abych nevypadal v budoucí historii jako sobec. Bude to tak lepší. Nikdo se nemusí dozvědět, že jsem jim zakázal vstup na loď. Dopsal jsem šťastný happyend o zalidňování země, aby výpověď o naší plavbě vypadala přesvědčivěji jako promyšlené systematické spění k záchraně a vysvobození. Oddychl jsem si. Historie mé lodi je napsána. Vzal jsem knihu, pečlivě jsem ji zabalil do nepromokavého obalu, políbil ji a vyšel jsem ven. Kráčel jsem hrdě uličkou kolem tanečního sálu, vstoupil na palubu, přistoupil k zabradlí a hrdě - s největší opatrností - jsem spustil palubní deník do hlubin potopy. Bylo mi v tu chvíli jedno, co říká Hospodin, protože jsem pevně věřil, že další generace více než Hospodinu budou věřit psanému slovu. A slovo říká: Noe je hrdina a zachránce. Přistoupila ke mě krásná sličná dáma s hranostajím kožichem přehozeným přes ramena. "Copak jste to vyhodil, pane Noe?" otázala se. "Odpadky, slečno, odpadky ze své kabiny." Odebral jsem se do podpalubí, kam nikdo neměl bez povolení přístup. Byly zde umístěny veškeré zásoby na přežití. Sedl jsem mezi ovoce a zeleninu a pojídal, abych zahnal strach před Hospodinem. Byla zde tma a vlny mořské vody, které omývaly mou archu, dorážely na mě jako Erynie. Chtěl jsem tady zahynout dříve, než začnu domýšlet dalekosáhlé důsledky své neschopnosti převést přírodu skrze potopu. Chtěl jsem vůbec nemyslet. Pak jsem se náhle rozhodl. Popadl jsem trojzubec a rozběhl se s ním proti stěně archy, kterou jsem tak pracně budoval. V té podpalubní černotě, mezi lodními suchary, ovocem, zeleninou a pitnou vodu, bušíc trojzubcem střídavě do jedné i druhé poloviny lodi, připadal jsem si jako vězeň, jehož nevraždí lidé, ale prostor. Co když na stěnách mé lodi někdo ulpívá, já ho probodnu skrz naskrz a ani o tom nebudu vědět? Konečně. Obludná potopa potřisnila prvními kapičkami slané mořské vody naše podpalubí. Konečně se mi podařilo prorazit plášť lodi. Za chvíli se tento nenápadný pramének zvětší v potúček a za necelou hodinu bude celé podpalubí zaplněno vodou. Vrátil jsem se na palubu. Maškarní zábava pokračovala plným proudem. Pasažéři se sháněli po dalších lahvinkách mého vína, které jsem tak poctivě musel vypěstovat ještě před potopou. Vypili mi všechno, do poslední kapky. I za tohle jim bude patřit můj trest. Vstoupil jsem do sálu, kde se nadále soustřeďovala hlavní část zábavy. Lidé, obyčejní lidé, jak jste směšní v tomto rytmu... Masku si narozdíl od jiných zde nasazuji jako poslední. Má maska se jmenuje optimismus. Usměv, který si vnucuji do tváře, abych splynul s davem, vypadá velice nepřirozeně. Vím to, ale nemohu s tím nic dělat. Musím se smát, abych ve své tváři neprozradil nic z toho, na co čekám. Opilý šišlající stařec ke mně přistupuje a svou otázku převaluje na jazyku jako trpké stoleté víno. "Neslyšel jste nějaké tupé údery do lodi, mistře Noe? Nenarazili jsme do něčeho?" "Určitě ne, dědečku," konejšil jsem ho. "A čím vy jste byl před maškarním bálem? Syslem, hovniválem, velbloudem?" V jeho vrásčitém obličeji se objevilo nechutenství odpovídat. "Proč vás to zajímá. Nechci vytahovat minulost, ta nechť už je zapomenuta. Směřujeme do budoucnosti, někde na nějakém břehu, až tato potopa skončí, přistaneme a nikdo se nebude ptát, čím jsme byli předtím. Všichni oslové budou zapomenuti. Promiňte, už jsem se prozradil. Byl jsem osel. Ale už jím nebudu. Nikdy nebudu. Mistře Noe, kdy myslíte, že se dočkáme pevniny?" hovořil stařeček a bylo na něm vidět, že skoncování s původním já, odvaha nestrhnout svou karnevalovou masku, v něm rezonuje ještě nepředstavitelně silně. ˇ"Byl jsem osel, ale už jím nebudu," zněla mi v uších slova osla-starce. "Blahopřeji vám a vítám vás mezi námi lidmi" řekl jsem a usmívaje se potřásal jsem starcovi pravicí. "Ale řekněte mi, co vás tak lákalo stát se člověkem?" Stařec se jen odměřeně ušklíbl a podotkl: "Směšná otázka, nemyslíte?", načež dosti s opovržením ode mě odešel a já získal dojem, že mou otázku považoval za urážku či dokonce za vychloubání, že jsem se mohl stát člověkem geneticky už mnohem dříve než on. Osel si musel být vědom, že nikdy nebude tak dokonalým člověkem a určitě pociťoval značný handicap i vůči mě, protože jsem se narozdíl od něj se svým lidstvím mohl sžívat už od narození. Jestliže všechna zvířata trpěla komplexem své zvířeckosti jako stařeček osel, nedivím se tomu, k čemu došlo. Jediný nosorožec zná svou cestou. Stojí za kormidlem mé archy, bedlivě sleduje cestu před námi a nenechá se zviklat kapkami deště k tomu, aby ztratil svůj cíl, který nevidí. Rozběhl jsem se po palubě až na příď lodi. Uviděl jsem schouleného zmítajícícho se nosorožce, jak svými kopyty úzkostlivě svírá svůj roh, pak vytrhává kormidlo, snaží se jím rozbít svůj nelidský obličej a křičí: "Zbavte mě mého rohu, jsem tady za blázna, jediný jsem zaspal dobu, zbavte mě mého rohu nebo mě zabte!!!" Bál jsem se k němu přiblížit. Když se na chvíli uklidnil, opatrně jsem k němu přistoupil. Pak jsme se dívali navzájem do očí. Měl obě zřítelnice podlité krví od toho nekonečného koukání vpřed, od nekonečného čekání na pevninu, která nás spasí. Připomínal rozběsněného býka v aréně, který čeká na poslední a rozhodující úder, jímž smete toreadora. Už jsem se nebál.. Věděl jsem, že nemám co ztratit. Rozběhl jsem se přímo proti jeho nosu a přál si zemřít mučednickou smrtí. Na nose posledního zvířete. Na nose toho, kdo se sám ze sebou nerozešel. Na poslední chvíli ucukl. Objali jsme se. Byli jsme sevřeni v náručí jako dva malátní boxeři v klinči. Žádný sudí by nás nemohl rozpojit. Slyšel jsem nosorožcovy slzy skapávat na můj rukáv. Mezi zvuky dešťových kapek zněly jako pohřební zvony. Voda z podpalubí se mezitím vyřinula na palubu. Má loď se zimničně otřásla, její záď se bortila jako socha drolícího se anděla a velmi pomalu se ukláněla ke dnu. Ozývaly se zoufalé výkřiky. Kde je Noe, co je to za kapitána!!! Možná, že někde v té změti hlasů zazněl také hlas mé ženy nebo Hospodina. Nechtěl jsem nic slyšet.