Poslední hra s Barbie
(monodrama)
Osoby:
Kristýna, dívenka ve věku 13 let
Hlas za dveřmi
Kristýna: Co sem to ještě chtěla. Ty vlasy už by tak mohly stačit, vrásek má taky akorát, ne ještě na krku, na krku by je taky měla mít, kam jsem zas strčila ten fix, hernajz. (odběhne pro fix, pak se vrátí a prozpěvuje si) Laa - la - laaa - laaaa, la - la - la - laaa, non sole mio, la - la - laaaaa. No vidíš to, jak ti to sluší, holka, teď seš konečně jako ze života, komediantko. No řekni, na coi sis to tady chtěla hrát ty ochechule jedna, no přiznej se, že si ta nejkrásnější z nejkrásnějších, kvůli které se všichni chlapi umlátí? (začne se smát) Ještě tady ti ty vlásky zarovnáme, tak, a ještě tady na druhé straně, no super holka, chceš se na sebe podívat do zrcadla, no podívej se, copak ty se za sebe stydíš, ale, ale, a co tak najednou, no tak Barbie, nech mi tady toho fňukání. (položí panenku Barbie na židli a sama se pohodlně rozvalí v křesle, pak se na panenku dlouze dívá)
Tak co mi povíš! Jak jde život, co? Blbě, že? Hodně práce, na děti není čas, jo, znám to, mě to nemusíš vykládat. (pauza) A co tak děláš normálně když nejsi v práci? Cože? Biješ děti? Ale no to snad ne. A často? Pořád, každý den? Proboha kde se to v tobě bere, taková křehoučká a něžná, tse? (opět pauza) Život je těžký, holka, co? Nemáme to lehký, to mi věř. Fakt nekecám. (pauza) Kouříš? (nabízí jí pomyslnou cigaretu) Tvoje chyba, nechceš neubude, ale přede mnou se stydět nemusíš, klidně si zapal. (nechá ležet pomyslnou krabičku na židli před Barbie, pak nápadně vychutnává pomyslnou cigaretu, dokonce se zakucká), promiň, ale nejsem na takovej silnej tabák ještě zvyklá, to se spraví, člověk musí zkusit všechno. (opět si potáhne, po pauze) Slyšela jsem, že máš nějaký prblémy se svojí cerkou? Copak, zlobí? ale to snad všechny děti v tomhle věku, ne? Kolik že má? Třináct? No to už je velká samostatná holka? Tak na vdávání!!! (rozesměje se, pořád předstírá kouření) Já už to típnu, stejně mi to nějak nechutná. Jakou posloucháš hudbu? Rap, Funky, Heavy metal, indies, klidně si řekni, z toho bysme tady něco našly. (hrabe se v kazetách, pak se náhle otočí na Barbie) Cože, dechovku? Seš trapná, ne. Tak víš co já tam dám, třeba, třeba, tohle, (vloží kazetu, nějaký šílený metalový záhul, nad kterým hlava začíná stát, Kristýna řve) To je nářez, to je záhul, aaaaaaaa, aaaaaaaa, bububbubububaaa, chacha cha. (potom si sama kazeťák vypne, a prudce se otočí po Barbie) Co mi to vypínáš, udělalo ti to něco? No vidíš, tak to nech na pokoji. (odpraví se opět zpátky do křesla)
Ještě si mi neřekla, jak to máš s tím životem? Sem slyšela, že už si asi deset let rozvedená matka a že tak nějak živoříš s tou svojí dcerou Kristýnou na hromádce, ani jí pořádně nemůžeš nic normálního koupit a tak? To tě jako nikdo nechce, žádnej chlap? Nebo ty nechceš žádnýho jinýho? Já tomu asi nerozumím. Počkej chvilku (odchází na chvíli vedle do pokoje - to jest mimo scénu, přitom si zpívá, za chvíli se vrací už zpoza scény křičí) Půjčila jsem si nějaký šminky, nevadí? Ty to stejně nějak moc nepotřebuješ, tobě už nic moc nepomůže, ale mě to ... kam si strčila tu růžovou rtěnku, tu co na rtech po čase zčerná? Bože ty taky nic nevíš...(prohrabuje se kufříkem vytahuje zrcátko a začne se prohlížet) Nevíš, co se dá dělat s uhrama? A tady je další, no to je hrůza. Mám to vymačkat? Fuj...(začne opět hledat v kufru až najde řasenku, maluje si řasy, přitom mluví k Barbie)
Hele, proč sis vlastně nepořídila více dětí a máš jenom tu blbou Kristýnu, třeba taky chtěla nějakou sestřičku nebo bratříčka. Jo nebylo s kým, aha. No to ti tak budu věřit. To je takovej problém, víš kolik se dneska toulá po světě zapomenutejch chlapů? To si měla říct, já bych ti nějakého - ale to není špatný nápad, vidíš. Takže, Milá Barbie, za malý okamžik máš rande v ... v luxusní pizzerii s krásným snědým Italem, kterýho vyloženě draždí postarší český maminy, ha, ta da ta daaa taa da ta da ta daaaa lalalala (Kristýna si mezitím, co si notuje argentinské tango našla v jednom šuplíku sluneční brýle a pak si tužidlem ulízne vlasy dozadu, bere Barbie do náruče a tancuje s ní líčko na líčko argentinské tango, pak se snaží mluvit mužským hlasem) Vy ste madam, fantastika erotika, graciozo, slunečnico, famozo, hrozo, škoda, že já su také pařezó. Kdo vás tak učit krásný tanec, má sladká lady? Kiss me, si si. (Kristýna upadne i s Barbie na zem a začne se šíleně smát) Ale teď vážně, sedíš na barové stoličce, Ital, ale to vlastně ani nemusí být Ital, no nějakej sympatickej českej podnikatel, ale českej ne, těch je všude plno a jsou to takový malý mouchy, takže jinak, nějakej multimilionář z dovozu si přisedne přímo k tobě. Co uděláš, Barbie? (Kristýna si sedá vedle Barbie, pak ji jakože pozoruje, samozřejmě se nic neděje, Kristýna jí napovídá) No tak ksakru, mysli na dceru, sama doma škudlíš každou korunku, teď se vedle tebe nasáčkovalo několik milionů na jednu židli a ty jenom sedíš a čumíš, blééé. (Kristýna kroutí hlavou nad neschopností Barbie, slézá z pomyslné barové stoličky a začne nervózně chodit po pokoji sem a tam)
Já ti nebudu pořád radit, jestli máš dělat to nebo tamto, stejně na mě nikdy nedáš, no tak si teď trp, trap se sama, trap si klidně i svoji dceru, mě je to jedno, když ti to dělá dobře nebo co. Ale jedno si uvědom, právě teď si propásla životní šanci holka, která se ti naskytne třeba jenom jednou za život, rozumíš, jednou za život!!! (Kristýna se zastaví, dá ruce v bok) A s ní to ani nehne, che...(pak se Kristýna opět skloní nad Barbie, pohladí ji po tváři a jakoby se jí omlouvala) Já vím, Barbie, že to není tak jednoduché, že ty hledáš něco jako lásku nebo co a myslíš si, že to v těch milionech prostě není, asi máš pravdu, ale...(pokrčí rameny a vzdychne, pak to chce zamluvit) A vůbec, ještě si mi neřekla, kde je ta rtěnka. Vždyť si ju na nic nepotřebovala, si nikam nešla, to bych přece věděla, já si takové věci hlídám. Že si ji ... Tamta -... vzala dneska s sebou? (pauza)
Jaká je podle tebe Kristýna? No že s ní děláš malou holku, má už třináct, ostatní holky prý už můžou normálně chodit na diskotéky a tak, ale ona musí dřepět doma jako nějaký house, kvák, kvák.(pauza) Víš o čem přemýšlím? Proč mě Tamta vždycky zamyká, když jde pryč, víš, co, víš kdy budu velká holka, až konečně už najdu odvahu skočit tady z toho druhýho poschodí na zem a letět jako pták a bejt volná a úplně nezávislá. Víš kdy budu velká holka, až mě Tamta nebude moct zamknout, protože bych ji stejně utekla oknem, až Tamta konečně pochopí, že jsem jako každá jiná holka a mám právo se bavit a žít...Ale to asi Tamta nikdy nepochopí, ona je prostě jiná... (pauza)
Barbie, ty spíš? Nespi. Já ti budu třeba něco číst, chceš? Tak třeba tady Barbara Delinsky: Zásah osudu. schválně na které stránce to otevřu, 152 až 153, a není to ani uprostřed...Tak, poslouchej. (Kristýna si odkašle, pak zpočátku koktavě, následně s velkým zaujetím čte)
"Paige ho litovala. Nechtěla, ale nemohla se tomu pocitu ubránit. Zdálo se jí, že když rodina nezůstane pohromadě, je to jedna z největších životních tragédií.
Milá Lizzie,
četla později odpoledne, seděla při tom na podlaze a houpala Sami v přenosné houpačce,
nejsme si úplně jistý, kdy to začalo. Když se zamyslím nad svým dětstvím, zdá se mi, že už tehdy jsem nedokázala udělat nic pořádně. Maminka chtěla, abych byla její malá pomocnice, ale já jsem měla příliš mnoho energie a nevydržela jsem dlouho doma zavřená v domě, chtěla jsem být s bratry. Celý den byli venku, chodili do města a dělali si, co chtěli. Chtěla jsem se stýkat s lidmi, pozorovat, jak žijí jiní, nechtěla jsem trčet doma.
Ty jsi měla štěstí. Tvoji rodiče byli jiní. Mohla sis dělat, co jsi chtěla.
Paige odložila dopis na podlahu ...(Kristýna odhodí knihu)
O čem to je, proboha, to aj v těch knížkách mají stejný problémy jako já? To si musím přečíst, ale - chceš, abych četla dál? Asi ne, že. Ono to je stejně hodně tlustý, podívej. (ukazuje Barbie knihu) Ale tady je ještě jeden dopis,
Pamatuješ se na ten den, psala Mara, když mi bylo osm a chtěla jsem oslavit narozeniny na rodeu, které právě zavítalo do města? Moji rodiče řekli, ne! Říkali, že taková oslava není vhodná pro dívku, a čím víc jsem se s nimi hádala, tím víc se na mne hněvali. (Kristýna odloží knihu) Jak já jsem strávila osmé narozeniny, nevíš? To už sme byly dávno jenom s mamkou, taťka už se několik let vůbec neukazoval,protože sme ho nezajímaly, kde sme to jenom byli, panebože, já jsem asi přišla o svůj osmý rok, úplně se mi vykouřil z paměti, a co sedmé narozeniny? Měla jsem vůbec někdy veliký dort se svíčkama? Jo, takovej ten umělej u fotografa, když mi byly jeden, dva a tři roky, jak se vždycky do jednoho dortu akorát přidají svíčky, ale jinak je to jeden a ten samej, to znám ty fotky z fotoalba, takovej buclík, sedím nad tím dortem a jakože ho mám zfouknout, no fraška. (opět zamyšlená, přemýšlí o tom, co se dělo v sedmém a osmém roce o narozeninách) Ale dyť je to jedno, aspoň jsem o dva roky mladší, čert vem oslavu narozenin (Kristýna se rozpláče) Uděláme si dneska narozky, moje narozky, takový narozky, jaký si ještě nazažila, budou to ty největší narozky pod sluncem, které nahradí všechny ty, které jsem zapomněla, a díky těm narozkám už budu velká holka, už budu dospělá a Tamta mě nebude moct držet doma. Pojď vyhrabeme jí šatník, ona tam měla nějakou paruku (odbíhá vedle do pokoje a přitahuje hromadu hader a v druhé ruce nese nějaké paruky) Na takový narozky se člověk musí pořádně vyfiknout, Koho pozvem? Z rodiny asi nikoho, ti si to nezaslouží. Ale co třeba Martinu, ta mi teďka nedávno vykládala, jak jí prý ošahával nějakej devatenáctiletej kluk, ona se prý nějak bála nebo co, ale nebylo to takový hrozný, to zas ne. Ona Martina je taky hodně vyspělá, ona už krvácí hodně dlouho, víš. Já, já teprve pár měsíců, ale taky proto si myslím, že už jsem velká. Budem zvát kluky, Barbie? Ne, uděláme si z toho pravou dámskou jízdu, kluci stejně všechno pokazí a jsou to úděsní puberťáci.(prohrabuje se v hadrech) Co si mám vzít na sebe? Proboha, co to je, v tom se snad chodilo za první republiky nebo co? To by chtělo nějaký nějaký slušivý letní šatičky. Když to je všechno velký...(Kristýna zdrceně sedí mezi hadry a všimne plyšového hrocha, který se válí také mezi hadry, které přitáhla) Co koukáš, ty hrochu jeden. Proč sem ti dala takový škaredý jméno. E - M I L. To je fakt hrozný, Ale k tobě to sedí. Bléééé. No neviděls nikdy holku, která neví co na sebe? Tak se podívej, no. Emile. Emile, jestli všichni chlapi budou tak vyjeveně a tupě koukat jako ty, kam to lidstvo dospěje. (Kristýna sedí a asi třicet minut tupě kouká do jeviště, jakoby přežvykovala a přitom si těžce oddychuje a kroutí hlavou, pak najednou vyskočí a vykřikne) V Í N O, ke správné oslavě patří víno!!! (a odběhne mimo scénu, vrací opět si prozpěvuje, v ruce flašku vína a tři skleničky na víno, s obtížemi to postaví do prostoru mezi křeslo a židli) Ještě tyčinky a svíčku! (opět odběhne, ale hned se vrací s tyčinkami) Svíčky nejsou, holky, nevadí, nemusíme mít všechno. Tak. (Kristýna se dívá na Barbie a rozhlíží se kolem sebe, pak najednou sundá Barbie s židle a položí ji na zem) Do židle si sedne Martina, rozumíš Barbie? Ona je tady host, zato ty si tady už doma. Bohužel. (opět se Kristýna dívá na Barbie a na židli, v níž pomyslně sedí Martina), ne, ještě jinak Martina bude sedět v křesle, tak a teď už je to definitivně správně. (Kristýna přeleze do židle, usedne a dívá se jakoby zamilovaně do očí pomyslné Martiny naproti, pak se najednou probere) Ježiš, to abych nalila, co? (rozlévá víno, zvedá pohár) Tak na co. Aby, aby, abysme už byly úplně velký holky a mámy na nás nemohly a abychom už vypadly z tohoto baráku a abychom konečně měly odvahu skákat z okna z druhýho poschodí a lítat. (Kristýna přechází k oknu, přitom se dívá skrz sklo skleničky a víno, pak se začne dívat z okna) Co když se zabiju? To není žádná sranda, taková vejška. Kdyby tady byl aspoň hromosvod...Tamhle pod těma stromama sem si kdysi hrávala, aj s klukama na vojáčky, to byla ještě Tamta docela normální. A tady na tom pískovišti sme jednou postavily s holkama tak obrovskej a krásnej hrad, že všickni z okolí se na něho chodili koukat. Pak přišli Hajtlovic kluci a srovnali to všechno se zemí... Hele, sousedka, proč si toho psa neostříhá? Ona ho myslím ani nemeje, dyť to jí musí v bytě úplně nechutně smrdět. Fuj, ten pes je jako ocumlanej bombón, kerej spadl na zaprášenej asfalt. Holky pojďte se podívat, co je to tam vzadu, na poli, to je zajíc nebo malá srnka? To už sem tady neviděla ani nepamatuju. (konečně vypije skoro na ex skleničku, otočí se od okna) Tak co, dáme další, ne. No tak ať zbytečně nerozlejváme, tak jakože ty si to už vypila (vymění si svou prázdnou skleničku s plnou skleničkou, kterou nalila pro Barbie) no a na mě to ještě čeká. (opět si sedne do židle a opět se začne dívat upřeně do míst, kde pomyslně sedí její kamarádka Martina). A Martino, jak ty si představuješ svého kluka? Ty už si s kýmsi chodila, že jo? Hmmm....Ale dyť na kluky máme ještě čas, si myslím. Já sháním pro mámu muže, víš a pro sebe tátu, protože ten doopravdickej se na nás vykašlal, když mi byly tři nebo tak nějak, prostě si ho nepamatuju. Víš, je to divný, ale já si myslím, že rozumnej chlap ti toho víc dovolí než nerozumná ženská, prostě si myslím, že správňáckým tátům více záleží na tom, aby jejich cera byla spokojená, chápeš. A mámy, navíc zklamaný životem, jako je ta moje, mají prostě strach, abych neopakovala stejné chyby, jaké udělala ona. Ona máma není špatná (napije se), ale...já prostě nevím. Asi by fakt potřebovala chlapa.
No pijte holky, popojedem, já tam hodím nějakou muziku, ať ten náš nejdan není takovej ospalej. (jde se skleničkou ke kazeťáku a pustí tam nějaké disko, začne tancovat na hadrech jako bv extází sv. Víta, pak s prázdnou skleničkou přechází ke stolu a vyměnuje svou prázdnou za plnou od Martiny, náhle se kazeťák zadrhne) Co je, to se zamotalo? Božínku...(jde si opět sednout na židli) Nic se nám prostš nedaří, vůbec, ale vůbec nic. (pauza, Kristýna hlavu v dlaních, už mírně přiopilá)
Martino, nech nás na chvíli o samotě, já si musím popovídat z očí do očí s Barbie. (Kristýna čeká, až pomyslná Martina odejde) Marti, čau a nezlob se někdy jindy, fakt se nezlob, musíme to teďka vyřešit všechno, víš?
Poslouchej mě, Barbie. řekni mi, proč si tady, kdo tě zval. Já, jak bych ti to řekla, já už jsem velká holka a já už si s panenkama nehraju, rozumíš, nehraju, a navíc ještě s takovýma kýčovitýma jako si ty, fuj...Teď už snad chápeš proč máš vlasy takové jaké je máš, a proč sem ti domalovala vrásky. Protožře ty už musíš bejt taky velká holka, pokud tady se mnou chceš být. Já vím, že ty za to nemůžeš, že tě sem dotáhla Tamta, co mě tady zamkla, abych ji nikam neutekla a on asi trajdá kdovíkde, to já všechno vím, to mi nemusíš říkat, ale... pochop mě, tady vůbec nikdo neví, kolik je mi let, dyť mně je UŽ třináct, rozumíš, TŘINÁCT let, Jiný holk y v tuhle dobu, ale, co ti to povídám, stejně to nemá cenu.(opět se dlouho dívá na Barbie)
Co koukáš? Jo, tak tobě vadí, že jsem tě sesadila z židle a posadila na zem, mezi ty smradlavé hadry, jo? Ale to se nediv, takový je život, jednou si dole jednou nahoře...Barbie, nedívej se na mě tak macešsky, co sem ti udělala, já, já mám čisté svědomí, co sio měš tak prohlížíš, no tak řekni něco, jestli se ti tady nelíbí tak klidně můžeš jít, stejně jsem si o tebe neeříkala, říkala jsem mámě dávno, že už si s panenkama nechci hrát, už i toho hrocha jsem měla dávno vyhodit, protože v tomto pokoji nemá co dělat, nečum na mě, nebo začnu řvát, nech toho, nech toho. (Kristýna v záchvatu chytne Barbie a vyhodí ji oknem ven, pak leží mezi hadry a pláče, delší pauza, potom náhle přiletí do pokoje tělíčko Barbie a trefí Kristýnu, Kristýna tělíčko bere do rukou) Máma mě zabije... (běží k oknu) Hej hoď sem ještě ten zbytek, nohy by tam někde měla mít, a podívej se i po hlavě, kam se zaskutálela, hlava je hodně důležitá víš, (najednou se otočí a na chvíli vpálí zpět do středu pokoje) Do prčic, to je frajer, a já nejsem vůbec učesaná. (rychle se češe) Kolik tak asi může mít? Tak devatenáct? No kdyby ten mě chtěl hladit, tak bych mu ruky rozhodně neutrhla (našla nějakou rtěnku a rychle si maluje rty, přitom řve zpátky do okna) Ještě tu hlavu, počkej neodcházej, bez hlavy, co si počnu (rychle se vrátí k oknu) Tak už sem zase tady. (pauza) Zkus se podívat ještě tam do toho křáku vlevo. (pauza) Jak se jmenuješ? (pauza) Ty nemluvíš? A kolik je ti let? (pauza) No tam, tam by mohla být, ježiši ty si zlatej, hoď. No, tak hoď mi ji, co by si dělal s hlavou nějaké ochechule Barbie. (hlava přiletí Kristýně do rukou, Kristýna ji záměrně pustí zase dolů) Spadla...(opět ji ten někdo pod okny vyhodí a Kristýna ji chytne, potom už záměrně provokuje, že hlavu shodí dolů) Počkej, neblázni, neodcházej, já si nemám s kým povídat, já jsem sama doma a tady se se mnou nebaví ani klika od dveří. Prosím... Odkaď si? (ticho, Kristýna pochopí, že z něho asi příliš slov nevytáhne) No tak my sme se sem přistěhovali, vlastně hned po tom, co nás opustil táta, to už je skoro deset let, že? Tamhle za kostelíčkem sem chodila do školky, Znáš Martinu Šváčkovou, ona chodí už úplně normálně na disky a tak, ona je asi o tři měsíce starší než já, no tak s tou sme byly kamarádky už od školky, no a pak sem chodila na základku na Struhlák a tam vlastně chodím dodnes. Jinak, já, na mě vlastně není nic zajímavýho...zajímají tě auta nebo motorky, kluci v tvojem věku to prý všichni žerou, jenomže já nemám bráchu, ani segru, já vlastně nemám nikoho, víš. Já bych ti jinak mohla dát třeba nějaké plakáty - Kelly Family, DJ Bobo a tak - znáš to - Čágo bélo šílenci. Proč pořád nic neříkáš? Seš němej nebo co? Ty seš jak moje mamka, s tou se taky nedá pořádně o ničem bavit. (pauza) Ale ne, já jsem to tak nemyslela, ještě nechoď. Já bych si s tebou vykládala, i kdybys byl slepej, fakt. (krátká pauza) Co bys dělal, kdybych se teďka rozeběhla a skočila ti do náruče. Chytil bys mě? Já chci lítat, jako pták,úplně bezstarostně a bez zábran, to je můj velkej sen. Chcu vyletět z týhle klece a dosednout tamhle na tu větev vidíš ji, jak je tam taky ta budka nebo co to je, a pak cvrlikat a cvrlikat, kdepak ty ptáčku... promiň, jsem blbá no...mě prostě nemůžeš brát vážně. Řekni už konečně něco? (do okna přiletí další předmět, je to mořská mušle) Co to je? (Kristýna přikládá ucho k mušli) to tam krásně šumí, moře, hmmm. Hele, von tam strčil nějakej lístek, (čte) Nauč se naslouchat. (Kristýna beží k oknu) Stůj!!! Stůj!!! kam deš, to mi musíš vysvětlit, co to znamená. Nechoď pryč...(Kristýna se chvíli dívá za mizejícím stínem, pak si sedne na scénu a přiloží si mušli k uchu, zvuk , který slyší Kristýna z mušle, nyní mohou vnímat i diváci, z reproduktorů se ozývá zvuk moře s řevem racků i velrybím zpěvem, trošičku se sešeří, venku ani ne jevišti už není takové světlo, Kristýna se zahrabe i s mušlí u ucha do máminých hader a usíná u otevřeného okna za zvuků moře)
(Ozve se rachocení klíčů za jevištěm a otevírání dveří. Kristýna se prudce probouzí) Máma, do háje tak tohle nepřežije. (Kristýna bere věci ze země a chce je odnést z pokoje, pak si uvědomí, že by se s mámou srazila v obyváku, všimne si Barbie) Vidíš to, to máš na svědomí ty, huso jedna, Já jsem mámě už dávno říkala, že sem na hraní s panenkama velká, ale ona ne, ona mi koupí tebe, nějakou drahou, nafiflenou americkou krasavici. Máma mě zabije, jak pořád opakovala, dávej na ní pozor, kdyby si věděla kolik stála, tak ji ani nevyděláváš z poličky. Proklatě. (Kristýna stojí a neví jak má jednat, uslyší kroky, rychle běží ke dveřím, vytahuje klíč z druhé strany dveří a zamyká se v děcáku)
Hlas za dveřmi:
Kristýno, co se děje, otevři, Kristýno.
Kristýna opět stojí uprostřed pokoje a neví, jak má jednat, bere do rukou Barbie a snaží se nasadit hlavu do tělíčka, nožičky k tělu, nedaří se jí to, pak prudce rozbitou Barbie odhodí. Hadry v zoufalosti schovává pod křeslo, ale všechny se tam samozřejmě nevlezou, všude možně to přetéká, a skleničky s vínem schovává pod židli a přes židli přehazuje nějakou látku. Opět stojí bezradně uprostřed jeviště.
Hlas za dveřmi:
No tak, Kristýnko, nedělej drahoty, něco jsem ti přivezla, uvidíš, že se ti to bude líbit.
Kristýna:
Plyšovýho medvěda? Nebo dokonce cumel?
Hlas za dveřmi:
Ne, Kristýnko, poslechni, nebuď paličatá a otevři. Myslím si, že ti to udělá ohromnou radost.
Kristýna:
Druhou Barbie?
Hlas za dveřmi:
Co se to s tebou děje, proč si tak podrážděná, tak ksakru otevři, Kristýno, Kristýno, neblbni.
Kristýna:
Strč si ty svý dárečky někam, když mě stejně nepustíš ven. Mě si nevykoupíš. Už máš nějakýho normálního tátu pro mě?
Hlas za dveřmi:
Kristýno, otevři.
Kristýna: (neví co má dělat)
Už si mě někdy viděla lítat?
Hlas za dveřmi:
Co to povídaš, otevři, prosím tě, otevři.
Kristýna: (škrábe se na parapet okna)
(pro sebe, s pochybnostmi) A budeš fakt velká, Kristýno? (k hlasu za dveřmi) Jestli mě chceš vidět lítat, běž se podívat před barák, mami. (pak pauza, pak spíše pro sebe) Kluku, kluku, kluku s mušlí, proč mě nechytáš?
Hlas za dveřmi:
Kristýno!!!!
Tma, Kristýna při zhasínání stále sedí na okenním parapetu a s vytřeštěnýma očima se dívá dolů.