Čůrající chlapeček

Na druhém břehu... Stěny byly mokré, ale ne déšť. Kdo ví co vytvořilo ten obrazec podbízející mrtvou fantazii nejen svým tvarem, tak podivuhodně negeometrickým, nepojmenovatelným, ale i pátráním po samotné podstatě jeho vzniku. Zatoužil jsem být etymologem mokrých stěn, když už jsem se nemohl cítit jako samotný tvůrce. Zatoužil jsem být věřícím, který - toužící po tom býti Bohem - stvořitelem zjistí, že už se jím stát nemůže, a proto alespoň dostatečně bere bibli a ptá se po vzniku. Šla kolem sousedka a viděla mě, jak stojím před tím flekem, tak trochu přihlouple ho pozoruji a jsem zamlklý a zadumaný. Chvíli mě pozorovala, cítil jsem její pohled zabodnutý v zádech, nechtěl jsem mu věnovat pozornost, pak řekla: To ten spratek odvedle, ani nevím, kde mají záchod. Pak to tak vypadá ... A já jí nevěřil. Chtěl bych se toho chlapce zeptat, proč to udělal, jestli to byl vůbec on, protože ...
a chtěl bych vzíti bibli - kdybych ji vůbec vzal - do rukou tak ...protože nejvěrnější věřící je nevěřící, který se bude zítra ptát na slova, jež četl a znovu nepochopil.
Zítra možná půjde ten chlapec odvedle ve stejném čase domů ze školy a já ho možná uvidím - měl bych být doma - jak si bude prohlížet stěnu našeho domu, jak ji možná znovu označí, a možná taky ne. Ten chlapec - pokud bude opět čúrat, bude mít úctu ke svému dílu. Vidím ho, jak stojí u stěny a svým proudem vykresluje okvětní lístky. Bude to růže? Či jiná trnová květina? Vidím ho, ale on nepřichází. Co se stalo s tím chlapcem, že nepřichází? Přikován k oknu nakláním se do ulice a chci zakřičet, aby vystoupil zpoza rohu, tuším, že se tady někde skrývá, přece nemůže opustit naše sídliště, přece nemůže tady nechat matku samotnou. Kluku. Zvoním na plyší obložené dveře chlapcovy matky. Maminko, váš kluk dnes nečúral, nestalo se něco? Matka stála ve dveřích a mlčela mi přímo do očí, tak jako to dělávají poraněné sýkorky, když pláčou. Nerozuměl jsem jejímu postoji. Stalo se něco? opakoval jsem zoufale, ale její uši byly zamknuté a jako větévka ve větru odevlála zpátky do bytu. Vstoupil jsem bez vyzvání dovnitř.
Stěny byly vlhké, prosakovala jimi libá vůně mandlové či podobné chuti. Matka stála v rohu svého pokoje a hladila pravou dlaní vlhkou stěnu. Její dlaně byly rozdrásané neustálým třením o stěny. Co si mám počít, vykřikla a pokoušela se vstoupit do stěny. Vzpomněl jsem si na svůj pocit, když jsem pozoroval vlhkou zeď pod naším domem, jaké nutkání a pokušení mě táhlo ke vstoupení do oné stěny. Co si mám počít!
Zazvonění.
Jdu otevřít. Ve dveřích sousedka, ruce popálené od sucha svého pokoje nastavuje ke mě jako v modlitbě. Tuším, co má na jazyku. Chce vykřiknout, co si mám ...ale zarazím ji. Vtáhnu ji dovnitř. Až jsem překvapen, že vůbec neodmítá. Usazuji ji do křesla. Je zajímavé, že se vůbec neptám majitelky domu, uvědomil jsem si, že se tady chovám jakoby bych byl více než doma, to snad kouzlo toho prostoru, nevím, nedokážu si to vysvětlit. Matka se otáčí do středu pokoje a pláče. Mandlově vonící stěny pokoje jsou čím dál více vlhké. Dvě ženy každá v jiném rohu v antické strnulosti. Mezi nimi nerozhodné mé já snad mělo by odpovědět na otázku, na kterou se přišlo zeptat. Co se stalo s chlapečkem, který dnes nečúral! Jakýsi kámen rozbíjí okno, střepy se povalují místností, ale s matkou to ani nepohne, jen další a další kapky slz prosakují do stěn. Bortí se okna i základy domu. Je slyšet jejich praskání, domy podmáčené od slz. Co má ten spratek proti své matce, co má ten spratek proti světu, který ho stvořil? To vždycky ta nová generace, plive a střílí prakem do oken. Vyběhl jsem na ulici a běžel jsem za ním, Cítil jsem na rukách pot stěn a v nosních dírkách mi ulpěly kapičky mandlového pachu. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohl být jed, který tak voní místností. Nikdy by mě nebylo napadlo, že by to byl jed, který ve svém bytě udržuje matka mnoho let. Jen náhoda smočila a provoněla jejich stěny. Přeci jen náhoda. Ženy rozbíjejí svou antickou sošnost a vracejí se ke svým běžným nářkům. Mandlově čúrá její chlapeček? ptám se a běžím za ním. Nikdy jsem ke stěně nečichal. Nohy podkluzují na blátě, cesta je rozbrázděna jeho krokem, proč to dělá, kam se žene? Byl to amor? Kdo to vůbec byl? Proč najednou chce opustit naši ulici? Musel jsem za ním běžet dál. Lidi si možná oddychnou, že stěna oschne, že už nikdy, ale já mám strach, že s ním by odešlo z naší ulice všechno. Ať zakopne, ať uvízne, chci ho držet, ať ve strachu se třese v mých rukou, zeptám se ho, kdo je jeho matka. To, co čúral, byly mapy. Byly to mapy světa a možná mezi nimi i jeho podpis, Jako když se malíř podepisuje pod obrazy. Nečitelný ve změti čar. Jméno jako abstrakce.
Zmizel mi z obzoru.
Ptal jsem se po školách. Nikde ho neznali. Ptal jsem se v jiných ulicích, zda třeba tam nemají vlhké stěny, nikde jinde neměli. Byli jsme první ulicí, kterou zasáhl. Kolik dalších by bylo postiženo? Pak přišla zpráva. Někde v lesích nový potůček, zničehonic rozrůstá se v řeku a zaplavuje obce a lidi vyplavuje z obydlí, mandlově voní jeho voda. Lidé se jí bojí pít. Nic nehyne, vše rozkvétá. Na stěně u našeho domu lišejníky. Nejistě ukazují směr, nevěřím zda jim mám věřit, vždyť přece on utíkal přede mnou na druhou stranu? Je to směr odvrácený od něho? Nebo je všude a na směru nezáleží? A on zvolil jeden náhodný, jako když nožem zatočíte a kam on ukáže. Jako když nožem zatočíte a on ukáže. Vzal jsem nůž, Točil jsem kolem své hrudi. Točil jsem hodiny života a smrti a myslel na potůček s mandlovou vůní. Kdybych ho tehdy doběhl! Lidi nadávali a já mu věřil. Vyznat se v chlapečcích, vyznat se v nožích, vyznat se ve směrech, který ukazují...