DVOJHLAS
Snježana a Wolfgang
Moře moře
voláš k tanci
moře moře
voláš zpět
OBRAZ I.
Wolfgang: Jsem vlastně zdravý. Nic vážného se mi nestalo. Brzy mě pustí. Proč...?
Snježana: Ne. Miláčku, prosím, nemůžeš přijet. Prosím, nejezdi. Ne, prosím, musím mnoho řešit. Miláčku, prosím! Nemůžu ti to říct.
Wolfgang: Ale...
Snježana: Prosím, mlč už, nebo zavěsím. Prosím!
Wolfgang: Já...
Snježana: Prosím! Moc tě prosím!!!!!
Wolfgang: Nerozumím, proč...
Snježana: Ech.(zavěsí)
Wolfgang: Zavěsila.
Snježana: Proč nemlčí, když prosím?
Wolgang: Proč zavěsila?
Snježana: Všechno pokazí, všechno.
Wofgang: Všechno pokazí, všechno.
Snježana: Ten příjezd byl tak krásnej. A pak tohle ...
Wolfgang: Ještě po příjezdu byla tak milá.
Snježana: Ale to nic. Takže ....
Wolfgang: Co se tak náhle změnilo.
Snježana: Talíře, talíře, talíře.
Wolfgang: To po tom úraze, po tom pádu!
Snježana: Příbory, příbory, příbory.
Wolfgang: To nebylo normální, jak tehdy křičela.
Snježana: A co k pití? Co k pití? Co?
Wolgang: Mám o ni strach. Zavolám.
/zvoní telefon/
Snježana: Prosím, Wolfgangu, prosím. Ne! /zvedne/ Prosila jsem!
Wolfgang: Mám jenom strach.Víš?
Snježana: Neměj, jsem v pořádkul Opravdu.
Wolfgang: Je v tom ten tvůj....
Snježana: Ten mě fakt teď asi zajímá!
Wolfgang: Co na mě řveš? Co chceš vlastně dělat? Proč nemůžu ...?
Snježana: Nevysvětlím to nevysvětlím, nevysvětlím!
Wolfgang: Mezi námi přece nemusí být tajemství.
Snježana: Pak ti to řeknu, prosím tě! Pak! /zavěsí/
Wolfgang: Zavěsila. Zase. Nechá mě tu, v cizí zemi, v nemocnici a přestane komunikovat. Je to normální? Ani slovo neumím tou jejich hatmatilkou.
Snježana: Budeš chtít desert? Upekla jsem. Budeš chtít desert?
Wolfgang: Asi vzpomínky, asi ho potkala. Jovana...
Snježana: Už dlouho jsme takto spolu neseděli, že ano?
Wolfgang: A je to silnější než si myslela.
Snježana: Kuře jsi měl rád. Toto je německé. Od Wolfganga!
Wolfgang: Přijedu s ní z Německa po roce manželství na její ostrov, aby ona ....
Snježana: Už dlouho jsme si takto nepovídali. Dlouho, předlouho.
Wolfgang: Odjedu. O takovou ženu nestojím.
Snježana: Naposledy před dvěma roky. Pamatuješ?
Wolfgang: Přece mi ještě před dvěma dny říkala, že mě miluje?
Snježana: Připijeme si? Na sblížení?
Wolfgang: To se přece tak zničehonic nezmění?
Snježana: Ano, na sblížení. Chci to s tebou zkusit po dobrém, protože tomu věřím, že...
Wolfgang: Nerozumím ji. Nerozumím jí. Nerozumím.
Snježana: Vím moc dobře, že v tom máš prsty ty, že z té střechy spadl.
Wolfgang: Nechala mi tu své album. Proč?
Snježana: Málem jsi ho zabil. Uvědomuješ si to?
Wofgang: Jak to řekla? Tady je odpověď!?
Snježana: Tak abychom si to vyjasnili. Tenhle dům už je můj. Ten už ti nepatří.
Wolfgang: Tohle je jejich dům. Tady celý ostrov. A moře.
Snježana: A nechci o něj přijít. Nechci. I kvůli tobě.
Wofgang: A tady je ona. Moje Snježana. S tátou.
Snježana: Co mám udělat, abys ho přijal do tohoto domu? Co?
Wolfgang: Má přísný pohled. Táta.
Snježana: Co má Wolfgang udělat, abys ho konečně přijal?
Wolfgang: Něco z jeho očí. Něco z nich je i ve Snježaně.
Snježana: Má si změnit národnost? Má vyzmizíkovat svého otce?
Wolfgang: Trochu se jí bojím. Vlastně.
Snježana: Máš pravdu, nevěřila jsem jí.
Wolfgang: Znám ji vůbec dobře?
Snježana: Té kletbě, té tvojí kletbě jsem nevěřila.
Wolfgang: Nikdy mě svému otci nepředstavila. Přestože ..
Snježana: Po celém ostrově to slyšeli: Ten tvůj Wolfgang!
Wolfgang: Přestože tolikrát mohla.
Snježana: Ten nikdy nepřekročí práh tohoto domu!
Wolfgang: Tajila mě. Jako ....
Snježana: A jestli se tak někdy stane...
Wolfgang: ...jako by se za mě styděla.
Snježana: ...tak...
Wolfgang: A na jeho pohřeb - ..
Snježana: ... tak ho zabiju!
Wolfgang: ... na pohřbu se na nás všichni tak divně dívali. Snježana hlavu skloněnou.
Snježana: Ano, přesně tak jsi to křičel. V hospodě, na náměstí, všude.
Wolfgang: Mrzí mě, že jsem ho nikdy nepoznal. Do jejich domu mě tehdy nevzala. mizeli jsme z ostrova, jako když zloději utíkají před zákonem. Na trajekt mě doslova táhla. Hlava nehlava.
Snježana: Nebudeš jíst? Ta-tín-ku?
Wolfgang: Musel to být silný muž. Ten její táta.
Snježana: Zřekl ses mě. A já jsem přesto zase tady.
Wolfgang: Mám jí znovu volat?
Snježana: To tě žere, co? Vlastní dcera ...
Wolfgang: Nebo ne?
Snježana: ... se vzpurně pere o svůj domov.
Wolfgang: Počkám.
Snježana: ...když se ho před tím - podle tebe, ta-tín-ku, zřekla.
Wolfgang: Ksakru.
Snježana: Tím, že si našla toho svýho fašistu!
Wolfgang: A co kdybych se za ní rozjel? Najdu ji v jejich domě?
Snježana: Není to přece žádný fašista. A ty to od začátku víš.
Wolfgang: Nebo skutečně zmizela někde s tím bývalým, kterého kvůli mě...
Snježana: Dovezla jsem uniformu.
Wolfgang: Lepší je neznat pravdu. Možná.
Snježana: Vlastně - ukradla jsem ji. U Wolfganga. V bytě.
Wolfgang: Máma. Má máma ji přijala.
Snježana: Má ji tam, po tátovi. Po svým tátovi
Wolfgang: Jak by mě přijal on? Kdyby žil?
Snježana: Jestli chceš. Spálím ji.
Wolfgang: Tak hezky ji přijala.
Snježana: Tady před tebou. Spálím. Když mi slíbíš, že Wolfganga necháš na pokoji.
Wolfgang: Prý - ty můj zachránče. Řekla mi.
Snježana: Byla jsem připravena, že i po smrti budeš dělat problémy. Ale že ho budeš chtít skutečně zabít!
Wolfgang: Z válečných hrůz jaké děvče jsi zachránil....
Snježana: K Panence Marii. U tri kaštela. Šla jsem. A modlila jsem se. Německy, taky. Představ si.
Wolfgang: Hrdino, říkala mi. Máma. Moje.
Snježana: Za tebe jsem se taky modlila. Za Wolfganga. Za dítě, které...
Wofgang: Máma ...
Snježana: Neřekla jsem ti to. Neřekla, vím. Promiň. Asi jsem se bála....
Wolfgang: Máma je taková plantala. Pořád si myslí, že se na tom jejich ostrově válčí. Pořád.
Snježana: Ano, je to tak. I jméno už máme. Horst. Bude to Horst. Víme, že to bude syn.
Wolfgang: A nemůžu jí pořád vysvětlit, že tam už válka dávno není.
Snježana: Nechtěla jsem naše jméno. Ostrovní. V Německu - bude lepší, když bude jeho jméno německé.
Wolfgang: Musím za ní. Nevydržím tady tak nečinně sedět.
Snježana: Chceš si ho poslechnout? Jak plave? Jako v moři! Malý, můj malý, čtyřměsíční! Ještě to na mě nevidíš. Nikdo to na mě nevidí. Nevím, co mu budu o tobě vyprávět.
Woifgang: Zavolám taxi. Prý je tu jediný taxík na ostrově.
Snježana: Chci to i pro něj. Pro Horstíka.
Wolfgang: Je mi jedno, kolik to bude stát. Na lásce se nešetří.
Snježana: Klid v tomto domě. Nemůžu ten dům kvůli tobě prodat.
Wolfgang: Ona mě potřebuje. (pauza) Nebo ne?
Snježana: Nikdy jsme si věci nevyříkali.
Wolfgang: Ne, musím ji vidět, i kdyby mě měla pravda bolet.
Snježana: Nikdy jsi mě nepustil ke slovu.
Wolfgang: Taxi!!!!!
Snježana: Tak tedy. Jsem možná hloupá a možná jsem se skutečně zbláznila, když tady mluvím ke svému otci, který už je dávno mrtvý, a očekávám, že jakési podivné povídaní s ním očistí tento dům, očistí naše nevyjasněné vztahy, které jsme si za jeho života nestačili vyčistit, jsem možná hloupá, možná jsem se skutečně zbláznila.
Wolfgang: Co teď? Jak mu mám vysvětlit, kam chci jet? Ani adresu neznám. Jenom její jméno. A jméno jejího otce... Snježana. Snježana Christič.
Snježana: Slyšíš. Třese se moře. To se tu někdy stává, moře je klidné, a pak začne zvracet.
Wolfgang: Proč se tak divně dívá? Snježana Christič. Kuča!!!
Snježana: Vyhazuje na břeh to, co spolykalo.
Wolfgang: Nevěřím, že něco pochopil. Kdo ví, kam mě veze.
Snježana: Tati.
Wolfgang: Jede jak blázen. Chce mě zabít?
Snježana: Vždycky sis přál syna.
Wolfgang: To moře pod námi. Nemám rád ty cesty při pobřeží!
Snježana: A vnuka ses nedočkal.
Wolfgang: Brzděte, blázne! Nerozumí, jen se blbě směje.
Snježana: Tati. Ten osudný den.
Wolfgang: Pozor, chlap! Nevidíš? Jsi slepý? Málem jsi ho přejel!
Snježana: Chlapi, s kterýma jsi ten den byl v hospodě, říkali, žes chtěl moře přeplavat.
Wolfgang: Kde jsem tu tvář viděl? Na fotce. Ale její otec přece ...
Snježana: Za mnou. Do Německa.
Wolfgang: ... našli ho přece na břehu. Před rokem. Nemám rád ty úzké cesty při pobřeží.
Snježana: Abys mě uškrtil jako hada.
Wolfgang: Prý byl celý roztrhaný. Jestli nepřibrzdí, rozseká mě taky.
Snježana: Mysleli si, že si děláš srandu.
Wolfgang: Zastav. Nenechám se zabít!
Snježana: Někdo říká, že to tělo, které moře vyplivlo, že nebylo tvoje, tati.
Wolfgang: Zastavil. Kam jde? Kam se kouká?
Snježana: Já jsem tvé tělo přece poznala. Byl jsi to ty. Vlastní dcera přece pozná svého otce.
Wolfgang: Ano, to je ten dům, tam dole, v údolí.
Snježana: I po tolika dnech, co plavalo v moři.
Wolfgang: To musí být on. Nepamatuji si to, byl jsem tu necelé dvě hodiny, když se to stalo, totiž, že jsem spadl z té střechy. Čert ví, co mě dohnalo k tomu, že jsem tam vlastně lezl. Nedovedu si to vysvětlit. To bude ten dům.
Snježana: Tvůj pohřeb.
Wolfgang: Kam, kam jede! Stůjte! Co je to za taxikáře!
Snježana: Byl strašný.
Wolfgang: Ani zaplatit nechtěl. Nechá mě tu stát, na útesu. V takové zimě. A zmizí.
Snježana: Nikdo se se mnou nebavil.
Wolfgang: Musí to být ono, jejich dům.
Snježana: Udělal jsi ze mě před druhýma štětku, která jde s Němcem jenom kvůli penězům.
Wolfgang: Svítí se tam. Je tam.
Snježana: A nechá svou vlast, svý rodiče, totálně ve štychu.
Wolfgang: Co jí řeknu?
Snježana: Teď ti to všechno řeknu.
Wolfgang: Co všechno jsem jí ještě nestačil říct?
OBRAZ II.
Snježana: Milý, milý, milý, otče můj milý.
Wolfgang: Milá, milá, milá, milá.
Snježana: Já odpouštím tobě, ty odpouštíš mě. Ano?
Wolfgang: Proč bych jí říkal milá? Má možná u nich v domě toho svého Jovana a já budu říkat milá.
Snježana: Nevím sice, co bys mi měl odpouštět, ale mám pocit, že chceš slyšet vzájemné odpuštění. A mě to vlastně nic nestojí. Wolfgang je člověk jako každý jiný, rozumíš!
Wolfgang: Viděl jsem na ní, že to musela být s Jovanem silná a vášnivá láska.
Snježana: Nikdy ti neublížil. A nikdy neublížil nikomu na tomto ostrově. Ani jeho otec. Konkrétně na tomto ostrově nikomu. Byl u SS, ale nikdy ne tady na ostrově.
Wolfgang: Třeba opravdu jenom zbytečně žárlím! Kde jsem k té žárlivost přišel? Je to tak hloupé. Mám asi pořád pocit nejistoty, co s ní bude zítra, jak to bude s její láskou. Nerozumím tomu.
OBRAZ III.
Wolfgang putuje k domu, je tma, chůze je pracná, hovoří k sobě. Snježana pokračuje v "dialogu" s otcem.
Snježana: O tom, kolik životů měl jeho otec na svědomí, jsem s Wolfgangem nikdy nemluvila. Ani mě to nezajímá, proč taky, to je minulost a s ní nemá můj Wolfgang nic společného. Nic! Kromě té uniformy, kterou jsem ochotna tady před tebou spálit. I když se Wolfgang bude zlobit. Ihned - jakmile spolu povečeříme. Hned potom, jak budu vědět, že se na něj už nezlobíš, zavolám mu, aby sem přijel. Pokouším se ti to všechno vysvětlit. Tys mě nikdy nechtěl moc slyšet. Co to je za zlobu, kde se v tobě bere? Jaký má důvod? Tati! (dá si panáka)
Wolfgang: Je hrozné být v zemi, kde nikdo nerozumí tvému jazyku. Nikdy jsem si sám se sebou nepovídal tak často jako tady. V zemi své ženy. Jsou to pro mě taková podivná zvířata - ti lidi tady. A já pro ně asi taky. Otvírají ústa a vydávají skřeky, kterým vůbec nerozumím, a oni zase nerozumí těm mým. Musím mluvit sám sebou. Musím, abych se nezbláznil.
Snježana: Chci si do Německa odvézt všechna tahle fotoalba. S tvýma fotkama. I s fotkama mámy. S dědovýma fotkama, s fotkama všech, co kdy k téhle kuči patřili. Nevím, co se ti stalo za války. Nevím, co ti kdo udělal. Viděla jsem v tvých očích, když ses tehdy rozčílil, a řekls, že Wolfgang nepřekročí práh tvého domu, obrovský smutek. Ano, byl tam. Ale s tím já nic nenadělám. Nespojuj věci, které spolu nesouvisejí. Já ti strašně moc věřím, táto. Strašně moc. Víš, že máma mi řekla o tom, že se tvůj otec z války nevrátil. Popisovala mi, jaké to bylo, když přišel balík s jeho oblečením. Mámě jsi měl ještě sílu to říct. Mě už ne. Já, budu se modlit, za něj. Otče náš, jenž jsi na nebesích....
Wolfgang: Nevím, jestli někdy dokážu k tomuto ostrovu přilnout. Budeme tu jezdit vždy o prázdninách, na krásnou romantickou dovolenou. Všichni kolegové v práci mi budou závidět. Derou se o pozemky a domy v těchto oblastech. A já ho budu mít. Díky sňatku! Vůbec bych se nedivil, kdyby mě obviňovali z toho, že jsem si ji vzal kvůli tomu. Frankfurt je maloměsto. Chybí mu velkorysost. Proč jsem si ji vlastně vzal? Proč si vzala ona mě?
Snježana: Já vím, říkals: Vysrala ses na nás, utekla sis, pěkně do Německa, nechalas mě tady. Využila jsi první příležitosti nechat rodiče, ať je klidně rozsekají. Myslela jsem, že budeš rád. Že jsem v bezpečí. Tvá jediná dcera. To opravdu nebylo z vypočítavosti. Já s Wolfgangem nešla kvůli penězům. To tak přišlo, náhle, láska. Ty si myslíš, že to jsou kecy!
Wolfgang: Zdá se mi, že mi něco tají. Pořád něco tají. Někdy si říkám, že za to může ještě její nedostatečná znalost němčiny. Ale jazyk přece nemůže způsobit to, že si lidi neřeknou všechno. Něco ji trápí. Ale neřekne to. Copak mi nevěří? Copak mám důvod, abych nevěřil já jí?
Snježana Mám ji spálit? Ne, já to Wolfgangovi nemůžu udělat. (hodí uniformu do kamen) Teď zabije on mě! Jsem kráva. Myslím si, že usmířím svýho otce tím, že spálím padesát let starou uniformu. Fakt jsem kráva. (vytáhne tu uniformu ven z ohně, sama se popálí)
Wolfgang: Vlastně tento ostrov vůbec neznám. Přijel jsem tady za války. Poprvé. Snježana stála … kde vlastně stála? Ani si nepamatuji přesně místo seznámeni. Nejspíš to nebylo nic mimořádného. Bylo potřeba odklízet těla.
Snježana: Možná že si spolu máme dát raději panáka. Rakije. Neměla bych. Kvůli malému. Ale tady na ostrově se bez panáka nedá usmířit. Přece. To je jako smlouva, rakija je smlouva!
Wolfgang: Byla by to krásná a čistá žena, krásná a milující. Jen kdyby nebyla tak zasekaná minulostí. Tahá s sebou nějaký balvan, nějaký kámen. Ale jaký? Copak si myslí, že to nevidím. Usmívá se na mě, je ke mně pozorná, milá. Tolik lásky mi ještě žádná jiná žena nenabídla. Ale ten kámen, ten kámen.
Snježana: Ty sis vždycky přál do rodiny Jovana. Říkal jsi, to je ideální partner, takový hodný, milý chlapec, všechno, všecičko pro tebe udělá. A tak jste nás taky představovali, jako ideální pár, klepali jste nám na rameno. Vy jste krásný a ideální pár, říkali jste pořád, a jak se nádherně doplňujete, radost pohledět. Ble. Úplně ty věty teď nenávidím. Všechny řeči o ideálech nenávidím. Ale já tomu tehdy uvěřila, bylo to pak úplně ve mně, to přesvědčení, že Jovan a nikdo jiný, po tolika letech samozřejmě, Jovan a nikdo jiný ke mně nepatří. Hýčkali jste si ho doma. Já si ho hýčkala.
Wolfgang: Jak to vlastně řekla? Tady je odpověď? A mluvila o fotoalbu.
Snježana: A pak jsem se podle Vás zbláznila. Magor, ženská na vdávání. S tak silnou dlouhotrvající láskou. Najde si chlapa, který mluví cizím jazykem. A nikdo se s ním doma nedomluví.
Wolfgang: Na pohřbu mi místní naznačovali, že za smrt jejího otce mohu taky já. Alespoň tak jsem to z posunků chápal. Naznačovali, že to tělo, které vyplavalo z moře, nebylo vůbec jeho tělem. Naznačovali, že její otec stále ještě...
Snježana: Takhle si ty Wolfganga představuješ. Jak chodí po místnosti v esesácké uniformě, staví tě ke zdi, řve na tebe Hende hoch a že z jeho vypatlaného německého mozku na tebe vyráží nesmyslné povely, (hraje německého esesáka, rozehrává ho do prostoru) prostě říká slova, kterým ty vůbec nerozumíš a které tě nutí vykonávat ponižující potřeby, až nelidské. A pak ani nevidíš, že to dělali takřka do písmene stejně naši lidi. A ne žádný Wolfgang. A že to vůbec není tak dávno. Vůbec.
Wolfgang: To otcovo tělo. Prý ho nikdo nemohl poznat. Jak ho tedy Snježana poznala? Lhala? Ale proč by to dělala?
Snježana: Chodíš mezi těmi prstenci v asfaltu. Co nadělaly granáty, v asfaltu. Od každé té díry v chodníku či cestě vycházejí paprsky, to ty střepiny udělaly, takové paprsky od děr po granátech. Je to, jako když slunce spí na zemi. Miliony sluncí, tolik kolik bylo granátů. Dlouho bude trvat než to někdo spraví. Tak dlouho budou u nás slunce ukrytá v cestách. Kličkovala jsem tehdy několikrát mezi tím, co ta slunce na zemi dělá. Totiž mezi granáty. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to je důvod, proč odcházím do Německa. Za Wolfgangem. Útěk před slunci na zemi. Nikdy!!! Ale stejně to lidem nevysvětlíš. A tobě už tati, vůbec ne. Vždyť ty jsi tuto verzi nejčastěji šířil. Nemysli si, že to nevím.
Wolfgang: Frankfurt nemá moře. Možná, že skutečně můj cit k ní není upřímný. A ona to poznala. Hraju si uměle na spasitele, muže-záchranáře ze země, kde se neválčí. A třeba ten pocit, že konám dobro, když té ženě pomáhám, proboha ženě! Snježaně jsem chtěl říct, že ten pocit je silnější než nějaká láska. Pokud to vůbec je láska. To, co ve mě je.
Snježana: Proč mlčíš, proč pořád mlčíš? Myslíš si, že když jsi mrtvý, že nemusíš mluvit? Jsem křesťanka, každý den rozmlouvám s Ježíšem, ale on nemlčí, vy jste mě to naučili, je ti špatně, děvče naše, je ti špatně? tak zajdi do kostela a pomodli se, a bude líp. taky to tak dělám, zajdu, u panenky Marie u Tri Kaštela jsem byla, A byl klid. Ale on nemlčel,nemlčel jako ty.
Wolfgang: Je tam vůbec se mnou v Německu šťastná? Třeba se to teď ukazuje. Kývala, kývala. Ano, chci s Tebou žít ve Frankfurtu, kývala. Ale třeba to není vůbec pravda. Říká to jenom proto, že má strach, že mě ztratí, že mi nechce ublížit, když vidí, jak moc ji miluji. Musí si myslet, že ji moc miluji.Asi ano. Přece se tak chovám! Jak se vlastně chovají zamilovaní a milující? Nesnesl bych, kdybych zjistil, že je se mnou jenom proto, aby mi neublížila. Ale že je tam se mnou vlastně nešťastná. Co pro ni tento dům, ten dům tam dole, kam právě kráčím, znamená?
Snježana: Takhle jsi mě pořád plácal po stehnech, kaka lepa cura, kaka lepa, ukazoval jsi mě jako zboží Až mi modřiny na stehnech naskočily. Styděla jsem se vyjít mezi lidi. Já vím, pořád jsi opakoval, chci z tebe něco mít, do hrudi ses mlátil. Rakija ti kapala z úst jako ... Ale udělal jsi pro mě něco? Nic. Jenom kecy kecy kecy!
Wolfgang: Frankfurt nemá moře. Mnozí říkají, že ti, co vyrůstali u moře, nejsou schopni už někde jinde žít. Jsou ti lidé jako mořské řasy, které potřebují ve vodě i ve vzduchu sůl, aby nezahynuly. Já jí moře ve Frankfurtu nezařídím. A žít tady nemůžu. Neměl bych tady práci, kterou tolik miluji. Teď se to všechno ukáže. Naše manželství je omyl. Vzali jsme se, ale nebudeme spolu schopni vůbec žít. Nebudeme. Snježano!
Snježana: Ano, kouřím. Ano, byla jsem zbabělá to před tebou přiznat, kouřím. Kouřím už od svých osmnácti let. S přestávkami. Ty nejlepší značky. Ano, leze to do peněz. Chceš si potáhnout? Tyhle jsi kouřil taky. (Přikládá cigaretu k fotografii a vypaluje do ní díru) Nikdy jsem ti tím nechtěla ublížit. Věděla jsem, že by tě to strašně bolelo, že kouřím. Lepší je někdy nevědět. Nebo dělat, že nevíš. Nikdy sis nepřiznal, že chování našich lidí se mnohdy až nápadně podobá chování fašistů. Bylo ti tak líp. Měl jsi v nacistech své nepřátele. A ti ti vždycky vysvětlili, jak je svět založený. Zlí Němci a pak více nebo méně hodný zbytek.
Wolfgang: Něco mi tají. Něco z minulosti mi rozhodně tají.
Snježana: Obleču si kvůli tobě klidně to tvoje partyzánské. Byl jsi tehdy malej chlapeček. Vyháněli tě tehdy z té vaší skupiny. Máma mi to říkala. Sousedi taky. Ale ty ne, ty jsi chtěl čichat válku jako nějakou dětskou nevinnou zábavičku. Nevinou hru na vojáčky. Pak zařvali tví nejlepší spolužáci. A najednou jsi byl dospělý. A přestal jsi mluvit. Nikdo z tebe slova nedostal. Máma mi to říkala. Když jsme se kdysi spolu opily. Tvojí rakijou. Tys o válce nikdy ani necek. Když jsi musel po slově válka mluvit, koktal jsi. A pak přišla tahle nová válka. A ty zas. Ani slovo. Máma pořád, nemluv na něj. To ho přejde. Tak já nemluvila. A taky nic nevysvětlila. Wolfgang byl z mírových sil. No a co, že se zbraní v ruce. Ale z mírových sil.
Wolfgang: Ten Jovan. Nebo jak se jmenoval! To je nesmysl. Vůbec o něm nemluvila. Na očích bych jí ho viděl. V tom je něco jiného.
Snježana: Vzpomínáš si, když jsem byla malá, sundala jsem si tu vaši manželskou fotografii, položila jsem ji na vaši postel, a pak jsem takhle chodila podél té postele a říkala píča obrázek, píča obrázek, píča obrázek. Neměla jsem sílu říct do té doby žádné sprosté slovo. Zdálo se mi, že se mi holky smějí, že neumím ani vyslovit sprosté slovo. Musela jsem se to někde naučit. A kde jinde, než na té vaší manželské fotografii. Chceš vidět tu naši? Je z Frankfurtu, na radnici. (německá věta oddávajícího, její Ja.) Fotky, fotky, samé fotky, minulost, minulost, samá minulost, pořád mě někam stahuje, listuji fotkama a najednou se zastavím nejsem schopna nic, neudělám žádné rozhodnutí, chtěla jsem se ti už dávno postavit, vyříkat si to, všechno, všechno, ale jenom jsem zbaběle utekla, od tebe, od sebe, od odvahy přímo se za to, jak chci žít, postavit. Možná, že právě na to jsi čekal. Že tvoje dcera nebude zbabělá. A teď mě tu máš. Nezbabělou. Která se tady s tebou hádá táto, a říká ti nech toho, nech Wolfganga na pokoji.
Wolfgang: Dokázal bych tady žít? Neumím držet síť na ryby. Moře se bojím. Bojím se toho, že se ocitnu sám uprostřed něčeho, co nemůžu dostatečně ovládat. Sedět sám v loďce na otevřeném moři, všechno se houpe a.... potřebuji absolutní stabilitu. Skálu vedle sebe. A já ji chci nabídnout. Své Snježaně. Ale třeba o ni vůbec nestojí.
Snježana: Přivedu ti ho. Wolfganga. Přivedu ti ho sem a budeme tancovat tady mezi těma tvýma skřiněma, na které sis tolik potrpěl. A pak se budeme milovat, tady, přímo tady na stole před tou tvou fotografií. Do očí se ti přitom budu dívat, do očí ti budu přímo vzdychat rozkoší. Visel jsi tady nade mnou jako portrét nějakého diktátora.
Wolfgang: Její otec byl rybář. Moře bylo jeho živlem. A pak ho to zabilo. To, co milujeme, nás zabíjí. Zabíjíme to, co milujeme.Ta válka taky. I Snježana ji má v sobě. I já. A to jsem v té válce byl jen pár měsíců. Proto tak někdy reaguje. Určitě proto.
Snježana: Už bych neměla pít. Už bych měla mlčet. Chci ti rozříznout tvář. A položit si ji na talíř. A sníst. Chci tě sníst. Mám pocit, že to je jediná možnost, sníst tě, abys už v tomhle domě nebyl, ale zároveň nespálit tě, protože to bys nemohl zůstat ve mně. Jsem opilá. Kde máme nože, tati? (krájí fotografii, rozříznutou fotografii pak pokládá na talíř) Máš odvahu sníst kus sebe sama? Dobrou chuť! (Snježana začíná do sebe soukat tátovu fotku, začíná etuda) Nejsi špatný. Nevíš, kde máme sůl? Sůl nad zlato. Řekneš mi, dceruško, dlouho jsi doma nebyla, když ani nevíš, kde máme solničku. Tak kde je ksakru ta sůl! (Snježana rozhazuje šuplíky po zemi)
Wolfgang: Blázní. Čekáme dítě a ona tady Je nezodpovědná. To by žádná Němka neudělala. Žádná Němka nemá v sobě tolik bláznivé krve. Nikdy nevím, co udělá. A zdá se mi, že ona sama to taky často neví. A to mě děsí. Co teď asi dělá? Jak moc blázní? Ano, říkám, jak moc, protože to, že blázní, to je téměř stoprocentní. Nemá v sobě krapet zodpovědnosti matky.
Snježana: Pojď si ho pohladit. Horsta malého.
Snježana: Teď už tu nejsi, táto. Můžu v klidu zavolat Wolfgangovi, přijede za mnou a dům bude klidný, náš. A budeme moct žít klidný život. Tady, a ty ve mně, ne nade mnou, kolem mě. Tak jsem si to přála, tati.
OBRAZ iV.
Wolfgang: Mami, neutrácej za mezistátní. Co dělám? Stojím na útesu. Nemusíš mít strach. Jak je doma ve Frankfurtu? Co je? Proč jsi rozčílená? Nemůžu ti ji dát. Ne, nejsme spolu. Kde je? Odskočila si. Za chvíli přijde. Ne, nevolej za chvíli, ona .... je unavená, nebude mít náladu mluvit. Prosím Tě, mami... A proč s ní vlastně chceš... Zmizela uniforma? Otcova uniforma z války? Jak ji můžeš takhle podezřívat, že by Snježana.... Mami, už ani slovo, podívala ses pořádně? Proč by to dělala? Mami. Proč? (Wolfgangovi spadne mobil z útesu do moře, ale bude to jeho chyba, nedá se to svádět na ducha otce)
Snježana: Wolfgangu, zvedni to, už jsem si to s tatínkem vyříkala!
Wolfgang: A je po mobilu.
Snježana: Prosím! Prosím! Prosím! Když prosím, tak to přece můžeš zvednout.
Wolfgang: Máma si bude myslet, že jsem se na ni naštval. Nebo bude šílet strachy, že se mi něco tragického stalo!
Snježana: Ty, tys mě podvedl, tati! Já myslela, že sis to nechal vysvětlit. Nevidím žádný logický důvod,proč by to nebral?
Wolfgang: Ještě si něco udělá. Byla přece vždycky tak strašně psychicky labilní.
Snježana: Haló, nemocnice, chtěla bych mluvit s Wolfgangem Stitzem. Ano, ten německý pacient. Je to můj manžel.
Wolfgang: Někdy se mi zdá, že jsem si Snježanu vybral hlavně pro to, že jsou si tou duševní nevyrovnaností s mámou tak strašně podobné.
Snježana: Cože? Není tam? Utekl? Ani nepožádal o předčasné propuštění? Zmizel? Kam? Co? Ty jsi takový hajzl, ty mu nedáš pokoj! Proč mu nedáš pokoj. Kde je! Řekni mi, kde je! (dá si panáka) Kde ho mám teď hledat? Já jsem kráva. To je vůl. Proč jsem... Wolfgangu, vždyť to tady vůbec neznáš. Co mu udělal? Co mu udělal? Musím ho jít hledat! Musím ho najít!
OBRAZ V.
Wolfgang: Vyšla z domu. Potácela se podél pobřeží a křičela Wolfgangu, Wolfgangu... Myslela přitom na svého otce, na to, že nikdy nevysvětlí sebe sama. Nikomu. Wolfgangu! Wolfgangu!
Snježana: Došel do jejich domu. Nikoho v něm nenašel. Dveře byly otevřené dokořán. Byl přesvědčen, že Snježaně něco udělali. Začal šílet strachy. Chodil pak po pobřeží. Moře začalo pomalu bouřit. Volal zoufale na svou ostrovní ženu. Snježano, Snježano!
Wolfgang: Noc a bolest ji stravovala. Upadla, aniž by ji kdokoliv zahlédl.
Snježana: Moře na něj nevlídně štěkalo. Chtěl Snježanu popadnout a okamžitě unést pryč. Domů! Do Frankfurtu. Považoval Frankfurt za její domov. V tu chvíli rozhodně. Jen kdyby věděl, kde Snježanu najít. Opět zahlédl toho podivného muže. Zavolal na něj. Neodpověděl mu. Ztratil se ve tmě. Nadobro.
Wolfgang: Moře jí oblizovalo nohy. Ležela na kameních. Sněhově svítilo její polonahé tělo.
Snježana: Našel ji.
OBRAZ VI.
Wolfgang: Snježano, spíš? Snježano, tak se zvedni, tak se zvedni, Snježanko moje.
Wolfgang: Snježano, spíš ....
Snježana:
Wolfgang: Snježano, co se stalo.
Snježana: Já nevím.
Wolfgang: Proč tu tak ležíš?
Snježana: Já nevím.
Wofgang: Viděl jsem divného muže. Byl tak podobný tvému otci.
Snježana: Já nevím.
Wolfgang: (dá jí facku)
Snježana: Mě je strašně blbě.
Wolfgang: Od čeho.
Snježana: Od žaludku. Nebo...
Wolfgang: Co jsi snědla?
Snejžana: Já nevím. Nic. Mě se zdá, že se nehýbá. Vůbec.
Wolfgang: Co?
Snježana: Horst. Že se...
Wolfgang: Ne.
Snježana: On - mi ho zabil.
Wolfgang: Prosím tě, nech takových řečí. Kdo ti co...
Snježana: On mi ho zabil. Nechtěl, aby se narodil. Já ho už vůbec neslyším. Vůbec. To strašně bolí.
Wolfgang: Musíme do nemocnice.
Snježana: To už nemá cenu. On ho zabil.
Wolfgang: Jsi v šoku. Jsi jenom v šoku.
Snježana: Bouřilo to tam, jako na moři, a teď takové ticho. Zabij ho taky.
Wolfgang: Jak? Koho?
Snježana: Mého otce. Je tady. Všude. Zabije tě.
Wolfgang: ?
Snježana: Ty nejsi chlap!
Wolfgang: Kam jdeš? Snježano!
Snježana: Tam je. V moři.
Wolfgang: Stůj, nepustím tě.
Snježana: Pusť mě. Já ho umlatím, po těch vlnách ho budu mlátit, duši mu vytřískám. Až taky ztichne. Už se mnou nezastřese. Celý život. Tak to dělal. Třásl, třásl. Sral se do života, pokoj nedal. Pusť mě, Wolfgangu, pusť mě!
OBRAZ VII.
Wolfgang: Vběhla do moře.
Snježana: Ani se neotočila.
Wolfgang: Byla přesvědčena, že to je jediné řešení.
Snježana: Najít svého otce. V moři!
Wolfgang: (sedí za stolem, nebo před ním, na stole leží bezvládné tělo Snježany) Pak letěla. Na vlnách. Pohazovaly s ní. Byla jak racek chechtavý. Pokusil jsem se vrhnout do vln, za ní, zachránit ji. Moře nás vyplivlo. Oba. Pak ztichlo. Tak náhle! Doplazil jsem se k jejímu tělu. Takové ticho. Z jejího těla. Takové otřesné ticho!
Wolfgang Co teď tady? Dva talíře. Dvoje příbory. V jejich domě. Na jejich ostrově. Já. Který sem nepatřím. Mě nechal. Mě tady nechal.
KONEC