Extáze
Extáze I.
Ani nevím, co všechno se roztříští o reálné sloupy, kdy se pohybujeme mátonožně vzduchem a snažíme se ukotvit své brzdové destičky o vakuum a ono ne a ne nás zadržet, stále nás vrhá dál a dál. Strnule zaťaté Karlovy pěsti se na mně rozechvěle usmívaly a já nevěděl, kam před nimi uniknout, Jakoby Karlovy pěsti nepatřily k jeho tělu a vznášely se samostatně v prostoru - nikoli ve vakuu. Tak jsem se jich bál. Co když to vakuum, v nichž pěsti lítají, najednou praskne a udeří mě do tváře Karlova vášeň. Víc než pěstní klíny miluji ženské klíny, řekl jsem si, a zapraskalo ve mně něco neuchopitelného, rostlo v rozkroku a bobtnalo. Nebyl to hrách ani nic jiného, byla to šílená bolest, která se rozestoupila v mém těle. Bylo to kulový, bolestivý kulový, nebyla to vůbec žádná povídka z pornočasopisu, co jsem najednou psal, byla to jen rozviklaná ústa neschopná polibku. Možná žádné ženě nepatřily a proto děsily takovou hrůzu, protože rty a poprsí musí někomu patřit, protože pokud nepatří nikomu, nejsou znárodnitelné, jsou bezprizorní, jsou nahé více než všechna jiná normální poprsí, které jsem kdy chtěl políbit.
Ani nevím, proč to píšu, co když nějaké slovo vyskočí a uhne nekontrolovatelně z této smršti, pronikne displayem až k mé tváři a udeří mě do čela, udeří mě jménem všech ostatních nepoužitelných slov, která se zmítala vedle ní, a která se cítila vykořisťována tím, že byla použita na nesprávném místě.
Je to dokument vnitřní prázdnoty, je to dokument o tom, že myslím jen na rty a na poprsí, i když si to třeba nechci přiznat, a mluvím o ženách jako o architektuře a závidím všem studentům architektury, že rozumí stavbám, a zároveň je lituji, protože jsou natolik rozumní, že už nejsou schopni rozeznat, co skutečná stavba je. A tak je to pořád. Bohumil Hrabal na stará kolena míval taky takový psavý záchvaty, a proto raději přestal dělat tečky a čárky a psal si slova jen tak, jak vyskakovaly a vynořovaly se, nůž, vina, sníh, kapky. A byl svobodný, nenechal se spoutat nějakou gramatikou a psal a psal a psal a vyplachoval se a sváděl to na všechno možný a byl najednou čistý a mohl si dát další pivo a ani to po sobě raději nečetl, to přece udělají jiní. Autoři zásadně nemají po sobě číst, mnoho by se o sobě dozvěděli. Autor nemá o sobě nic vědět, protože když se o sobě hodně nebo vůbec něco doví, proč by pak psal. Tajemství básníka je přece v tom, že si vždycky myslí, že právě tato báseň už mu bude klíčem k pochopení sebe sama, a ejhle tahle to zase nebyla a je pak nucen psát další a další básně, jen aby se našla ta pravá slova, jenže vůbec netuší, že ta pravá slova neexistují a tak pořád píše a píše a je přitom šťastný v té nesmírné iluzi, že se zase k něčemu přiblížil nebo se něco přiblížilo k němu.
Nějak se přesekla nit, ani nevím jaký to byl nástoj, který sekal, myšlenky nejsou v klubkech, chce se mi napsat, že jsou nahé, ale není to pravda, myšlenky nejsou nahé nikdy. Nahé myšlenky přestávají být myšlenkami, ale jsou metafyzickými výkřiky, lidským uchem nepostižitelné. A možná, že všichni někdy nějak křičíme a pak se v těch výkřicích dusíme a nikdo nerozumí tomu, proč se dusíme a proč nám ohryzek tak nepřirozeně klouže v krku jako měsíc, jenž se každou chvíli zřítí dolů únavou. Naše ohryzky jsou unaveny tancují v naší krcích, snad se někdo chystá k rozhodujícímu slovu, ale žádné slovo, žádné slovo, a ohryzek by snad i mohl volně klouzat krkem, ale žádný krk, žádný krk, a až ohryzek spadne do kalhot nebude to asi žádná prdel, žádná prdel...
Když někdo někdy osamí v pokoji, o čem se mu zdá, Ferlinghettimu se zdálo a plyšových medvídcích, ale aby zastřel své erotické sny, vložil plyšového medvídka do rukou nezkušené panně a o ní psal básně. A malinké panny nechápavě kroutí očima, bojují samy se sebou. Karlovy pěsti nad těly panenek, rty a poprsí a já jim vůbec nerozumím, proč se k ní sklání, jak je vulgární, když se dotýká jejich hlasů. Jak někdo může být tak odporný...
Extáze II.
Trochu se smějí otrávené ruce, na nichž ještě zasychá malta předchozích slov, jsou to možná moje ruce, ale ten smích, co z ní z nich? Zapomněla jsem otazník uprostřed věty, uprostřed života, a nikdo mu nerozumí. Jeho opuštěnost byla tak náhlá a přitom tak nepřirozená, protože bez otazníků není skutečného života. Jenomže kdo pochopí otazník jako podmínku života? Málokdo, Otazník je vnímán jako překážka života a v tom tkví jeho problém. Snad zbavit otazník tečky, zůstal by jen had pravidelně se kroutící mezi slovy. Had jako způsob života. Jenomže otazník, který je možná skutečně metaforou života, ví velmi dobře, proč má pod sebou tečku. Je to smrt. Stojí až pod klikatým života, a jako by s ním zdánlivě nesouvisela, ale přitom jej zpečeťuje a navíc dává celému životu smysl a význam, protože otazník bez tečky by přirozeně nebyl otazníkem.
Vykřičník je podobně nesrozumitelný. Málokdo dokáže žít jenom ve tvaru vykřičníku, protože je to nesmírně ubíjející. Takoví lidé jsou navíc absolutně nekomunikovatelní. Vykřičník sebere z úst i slovo doposud nevyrčené. Udeří. A dost! Vykřičník, to je navenek klid, touha po pořádku a urovnanosti, ale uvnitř chaos, strach, a zmatek, který se vybíjí jenom náhlým výkřikem, vytvořením zdánlivého vnějšího řádu.
Jestliže tečka pod otazníkem znamená smrt, co to znamená žít celý život v tečce? A tady jsme u jádra problému, tečka sama o sobě není smrtí. Tečka je smrtí pouze ve spojení s hadovitým tvarem vytvářejícím otazník. Tečka sama o sobě je život o sobě samém, a nejsme tedy daleko od tvrzení, že smrt je v podstatě jen jednou z forem života. Tečka je nekonečný cyklus bytí a nebytí v jednom jediném bodě. Tečka (ve větě) je sice definována prostorem, ale jinak jde o svobodný, volně poletující bod, je blízká životu. Tečka, přestože ji smažeme, podle mého názoru nemizí. Zůstává místo, v němž existovala. Tečku nelze zabít. Tečkou však lze zabít. Jestliže někdo udělá tečku nad vztahem k někomu jinému, není proč zůstavat, místo pro tečku zůstává nesmazatelné.
Extáze III.
Kopřivu snídám, a pálí mě v krku více než jsem čekal. Kopřivu snídám, a přesto zůstávám hladový a vyprahlý, jako bych očekával, že přijde něco velkého, co mě skutečně učiní bezedným a plným. Čeho se mám dotýkat, když kolem mne jsou jen chladné stěny. Těmi prostupuje noc, která se rozbíjí o tóny Stravinského hudby. Stravinskij není nic jiného než mág, postava z hororu, nikdy jsem ho na vlastní oči neviděl, ale představuji si ho jako Dráculu s taktovkou v ruce, nikdy bych nemohl dirigovat více než sám sebe a ani to většinou nezvládám. V jedné své větě jsem mamince řekl: posral jsem se, a ona to tehdy snad ani nebrala příliš vážně. Možná to brala jako něco zcela běžného, vůbec jí to nevyhodilo z míry, podívala se na mě a poslala mě, abych se šel umýt. A já přitom vím, že to byla tehdy ústřední věta mého života. Descartes říká: Pochybuji, tedy jsem. A já si od té doby, co se to stalo, myslím: Posral jsem se, a tedy žiji. Copak je většího důkazu lidskosti než se posrat? Já vím, že to není zrovna nejkrásnější slovo do literatury. V literatuře se o sraní příliš často nehovoří, snad jedině Šrámek měl odvahu zakončit svůj román Tělo slovem hovno, a dal tak najevo o čem to fyzické tělo vlastně je, co je jeho základním produktem, a dal tak najevo o čem je život vnímaný očima citlivého impresionisty, A co teprve dekadent a nihilisti, co ti mají dělat, když rozvášněný a rozjitřený impresionista vidí Hovno. Dost horkých slov, vraťme se k Descartovi. "Hovno je nepochybné, hovno je nade vší pochybnosti, Descarte."
Co je tím bezedným, co mě může naplnit? Stravinskij už dozněl, asi tak jako když svíce zhasne a hodiny na věži odbijí nespočitatelný počet úderů a člověk vystoupí z času. Bez Stravinského mimo čas. Jak by to bylo krásné! Jenže hodiny ukazují nějakých 23 hodin, a já jim stejně nevěřím. Copak se něčemu takovému jako je čas dá od dob Einsteina věřit. Cožpak se dá věřit vůbec něčemu, když už ani času ne? Ani Einstein času nevěřil, a proto si raději vzal své housle a věřil pouze jejich zvuku. Tóny hudby se nesou daleko vykolejeny z času, to Einstein věděl. Jenže já neumím ani zpívat, a navíc můj hlas by byl stejně odporně spojen s mým tělem, takže by mi to vůbec nepomohlo. Představuji si Einsteina, jak hraje na housle. On na ně určitě ani nehrál, housle se vznášely vedle něj v relativním čase a prostoru a tóny dopadaly na jeho tvář jako vlahé dešťové kapky a pouze díky nim on věřil, že žije. Jak je to dojemné, Alberte!
Kopřivu snídám, večeřím, a jako ropucha když nemůže pozřít velký hmyz, který se jí zmítá na jejím dlouhém sosákovitém jazyku, pokládám hlavu do klína, páchnoucího zvrácenou pozemskostí...
Extáze IV.
Kolik geometrických tvarů znáš, tolikrát jsi Cezannem, slyšel jsem hloupou větu uvadajícího kubisty. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, jak vidět přírodu a svět kolem sebe hranatý, kulatý, elipsovitý, já jsem naivní a hloupý, když se neptám po geometrických zákonech přírody, protože se mi hnusí. Jak si vůbec mohl dovolit udělat někdo rovnou čáru poté, co zjistil, že příroda odmítá rovné čáry, jedinou rovnou čarou je volný pád, jestliže nezafouká, jestliže v bezvětří padáme, pak rovnou po přímce, do propasti do nekonečna. Nebo někdy, a to vám nepřeji, na zem. Zpátky na zem. Nahoru kličkovat, dolů volným pádem, jak bolestné. Mám nejraději slova, která se vzpírají logice, protože mám nejraději ženy, které neznají logiku, nevědí, jak dobývat mužských srdcí, a přitom se jich samy od sebe dotýkají, nežně, přímo, bez žádných oklik a skrupulí, to je jedna z přímých čar mimo přírodu, jenomže i ona je na vymření. Poslední kosterní nálezy těchto žen, ukažte mi je, chci je líbat, chci je poznat. Rovnou čáru jen stěží poznáme, zvláště je - li překřížena množstvím jiných a jiných. A kdo nám pak dokáže, že nikde nedošlo k tektonickému zlomu, který vše rozštěpil? Ani dějiny se nevyvíjejí bez tektonických zlomů, byla by to nuda a svět by zašel na nudu. Svět je plný sopečných výbuchů, včera dnes i zítra - představujeme si je na televizních obrazovkách jako velkolepou podívanou, ukájíme se jimi. Svět v orgasmu má radost ze své krve, pokud pouze kape. Má rád krvavé kapky zpestřující naši všednodennost.
Extáze V.
Když člověk znehybní, první, co ho napadne, že nenávidí nehybnost, rozběhne - li se však a nezná cíle před sebou, začíná nenávidět pohyb, a tak se celý život zmítá mezi těmito dvěmi póly a nikdo mu nepomůže a neporadí. Život je stálým během, ano, je v něm i něco ze stání, ale zároveň z nemožnosti zastavit se. Píšu fráze o životě, aniž bych byl schopen si ho omakat. Ženské ňadro je dostupnější než život, ačkoli...
Znal jsem chlapce, trpěl epileptickými záchvaty, respektive prožil si jeden takový záchvat, ten se pak v menší míře jednou vrátil a pak už nic, Ale celý život žil ve strachu, kdy to na něj zase přijde, kdy jej zákeřně popadne zezadu za límec onen ďábel, který číhá na svou příležitost. Jeho život byl skutečně stále mezi během a stáním, ale nebyl ani jedním z toho. Když spal, musel dávat pozor na to, aby se prudce neprobudil a šok z probuzení ho nezabil. Přerod z nehybnosti do pohyblivosti byl pro něj vždy dobrodružstvím. Když běhal, musel dávat vždy pozor, aby prudce nenachladl, aby prudce nezměnil vnitřní stav těla. A proto nesměl sportovat. Ten člověk měl zakázáno, prudce se pohybovat, ale zároveň normálně a v klidu nehýbat se. Je to samozřejmě velmi přehnané, ale ten kluk byl pro mě nádhernou metaforou o složitosti lidského bytí.
Když člověk znehybní nadobro, nenapadne ho už vůbec nic. Alespoň se mi nikdo z těch, kterým se přihodila smrt, nic o tom neřekl. Jenže jak je to vlastně s nehybností a pohybem po životě. Kam letí duše, proč tělo se nehybá. Není pohyb těla (ukládání do rakve, pitva atd.) něčím, co je absolutně proti zákonitostem nejvyššího, který po dobu života učinil duši nehybnou uvnitř těla, zatímco tělu umožnil pohyb, a pak po smrti, tělo má zůstat nehybné, kdežto duše, svobodná, volná, neomezená?
Když nad tím tak přemýšlím, zakázal bych pohybovat s mrtvými lidskými těly. Každým pohybem se z nich něco ztrací, nikdo nemá právo takovým způsobem vystupovat proti rozhodnutí nejvyššího...
Extáze VI.
Utekl jsem na venkov na venkov, abych ze sebe smyl podezření, že jsem městské dítě, ale tady se práci vyhýbám, žiji mimo ní, žiji ve své slonovinové věži, žiji, nežiji, znamená to, že jen stěží dokážu pochopit, proč jsem se tady vlastně uchýlil. Utekl jsem, abych mohl v klidu přemýšlet, abych se mohl nořit do absurdních příběhů, aby mě pohltily, prostoupily a já nevěděl kudy kam z nich, aby mě ovládla slova, abych nebyl sám sebou, místo toho jsem stále vyrušován a pouze v těchto absolutních grafomanských extázích pociťuji úlevu, pociťuji, že se něco rodí, ačkoli nesmyslného. Ano jsem nedočkavý, chtěl bych, aby porod byl lehký a bezbolestný, obdivuji matky, jsou trpělivější než básník. Básníkova slova to jsou zvratky okamžiku. On miluje zvratky, on rád zvrací a pak hůlčičkou do nich, převrací je a všem ostatním se převracejí z jeho slov žaludky, ale pak někdo řekne, opravdu úžasné, ohromující, odvážné, takhle zvracet, vydat se ze sebe, znamenité, a básník strká si prst do úst, aby pokračoval a jeho žaludek je prázdný a co takhle klystýr, pomůže k výplachu, nebo přivede k absolutní impotenci. Vysílen se básník válí po zemi, možná je i opilý, zatímco matky rodí, z jejich lůna řine se krev a dětský křik a básníka to nezajímá, s hlavou zlomeného koně vejpůl, koně zničeného taxisovým příkopem, koně před tím než přijde utratit, hledá slovo, které by jako jed ukáplo z jeho úst a lidé pochopili, co chtěl sdělit. Tak takoví byli básníci a možná se ještě nějací jim podobní najdou. Mým snem je pochopit větu "Na počátku bylo slovo."
A znovu venkov, vědomí místnosti, kde komár olizuje stěnu zcela nenuceně, kde můry mlátí na sklo, snažíce se dobýt k obrazovce počítače, aby si přečetly o tom, jak matky rodí, zatímco...
Extáze VII.
Až se to vyrojí, budu jako Jan Hanč zpitý ženskými těly k neudržení, budou mě míjet ve své polonahotě a tím mě ještě více rozněcovat k přerušovaným pohledům. Až se to vyrojí, nikdo a nic neudrží mé oči, aby nesledovaly výsostnou architekturu ženy. Žena se skutečně dá hodnotit podle architektonických měřítek. Žena s gotickými parametry se pyšní postavou vysokou s mohutným klenutím. Jejím specifikem je, že její vnitřní klenutí není prázdné, má rituální atmosféru, milování s ní musí působit nadpozemsky transcendentně. Je velmi málo žen, které dokážoou být v tomto smyslu gotické. Mohutnost jejich klenutí se totiž často snoubí s jejich přirozenou touhou po přízemní renesanční vertikále, v níž nabývají skutečných pozemských rozkoší. Některé ženy se však svými tvary vůbec, ale vůbec nepodobají gotickým stavbám, spíše barokním andělíčkům. Jsou roztomilé, některé z nich i příjemné, ale přirozeně se velmi vzdalují ideálním tvarům, které převzala renesance z antiky. Jenže baroko má jiné kouzlo. Těžko popsatelné, ale své.
Nejhorší ženy jsou tzv. funkcionalistky, zejména ty, které podle funkčnosti poměřují i mužské protějšky. Zato k zakousnutí jsou dadaistky, jejich nesmyslný humor, vtípky a neustálá touha být free vás však brzy může přivést k sebevražedným pokusům. Skrze ženy se dají vyložit celé dějiny umění, Dějiny umění nejsou nejspíše nic jiného než dějinami ženy. Je potřeba pro pochopení dějin umění studovat ženy, stejně tak jako pro pochopení ženy dějiny umění (a do toho započítávám - bohužel - i dějiny kýče)
Chápu však Jana Hanče. Žena na ulici je Událost. A je potřeba si ji zapsat a dělat si o ní poznámky, stejně jako z cesty do Říma. A jedna "pověra" tvrdí, všechny cesty vedou do Říma.
Extáze VIII.
Nesmírně mě baví nechat umírat postavy. Nejraději bych byl, kdyby mé postavy umíraly při patetické hudbě, ale na jako v baletu, aby v tom bylo hrozně moc sentimentálního a ze smrti by vše skapávalo, přál bych si, aby ten patos ze smrti byl transcendentního charakteru. V antické tragédii stačilo, aby postavy umíraly za scénou a lidi to chytlo u srdce. Já bych raději smrt ukázal, protože patří k životu možná více než život sám, stejně jako věta by nebyla větou, kdyby nebyla zakončena tečkou, tak i život. Tečka, to je finále hudební skladby symfonie, je to gradace, nikoli pád. A tak chci umírát. Horolezec, který celý život stoupá nahoru má například vrchol své smrti otočený. Dosahuje vrcholu a vygraduje svou smrt tehdy, když se jeho tělo řítí z dvoutísícové výšky dolů, a on přitom myslí na metry, které mu chyběly k vrcholu, na ženu (to jen možná) a kdo ví na co ještě.
Postavy mají umírat tak, aby něco z nás umíralo zároveň s nimi, jinak jejich smrt nemá opodstatnění a je lepší malovat slovy krásu krajiny a nechat ve slovech nebo na divadle zpívat ptáčky nebo třeba nesmrtelné Rolling Stones.
Ale teď si taky musím odpovědět na to, jak by měly postavy umírat v životě. Říct, že by neměly umírat vůbec je nesmysl, je to proti zákonům přírody a bylo to nelidské držet člověka mezi živými jenom proto, že nám není příjemné, jak umírá. Smrt ani nelze zakázat, a velmi bych si přál, aby nebylo zbytečných smrtí, ale kdo by to rozděloval spravedlivě, která smrt vlastně není potřebná a nutná, nezbytná.
Někdy mě provází sny o smrti mých bližních a není to tím, že bych je chtěl zabít, právě naopak týrám se vnitřním pocitem osamocenosti, připravuji se na to, že jednou ten okamžik přijde a já budu bez nich. V okamžiku, kdy budu z této hrozby vypsán, očištěn. přijmu smrt s větším klidem. Jenže to co tady píšu, jsou skutečně jen a jen planá slova, protože vím, že mi srdce pukne žalem, když to nastane.
Růže je růže je růže, řekla ..G. S... a já si k tomu vždycky dodávám. Smrt je smrt je smrt, protože jsem přesvědčen, že smrt má k růži velice blízko. Ve své podstatě ji můžeme považovat za krásnou, ale ty její ostny, které se nám zarývají pod kůži a drásají nás...
Extáze IX.
Rodiče odjíždí, synáček je sám doma, se všemi svými orgiemi, se všemi slovy, které si vymyslí vypotí, vysemení, může si s nimi dělat, co chce, může se jimi umlátit, cokoliv. Nad hlavou mám točitý schodiště, které nafotil můj bráška, je to jakoby jste se někam řítili, ale nedokážete pojmenovat přesně kam. A ke všemu, bráška to schodiště nafotil jak ze spodu, tak z vrchu. jednou se to s námi točí všechno do horoucích pekel, jednou se pro změnu zmítáme v extázi a řítíme se nahoru, a třeba je tam nebe, a třeba taky ne. Měl bych někam napsat nebo někam zavolat, aby lidi věděli, že tu jsem někde uprostřed schodiště. A na druhý straně se skrze sloupy díváš do vesmíru, Nepoznávám tvoji tvář, protože jsi za objektivem, ale vždyť to vůbec není důležitý. Každý máme svůj objektiv v očích a vidíme jím to, co chceme a hodně z nás je slepých a jsou hrdí na to, že jsou slepí. A vůbec nerad píšu o slepotě, protože nikdy přesně nevím, co to je. Vidím jen slepeckou hůl a myslím si, že tady je slepota. Vidím člověka, který mlčí a myslím, že je to slepota, protože kdyby viděl, musel by se přece vypovídat z toho, co viděl. Ale dost možná, že je natolik zdrcen, že se mu nedostává slov a raději si zakrývá oči a chce být šťastně slepý.
Pouštím si Toma Waitse a trochu si připadám jako feťák, který si pouští do žil, aby z něho vycházela slova. Znám jedno cvičení na fantazii, hovoří se v něm o tom, že slova mohou být měňavá, aksamytová, tulipánová, ametystová a kdovíjaká a že existuje strašně velké množství druhů slov, a to už věděl Eisner taky, že se ze slov dá postavit chrám i tvrz, a psal o tom krásný knížky, a říkal, že právě česká slova jsou proto stavěna a tak nevím, proč stavitelé za Karla IV. dávali do Karlova mostu vajíčka, když tam mohli dávat slova. Jo, jenže některá slova jsou jako dynamit a vůbec nezpevňují, ale ničí, a to asi Karel IV. věděl, a proto použil raději vajíčka, protože záprtek narozdíl od výbušného dynamitového slova nic nepokazí.
Tom Waits zpívá a já mu nerozumím ani slovo, zpívá na můj vkus příliš anglicky a rychle (i ty jeho táhlý blues jsou na mou znalost angličtiny příliš rychlý), a tak je to paradox psát o slovech a jejich účinnosti, když pak najednou zjistíš, že některá slova jsou jen prázdné zvuky, nebo v lepším případě něco jako zvuk hudebního nástroje, ale samy nenesou vůbec žádný význam. Kdysi když skřeky s sebou nenosili žádný významy, ani konotovaný, ani žádný jiný, a existovaly jen tak samy o sobě, mohl kdokoliv zařvat máma a s nikým to nepohnulo k slzám. Dneska už říkáš máma obezřetně, a když to vyslovíš jako první slovo, poněvadž slovo máma, pokud ho řekněš jako první ze všech, vypovídá o tom, že tvá výchova probíhá normálně, tak to slovo máma je najednou důvodem k oslavě. A to by taky bylo krásný, kdyby každý slovo vyřčený bylo důvodem k oslavě. A to bych pil a pil, protože já píšu a vůbec si slov nevážím.
Rodiče odjeli a už je dnes neuvidím...
Extáze X.
A někdy přijde svoboda, zjeví se nahá a my nebudeme vědět, zdali si chce hrát na erotický symbol či co to znamená, zdali svoboda je volná láska, ale se svobodou se nelze pomilovat, její problém tkví v tom, že je neuchopitelná, stejně jako cokoli ostatního, co si na svobodu chce hrát, bude mi nadávat, dnešní extáze je zcela beze smyslu, protože i svoboda se jeví beze smyslu a snad právě proto píšu o svobodě v okamžicích, kdy není potřeba, není nezbytná nutnost uvažovat o svobodě, když přece pouze město je pod vodou, když pouze lidé přicházejí o majetky, když pouze pojišťovny žasnou, když pouze premiér neví, jak hájit svou ekonomickou reformu, když pouze země je v krizi. Ale o nedostatku svobody nikdo nehovořil. Možná právě proto, že svoboda je neuchopitelná, nikdo nebyl s to postřehnout, jestli svoboda skutečně vstoupila mezi nás objímala nás alespoň chvílemi a pak nás opustila, nebo jestli jsme se se svobodou zcela minuli. Možná že si vytváříme jenom jakési falešné mýty o svobodě, protože je potřebujeme už od pradávna, ale odkdy vlastně existuje ona potřeba mýtu o svobodě, o skutečné svobodě. Je pochopitelné, že je to od okamžiku, kdy se člověk cítil nesvoboden. Ale kdy ten pocit začal. Necítil se člověk nesvoboden v pravěku, když jeho touhou bylo ulovit si ze svobodné vůle mamuta, ale nevěděl jak a měl z mamuta strach a proto aby rozšířil hranice své svobody, aby je posunul zase kousek dál k svobodě jako ideálu, vymyslel nástroje, které mu umožní své svobodné rozhodnutí zabít bezpečně vyplnit. A pak to šlo ráz naráz, až nakonec se svoboda člověka vyjevila jako "svobodné" ignorování vyššího řádu. Ano, takhle se dá v úvahách postupovat, pokud je svoboda chápaná jako možnost bytí, které není ničím omezováno. Jenže existuje svoboda uvnitř řádu, kladu si otázku, co je to svoboda uvnitř řádu a jaký vnitřní proces musí člověk vykonat, aby onen řád přijal natolik, aby se v něm cítil svobodný. Tato otázka v podstatě souvisí s pocity lidí, kteří se v naší zemi cítí nesvobodni přesto, že mají neomezenou možnost cestovat, přesto, že mají možnost svobodně a nahlas vyslovit názor, přestože mají možnost činit relativně všechno, co se ve svobodném státě má. Přesto všechno se nejspíš cítí něčím svazováni, něčím vykořisťováni, cítí se nesvobodni. Nechtěl bych, aby tyto úvahy připomínaly nějaké sociální úvahy ideologů jakéhokoli ražení. Je pochopitelné, že se musí člověk cítit nesvoboden, pokud je přesvědčen, že je mu nabízen systém řád, jehož ekonomická pravidla jej znevýhodňují. Člověk v podstatě měří svou svobodu mírou svobody všech ostatních. Toto asi není nejpřesnější vyjádření, protože se v něm pojem svobody stává mlhavějším, než ve skutečnosti je...
Extáze XI.
Víra v apokalypsu, jak jsem se jí učil od doktora Neuwirtha, víra v apokalypsu, která nemá rozměr pouhé katastrofy, ale spasení, víra v tajemství otřásání, ta věc mě spíše přidržuje při životě než aby mě vysilovala. Svět je v dnešních dnech podivuhodně prokletý. Nerad vstupuji do svých úvah aktuálním děním, které je kolem mne, protože ho považuji pouze za jakýsi znak, který je potřeba vyabsrahovat, abychom se naučili dotýkat podstaty. Ostatně - doktor Neuwirth také ve svém Apokalyptickém deníku takřka nikdy neuváděl své autentické zažitky, o těch raději hovořil. Ale nyní se vše sešlo. Potopa více než stoletá, myslím, že v klidu lze hovořit o vodě tisícileté, ostatně když se tisíciletí blíží ke konci je to pochopitelné, vstup do NATO, organizace, jejíž význam a smysl jsem nikdy pořádně nechápal, ale snad mi bude časem dokázano, že význam skutečně má. Ekonomické problémy, které situaci jakoby předznamenaly, žabomyší války mezi parlamentem a zdravotnictvím. Jakoby Hospodin chtěl vyvést tuto zemi z jejich žabomyších válek, z její impotence dojít k jednotnému názoru, k jednotné cestě, jakoby chtěl onou hrůznou potopou ukázat, tento stát je jedna jediná jednotka, která si dala v listopadu 1989 závazek nastoupit cestu demokracie, tzn. otevřít možnost a cesty pro demokratické uvažování, které je založeno mimojiné na umění kompromisu, na umění hledat společnou řeč, na umění nebýt paličatý a vytvářet hráze kolem sebe proti všem ostatním názorům, byť by ti lidé, kteří ke mně hovoří, byli v té oblasti sebevětší odborníci. Jenomže já pochybuji, že se naše země z toho nějak výrazněji poučí a spíše se obávám, že toto pocítění jednoty národa (humanitární pomoci do krizových oblastí, zájem Prahy o Moravu - možná že Moravě nic jiného nezbývalo než na sebe upozornit tím, že se schová pod vodu?) je pouze dočasné, že velmi brzy právě tato potopa bude jenom zárodkem dalšího rozdělení, další neschopnosti sblížit se. Rád bych se však mýlil.
Jenomže apokalypsa je právě cesta ke spasení skrze otřesy, každý kdo takto apokalypsu zná, nemá z ní obavy, přijímá vše nikoli jako fatálně dané, ale s klidem.
Dnešní text vůbec nebyl extází, byl chladným racionálním textem a také mi dokázal, jak málo racionálně dokážu o věcech kolem sebe přemýšlet. Vše vnímám spíše v jakémsi intuitivním vakuu. Podobně intuitivně vnímám někdejší dvě vraždy v Bolaticích, nedokážu si vysvětlit, co mě na nich zarazilo, proč se mi neustále vrací v myšlenkách, proč o nich chci přemýšlet, ačkoli jsem si to už kdysi definoval, je to antická tragédie (model antické tragédie v malém), přesto všechno to v mé mysli zanechává rýhu nečitelnou, kterou nejsem s to racionálně si vyložit.
Je asi mnohem více věcí, které racionálně nejsme schopni zvládnout stojíme pod nimi, díváme se na ně jako na padající meteority, a nevíme, jestli to náhodou nejsou mimozemské civilizace, Tajemství věcí, situací, tajemství lidí kolem nás, to je to, co všechny tyhle věci spojuje. Víme, o co jde, ale tušíme, že je ještě něco za tím...
Extáze XII.
Je potřeba si prostor někdy provonět cizími vůněmi, kradenými, nikoli vlastními, proměnit prostor skrze vůni. Je to mnohem jednodušší než přestavovat nábytek nebo vyměňovat milenku, všechno může zůstat při starém, jen si dotáhnete voňavou svíčku a s ní příjde les nebo cokoli jiného.
Strašně mě bolí hlava a to je asi příčinou, proč jsem použil vůně, není to droga ani alkohol, ale přesto věřím, že má podobné účinky, budu přítomen zůstanu sám sebou, ale věci se změní. už se opakuji, něco se opakovat musí, Nietzsche dokonce tvrdí, že všecno se musí opakovat, ale já ho stejně podezírám z toho, že takto hovořil jenom ze strachu ze smrti, z konečnosti z vlastního bytí. Musel si vytvořit takovou teorii, která by ho učinila nesmrtelným, vytvořil si ji a raději jí věřil. Ze strachu z Boha zabil Boha. Nietzsche byl podle mého názoru člověkem, kterým jednal a psal pod velmi silným tlakem vlastním komplexů méněcennosti (z toho pramení jeho veškeré úvahy o vůli k moci a nadčlověku) a beznaděje, i sexuální, s jakou žil. Nedovedu si nijak jinak vysvětlit jeho myšlenky a uvažování, zvláště, když jsem se seznámil trochu s jeho životem, s úhybnými manévry a s protiřečeními v jeho vlastním díle. Jenže jeho genialita byla právě v tom, že on sám byl člověkem bytostně současným, člověkem dvacátého století, který tak jako Nietzsche své slabosti a nemohoucnosti zakrývá velikými slovy, který své komplexy dokáže povýšit na klad, aniž by o nich hovořil. Proto je tolik moderní. Možná, že jsou tato slova málo srozumitelná, ani mě v tomto okamžiku ještě nejsou zcela srozumitelná, ale věřím jim. Sám totiž cítím, že veškerá tato slova píšu s vědomím vlastní méněcennosti a konečnosti vlastního bytí...
Nietzscheho vědomé a dlouhodobé pohřbívání Boha v sobě je pro mě metaforou dějin lidstva. Lidstvo celé dějiny se snaží vypořádat s Bohem, diskutuje s ním, polemizuje a vždy se v dějinách našla období, kdy se člověk pokusil o zbožštění sebe sama. Nejsem historik, ale považuji za toto období například údobí před pádem římské říše, renesanci a klasicismus, a konečně naše století společně s přelomem století.
To, že se vývoj pohybuje v jakýchsi sinusoidách, že se proměňuje, mě přesvědčuje o tom, že Bůh nebude mrtev dlouho, že získá novou podobu a tvář, ostatně po každém období "smrti boha" se muselo přijít s novou tváří Boží, s jeho novou podobou. Nietzsche se pokusil toto vše ukončit, uzavřít. Je to samozřejmě nesmyslné, nicméně přesně vystihuje touhu doby, která se snaží exaktně říci, tak to je a tak to není s transcendentnem. Sám Nietzsche byl částečně jako filolog spjat s pozitivistickými metodami vědeckého zkoumání a poznávání, bez nichž se neobešel, ale on sám také je na mnoha místech kritizoval a bičoval. O Nietzschem se tvrdí, že právě s ním končí metafyzika ve filozofii a existují dohady, zda Nietzscheho ještě zahrnovat mezi metafyziky či nikoliv. Já se domnívám, že Nietzsche metafyzikem je, a ne jakýmkoli. Metafyzikem, který je schopen otočit celou metafyziku naruby, popřít ji, ale zároveň jí dát nový rozměr.
O Nietzschem bylo napsáno tisíce a tisíce stránek a je tedy zbytečné pokoušet se o další tzv. objektivní výklady. Nietzsche se stává nejmodernější divadelní hrou, kterou každý režisér musí přečíst svýma očima a najít paralely k dnešku, říct všem, že to, co je v Nietzscheho textech, je teď a tady, jako každé divadlo.
Nietzsche jako individualita se nám velmi silně představuje v Radostné vědě, ale i mnohde jinde, svými typickými aforistickými zlomky, které nás přesvědčují o tom, že je autorem jedné knihy. Podobně jako Michel de Montaigne psal eseje úzce spjaté se svou osobou a ukázal ve své době nezvyklé přemyšlení skrze subjekt, tak také Nietzsche v době exaktního objektivního pozitivismu ukazuje jeho protiklad - myšlení skrze subjekt. Tak jako Montaigne nevytváří Nietzsche žádný filozofický systém. A přesto jsme schopni ze spisů obou systém rekonstruovat, alespoň v jeho základech.
Snad vůbec nejsilnější obraz, který se mi stále vrací, je Nietzschův provazochodec a věta, která tento obraz doplňuje. Člověk je provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem - provaz nad propastí." A kladu si otázku, kdo je onen provazochodec stojící na provaze, který se v textu Zarathustry také objevuje? Kdo je onen provazochodec, který stojí na člověku a je ochoten za něj, za člověka, který je pouhopouhý provazem, riskovat život a zhroutit se do propasti?
Je to něco, co se Nietzschemu nevlezlo do škatulek zviřete a nadčlověka? Provazolezec je oním, který před očima Zarathustrovýma spadne z provazu, zřítí se přímo před zraky lidí a ti se ze strachu rozutečou. Přímo před zraky Zarathustrovými pak Provazolezec umírá. Jako Bůh?
Extáze XIII.
Když člověk sleduje film Hoří, má panenko, vidí malého českého člověka. Svět a život v něm je jeden velkej hasičskej bál, mám chuť říct, je to jeden malej Kocourkov namačkanej do několika hodin taškařice, která se má tvářit jako něco velkýho a opravdovýho. Když někde v tom světě hoří, nejsme na to, má panenko, vůbec připraveni. Tváříme se, jak všechno zvládáme, ale obličeje se nám někde uvnitř křiví hrůzou. Já vím, že to je těžký, vypořádat se s tím, co se v posledních dnech stalo. Zajímavé však je sledovat reakce na to, co nezpůsobil na první pohled člověk sám, ale něco, co se zkrotit jen tak nedá, co je bezpečně neovladatelné a nespoutatelné, přestože je člověk přesvědčen, že tomu tak není. Myslím, že je mnohem více věcí nespoutatelných a jestli se nám je daří spoutat, tak je to jenom na velmi krátkou dobu. Vzpoura energie, kterou skladujeme kolem sebe, hromadíme ji a nevíme kudy přeteče, kudy vytryskne drážděna, popuzována ven, opustí prostor, který jí my lidé vymezujeme. Je to jako s těmi stromy, uchýlili jsme je do lesů a vytvořili z nich ghetta, ale nemáme jistotu, že stromy jednou nepovstanou a nevyjdou proti nám.
Myslím, že bych chtěl moc říci něco, na co nemám slova, v čem si ani nemůžu pomoci, v čem se nemohu orientovat, co jsem na vlastní oči neviděl a za očima vidím jen stíny toho, co chci vyslovit, proto zde z vody vařím o tom, že někde hoří. Vařím pěkně po česku, je to vepřo, knedlo, zelo, je to pejsek s kočičkou strkající vše do sebe. Je to vývařovna zbytků na dně mého myšlení.
Celé prázdniny se chystám takto psát a postupovat, aniž bych věděl, kam tímto psaním mířím. Když člověk píše dopis, píše proto, aby ho někdo slyšel, když někdo píše v extázi, píše, aby ho opouštělo něco, co si nedokáže definovat.
Dnes už svítí slunce, je pronikavé a dere se do mého pokoje skrze žaluzie. Je úděsné si uvědomit, že slunce se sklání nad hlavami těch, kteří nemají dům. Rozumí si slunce s deštěm a bouří? Nejsou ve stejném napětí jako různé rasy člověka, co je to za boje, které se musí odehrávat na jiných úrovních než na úrovni člověka. Kladu tady otázky, které si už hydrometeorologové a vědci dávno odpověděli, ale já jsem přesvědčen, že nevědomost je jedna z možných cest k poznání. Kdo hodně ví, nemůže věci jednoduše vidět jinak, musí vykonat mnohem delší cestu k pozorování věcí z jiného úhlu než ten, který není věděním zkažen. Málokdo z nevědoucích má moc povýšit svou nevědomost na velikánský klad. Jedním z nich byl Sokrates, Sokrates totiž, přestože věděl, dokázal zapomenout, když to bylo potřeba. Proto patří k největším vrcholům lidského myšlení. Ačkoli víš, musíš umět v pravý okamžik zapomínat.
Ačkoli víme, že povodně napáchali neskutečné škody, musíme umět zapomínat, abychom mohli začít odznovu, abychom se mohli znovu postavit na nohy a opět bojovat se životem, Toto je zapomínání z poněkud jiného hlediska, je to citové zapomínání, ale i to je důležité. Možná mnohem důležitější. Miliony a miliony lidí žijí ze vzpomínek na svou první lásku a všechny ostatní poměřují svými prvními láskami. Nebo, a to možná častěji, srovnávají své životní partnery se svými rodiči, s jejich chováním. Nejsou schopni zapomínat. Zdá se, že nikoli vědění je jedna z nejtěžších věcí člověka, ale právě naopak zapomínání.
Hoří, má panenko, ale my na ten požár zapomeneme. Zapomeneneme na malého kocourkovského človíčka v nás.
Extáze XIV.
"...touha po pořádku chce proměnit lidský svět v anorganickou říši, kde všechno klape, funguje, podřízeno nadosobnímu řádu. Touha po pořádku je zároveň touhou po smrti, protože život je ustavičné porušování pořádku."
Jedna z podivných esejistických úvah Milana Kundery, týká se především doby, kdy se skutečně považovalo za rozumnější umlčet vše, co se vymykalo řádu a pořádku, který byl stanoven jakožto univerzální světonázorový řád. Pod tento řád se však vlezlo všechno, jeho definice byla tak nepořádná a nepřesná, že každý si v něm dokázal najít svou mezírku pro svou vlastní svobodnou tyranii. Kunderovy řádky jsou v knize Valčík na rozloučenou krátce po příhodě, kdy milicionáři, nebo lépe staří dědkové honí po lázních všechny psy narušující "pořádek" a zabíjejí je, popř. odklízejí do útulku. Je zajímavé si položit otázku, co všechno překáží člověku v jeho řádu dnes, v pořádku, který si sám "demokraticky" nastoluje. Je zajímavé si odpovídat a nebýt zaujat, dívat se na republiku očima jednotlivců ze všech možných skupin. Českému člověku vadí cikáni, kteří nemají smysl pro pořádek, vadí mu podnikatelé, kteří nemilosrdně okrádají, vadí mu parlament, který přináší nesmyslná rozhodnutí a neustále v něm dochází k nesmyslným půtkám. Vadí mu krize kultury, která se podbízí a stává se čím dál více komerční. Vadí mu Jaderná elektrárna Dukovany, vadí mu ale také stávkující před jadernou elektrárnou. Vadí mu špatná ekonomika, vadí mu, že je všude jen ekonomika, vadí mu vstup do NATO, vadí mu omluva Němcům, vadí mu církev, vadí mu špatný duchovní život občanů, vadí mu, že lidi kouří, vadí mu, že se lidem zakazuje kouřit, vadí mu kdeco, a já si kladu otázku, vadí mu ty věci proto, že odporují jeho představě o řádu, který by stát měl mít: Nebo mu vadí z principu, protože českému člověku musí něco vadit? Jisté je, že nemůže existovat žádný univerzální vyšší nastolený řád, na to člověk prostě ještě nemá. Lidstvo je sebranka individualit a individualistů obklopená množstvím omáčky a sračky, které tomu však dodávají říz. Ale v tomto se nedá pomýšlet na řád, který je základem přírody? V tom se dá věřit pouze na dobře organizovaný chaos, a dokonce si myslím, že v tom může být síla člověka a lidstva, dokonale zvládnout svou neuspořádanost, umožnit rozkvést neuspořádanosti na pravých místech, dát řád své neuspořádanosti a mnohotvárnosti.
Dnes se mi zdá, že pokoušet se o řád je nesmyslné a dokonce nebezpečné. Když Kundera říká, že "touha po pořádku je zároveň touhou po smrti", říká nepřímo: člověče, nesnaž se o řád, nejsi k tomu na zemi určen. Řád znamená tvou smrt.
Extáze XV.
Autismus je duševní choroba, ve které se úplně ponoříte do vnitřního psychického světa, v němž se neustále zabýváte vlastními fantazijními představami. vím, že je to nebezpečné, znamená to, že člověk trpící autismem přestane zcela vnímat okolní svět, realita existuje pouze v něm, a jestli něco přijímá z vnějšího světa, tak jedině díky tomu, že tyto zlomky vnějšího světa přijme za součást světa svých představ. Každý skutečný básník má v sobě alespoň zlomek autismu, který jej přivede do jeho vlastního světa a on zapomene na to, odkud přišel. Každý z nás má ve svém životě okamžiky, kdy propadne utkvělé myšlence, představě a není schopen z ní vystoupit.
Když to není chorobné, připadá mi to fascinující. Spíše jako relaxace než nemoc. Bylo by skutečně vynikající, kdyby člověk mohl odejít do světa svých představ vždy v okamžiku, kdy mu svět, který ho obklopuje, připadá nesnesitelný? Ostatně drogy a jejich užívání jsou možná názorným příkladem toho, že po stavu blízkém autismu toužíme. Rozdíl mezi drogou a autismem je však zásadní v tom, že ten, co používá drogy, nechává si představy přicházet k sobě zvenčí, kdežto autista jakoby je tvořil, přestože jsou oba jimi nekontrolovatelně ovládáni.
Svět představ je možno vnímat jako možnost útěku, osvobození, ale zároveň také jako trest, vydědění z reálného světa. Záleží na situacích. Já sám miluji, když hlasy ve mně šeptají a já jim jenom naslouchám, když jim nemusím dávat podněty, když samy říkají slova a věty a malují obrazy. Někdy mám pocit, že v mém těle je armáda skrytých malých tvůrců, kteří se bijí o to, aby k mým uším donesli právě tu svou "geniální" myšlenku. Velmi často však slyším ticho. Hluboké a zoufalé ticho, ticho bez ničeho, bez myšlenek a fantazie. Je to nepříjemné, ale asi je to nutné, aby se něco v nás, co neumíme pojmenovat, ukládalo občas k odpočinku. Někdy mám strach, že se jednou probudím a vše ve mně bude zmrazeno a smazáno, jako v počítači. Probudím se a nebudu si pamatovat ani obličeje, budu začínat jako tabula rasa, poznávat svět a pojmenovávat si ho od těch nebanálnějších věcí, tohle je strom, tohle je židle, která se z toho stromu dělá a tak dále a tak dále. A co když ani toho nebudu schopný, Co když už pro mě zůstane svět nepojmenován, budu chodit kolem něj a nebudu schopen ani říct: Tohle je strom, nic.
Pak už mi nebude zbývat nic jiného než se uchýlit do světa svých představ, byť nedobrovolně, ale nevyhnutelně, protože vnější svět by se mi stal nesrozumitelným. Ale dost katastrofických scénářů. Tohle je slovo KONEC a umístím ho na konec celého psaní...konec
Extáze XVI.
Polský filmový režisér Krysztof Kieslovski řekl jednu takovou větu: "Je težké žít v nepopsaném světě." A já si kladu otázku, jak dlouho trvá proces popisování světa, není to práce člověka na celý život? Je skutečně nezbytně nutné žít v popsaném světě? Nezjistí člověk v okamžiku, kdy se domnívá, že svět, v němž žije, má dokonale popsán, že se vše změnilo, že může začít odznovu, protože svět dostal novou tvář? Nepřivede člověka dokonalá znalost a popsanost světa, v němž žije, jenom k neskutečnému smutku, k takovému smutku, jaký vyzařoval z očí Krysztofa Kieslovského v dánském dokumentu o něm? Je popis světa záležitostí exaktní, přesnou až vědeckou, nebo dokumentární, nebo subjektivní a uměleckou? Jestliže jsou všechny cesty popisu světa možné, jak s nimi pracovat, který je nejvhodnější?
Je to moc otázek najednou, které jsem si na sebe naložil a nevím, z které strany je začít brát, Navíc všechny ty otázky jsou natolik těžké, že mám obavy, že se pod nimi zbortím, že má kolena neudrží váhu, kterou otázky v sobě mají. Zodpovězení těchto otázek totiž asi neznamená pouze jakési filozofické zamyšlení, ale má podle mého názoru velký vliv na to, jakým způsobem se stavíme ke světu a životu.
Krysztof Kieslovski patří ke generaci režisérů, pro které nutnost popsat sám sobě svět, ve kterém žijí, znamenalo dospět ke svobodnému názoru, na čí straně je pravda, bez ohledu na veškeré ideologie a propagandy. Popsat svět znamenalo dostat se tedy nikoli na povrch věcí. Popsat svět pro ně neznamenalo udělat pouhý obraz vnějšího, dokumentární fotografii nebo film, ale odhalit samotné jádro a podstatu, která je udušena lží. Slova, která používám pro osvětlení toho, jak si myslím, že Kieslovski vnímá proces popisování světa, jsou nebezpečná, jsou totiž velmi lehce manipulovatelná, ale zdají se mi nejvýstižnější.
Proces popisování světa tedy nikdy nemůže skončit. Je to nekonečný a dobrodružný příběh, který podstupujeme každý den, podstupujeme ho v dnešní době paradoxně i skrze média, televizi, rozhlas, knihu, film. Viditelný a hmatatelný svět jakoby nebyl schopen vypovědět o sobě vše, natolik už je složitý. Pro popis světa musíme znát jeho minulost a tušit jeho budoucnost, přemýšlet o jeho budoucnosti. Média nám nabízejí však jenom jakési metainformace o světě, nejsou samotným popisem, jsou místem, kde můžeme být nejvíce lží. A toho nebezpečí je třeba se vyvarovat. Ale bohužel, nebo bohudík, je k tomuto procesu také potřebujeme.
Na JAMU jsme také od toho, abychom své zkušenosti z popisu světa nějak a někam transformovali, do jiného a vlastního tvaru, abychom vytvářeli nové "lži o světě", v nichž však bude snad něco skryto z toho, co jsme při vlastním procesu popisování světa našli pod povrchem věcí a jevů. Už nemůžeme popisovat. Už skutečně nemůžeme popisovat?
Najednou nerozumím tomu, co je to Aristotelova mimesis. Co je to ono tolikrát skloňované a nadužívané a zneužívané mimesis jakožto napodobování. Co máme napodobovat, když se k podstatě světa jen stěží dokážeme dobrat?
Kieslovski postupoval vlastně podobně jako u nás Květňáci, zaměřením na všední a banální příběhy lidí uvnitř společnosti, toho, co vytváří základ společnosti, lze možno dospět k podstatě. Kieslovski však nepovyšoval každodennost a všednodennost na mýtus, který je třeba oslavit, na mýtus všedního dne, všední den se mu stal dějištěm smutných životních mikrodramat, a on jen snímal masky a obličeje, které v součtu, v té hluboké mozaice ranily přímo do srdce.
Popis světa není sociologický průzkum, ani statistický, to je jen dílčí a chladné sebrání dat. Svět nelze celý naštěstí vložit do počítače, aby z něj vyplaval z druhé strany lék na všechny nemoci světa. Svět ve svém celku je nespočítatelný a nevyzpytatelný. A právě proto si pořád kladu otázku, zda je vůbec popsatelný.
Jestliže vím, že to a to je pro mě ve světě ještě tajemstvím, mám jistotu, že ještě je ve světě co popisovat, co poznávat, ještě mě může svět zajímat. V okamžiku absolutního popsání světa se stává svět nudným. To se stalo podle mého názoru i komunistické ideologii. Tím, že si vytvořili světový názor, že považovali svět za zcela popsaný a určený, jasně rozdělený a s jednoznačným řešením, připravili se o jednu z nejcennějších a nejzajímavějších věcí, kterou život nabízí, to je radost z tajemství věcí a jevů, které jsou nepopsatelné, nezařaditelné. 20. století chtělo vymýtit ze svého myšlení Boha i jiná tajemství. Ale nepodařilo se mu to. Svět si nemůže dovolit být tak nudný...
Extáze XVII.
Někoho milovat. Film Henry Jagloma z roku 1987 o tom, že láska a přátelství v čisté podobě neexistují. Nějaký obrovský smutek toho režiséra musel přepadnout z toho, že jeho generace tj, generace sixties nepovažovala manželství za vůbec žádnou hodnotu. Nějaký smutek musel toho režiséra přepadnout z toho, že všichni myslí na své kariéry a přitom všichni zůstávají uvnitř šíleně osamoceni, v davu osamoceni. A není to asi jenom tehdejší generace. Možná že i my jsme generací samých samotářů, kteří rejdují po republice se služebními vozy a když pak po práci dojíždějí do hotelů, přemýšlejí o tom, co s načatým večerem, možná že i my se bojíme samoty jako čert kříže a asi je to přirozené, není to vůbec samota generace sixties, která se postavila proti režimu, proti Vietnamu apod. Ta dnešní samota je jiná, podnikatelská samota byznysů, rodina je můj byznys, pokud se pro ni rozhodnu já, můžu být sám sobě byznysem. Znám rodinu, kde klukovi platí za každou činnost, kterou pro domácnost udělá. A on dělá, umývá auto - za stovku, umyje nádobí za tolik a tolik, vypisuje si faktury, které pak odevzdává svému otci, je levnější než myčka aut, otci se to vyplatí, ten kluk je dokonale připravený na dobu, do které bude vstupovat, naučí se kupovat si mezilidské vztahy a bude totéž učit i své děti. Vystaví jim faktury, vystaví fakturu své manželce, že mu porodila dítě atd. atd. Je to zcela přirozená výchovná metoda, když něco uděláš, chtěj, aby ti za to zaplatili, naše rodina je malá ekonomická jednotka. Moc tomu sice nerozumím, ale možná, že to správné je...
Někoho milovat. Henry Jaglom měl strach z revoluce, která nastala. Říká se jí ženská emancipace. Ženy ztrácejí svá práva otrokyně, jak ve filmu říká Orson Welles. Ženskou emancipací se vzbouřili poslední otroci na této zemi. Teprve v poslední době, v posledních dvoustech letech se začíná nahlas hovořit o rovnosti, dříve to vždycky lidi považovali za utopii, něco se má změnit a zlomit, a tak se ženy stávají muži a muži se ženami nechtějí stát. Kdo z nás bude matkou, kdo z nás bude rodit, kdo z nás bude koho posílat na svět.
Někoho milovat. Ale koho? Představa amerických žen, alespoň podle Jaglomova filmu, byla milovat, ale zároveň si zachovat volnost. Láska a volnost zároveň. Když se podíváš dnes okolo, jsme na tom stejně, láska a volnost zároveň a Jaglom se správně ptal, je to vůbec možné?
Někoho milovat...na fakturu!!!
Extáze XVIII.
Hudba do sluchátek. Na poslechu hudby do sluchátek mě nejvíce fascinuje jak hudba vstoupí do vás. To při poslechu zvenčí není možné Hudba zůstavá mimo vás člověk pouze posluchačem není prožívajícím není hudbou sám. Ani se sluchátky na uších se to nemusí podařit, ale člověk se tomu alespoň trochu více přiblíží. Nejlépe je zavřít oči a ucpat si nos protože ostatní smysly odebírají energii hudbě, která se najednou ocitne v nás. Myslím že každá hudba se dá převést do slov, slova se filtrují přes emoce, je to jen jiný znakový systém je velmi těžké najít ty právé tóny v jazyce slov, aby přesně odpovídaly jazyku hudby je to jako s překladem jazyka, který není ještě dokonale prozkoumán, zároveň je to však hledání toho, co dva jazykové systémy v nás samých mají společného. Jsme navyklí na různé druhý řečí, některým nerozumíme a vnímáme je intuitivně, hudba je jedním z nich přestože známe noty. Noty podivná náhražka hudební řeči.
Přesto je historie hudby ve velké míře ovlivněna grafickým záznamem hudby. I dějiny poezie ve velké míře ovlivnil její záznam. Pamatuji si jak mi někdo vyprávěl že celá Popelka Nazarretská václava Renče byla vynesena za vratas vězení ústy jeho spoluvězňů. Ti se na svobodě dali dohromady, každý z nich dokonael ovládal svou sloku a výsledkem jejich setkání byla jedna velká báseň. Každý jsme slokou jedné velké společné básně, známe jen svůj útržek a nejsme schopni se dobrat celku nejsme schopni dobrat se pointy našeho příběhu.
Gabriele Roth hovoří o pěti rytmech, které v nás dřímou, které postupně probouzíme k životu a podle nich pulsuje náš život. Od klidu, nehybnosti přes staccato k chaosu až k uvolnění, lyrickému rytmu našeho těla i naší duše. Hudba v nás tyto rytmy probouzí, proto jsme tak náchylní na emočně reagovat. Vždy když se dostanu do deprese probouzím se hudbou vysvobozuji se z letargie hudbou, přecházím do tance a zapojuji celé tělo, abych se osvobodil.
Jsou chvíle kdy začínám pochabovat o tom která myšlenka je vlastně má. Vím, že jsem právě teď vykradl myšlenky Gabriely Roth, vím, že jsem přitom myslel také na Nietzscheho a jeho touhu po šílenství a extázi, a najednou jsem zapochyboval. S myšlenkami je to možná jako s hudbou, kterou posloucháte do sluchátek. Některé přijmete tak dokonale, že se s nimi ztotožníte, a tak jako jste schopni tvrdit, že ta hudba,. to jste vlastně vy, tak i o myšlenkách to jste schopni prohásit. Jen nevím, kterým smyslem do nás myšlenky vstupují.
Myšlenky do sluchátek, myšlenky do krve, transfúze, smrt vlastního poznávajícího já?
Extáze IXX.
Včelník rakouský. Alexej Drobný se pokoušel zachránít květinu rostoucí v sudetském pohraničí, květinu, která která je nyní na vyhynutí. Pokoušel se pěstovat ji ve sklenících a nabídnout jí ideální vegetativní podmínky pro růst. veškeré pokusy selhaly. Pak začal pouštět včelníku rakouskému rakouskou hudbu a rakouské pohádky a česky na ni hovořil. Květina se uchytila. Alexej jim uměle simuloval národnostní symbiózu čechů a rakušanů, němců takovou symbiózu, kterou tato květina vnímala až do roku 1945. Alexej je také přesvědčen, že stromy umírají steskem následkem vylidnění sudet.
Květiny nás upozorňují na neschopnost komunikace mezi sebou navzájem, květiny se stávají barometrem lidské dějinné blbosti. Alexej se nyní v Americe snaži podat důkaz, že neustále rozšiřování americké pouště souvisí s tím, že bílí vyhnali z oblastí indiány.
Včelník rakouský je paradoxně důkazem, že květiny nejsou náchylné pouze na narušení svého vlastního rostlinného řádu, ale dokonce, že je ovlivňuje, jak my lidé rozbíjíme své vlastní dlouhodobé řády.
Erazim Kohák neustále poukazuje na duši zvířat, když hovoří, že například, že kojoti jsou prima lidi. Zdá se, že budeme muset počítat s tím, že duše sídlí i ve věcech, které my prohlašujeme za anorganické, kámen, zpracované dřevo, voda. Zdá se, že musíme počítat s emocemi i u anorganických organismů.
Jsem přesvědčen, že voda, vzduch i kámen jsou organismy. Nemám pro to žádné vědecké opodstatnění a důkazy, vnímám jen emoce těchto látek kolem sebe.
Člověk má nesmírnou moc a v mnohém ovlivňuje emoce těchto anorganických organismů, není to však ono známé "poručíme větru dešti", protože nedokážeme často poručit ani sobě. Vztah voda - člověk, vzduch - člověk, kámen - člověk, dřevo - člověk se pohybuje neustále v sinusoidách, neustále mezi odtržením a oddálením až k důvěrnému sblížení až obejmutí, od nenávisti až k náznakkům lásky. Jsem přesvědčen, že je potřeba hovořit s předměty, věcmi a anorganickými organismy tak intimně, jak například matky hovoří ke svým dětem.
Rostliny nerozumí nacionalismu. Je jim absolutně cizí. Rostliny ani stromy nerozumí válkám. Rostliny možná vůbec nerozumějí a my nemůžeme znát, jak funguje jejich smysl, který, zdá se, není podobný ani jednomu z našich pěti smyslů, zrak, sluch, chuť, hmat a čich. Šestý smysl rostlin a stromů však jakoby zahrnoval všechny naše smysly dohromady. Jenže kde jej hledat? Myslím, že v nás lidech. Dříve ho lidé intuitivně tušili. Nebo se mu celý život učili v intimní symbióze s přírodou svého kraje. Nalézt svůj šestý smysl, abychom konečně komunikovali s rostlinami a stromy... Aby květiny kvůli našemu chladu neumíraly steskem.
Extáze XX.
Poslat postavy na loď a tu nechat jít ke dnu. A z lodi zachránit pouze ty postavy, na kterých mi záleží, zbytek poslat ke dnu, jako plebs, který si nezaslouží budoucnosti. Kdybych se měl takto rozhodnout, kterou postavu z povídek, které jsem doposud napsal, poslat ke dnu, myslím, že by to nebylo těžké rozhodování. Zatím bych se neodvážil nic zvěčnit. Něco bych vyhodil na záchranné čluny a nechal, ať se trápí a bojuje o holý život, nechal bych je trápit, aniž bych někomu oznámil, že bojují. Ale přiznám se, že bych tajně doufal, že je někdo na tom moři plném ostatních utopenců objeví vytáhne na břeh a začne ukazovat jako exponát, který stojí za to znát a vidět. A který možná bude i poukazovat na to odporné plavidlo, na němž bojovali o holý život...
Kdo ví, co vedlo Krysztofa Kieslovského k takové drsné metafoře na závěr posledního filmu, který za svého pozemského života natočil. Kdo ví, proč se rozhodl k takové rekapitulaci. Nejde přece pouze o tři barvy, ale o pointu a tečku za celou jeho tvorbou.
Jaké tečky má učinit člověk na tomto světě, jak má opouštět místo, jak se má tvářit, jak se má vyjadřovat. Existují nějaká pravidla na to, jaké tečky se dělají při závěrečném loučení?
Můj pradědeček, když umíral, vyšel ještě den předtím na slunce a procházel se po terase a usmíval se, jeho příbuzným se zdálo, že se jeho zdravotní stav rapidně zlepšil a nevěřili vlastním očím. To bylo loučení. To byl rituální pozdrav slunci. Pak ulehl a věděl, že nyní může klidně. Vše podstatné vypověděl...
Kdy nastává u tvořívých lidí okamžik, kdy jsou schopni říct: vše jsem vypověděl. Lze vůbec vše vypovědět? Je potřeba něco konkrétně říkat?
Extáze XXI.
Někde zaznamenané myšlení. Ve vzduchu, na stromech, na rtech, ve slovech, ve frázích. Na posledních páskách. Na cívkách. Ztotožňovat se s vlastní naivitou let předchozích Žít mimo přítomný čas, žít minulostí, která se ztrácí pod rukama stává se mlhavou. Proměňovat svou vlastní minulost ve svých přítomných snech. Jako snovač. Snovač vdoví. Snovač vdoví v nesmírné vesmírné své samotě. Žít z tužeb, které jsou už nesplnitelné, žít a přitom nežít. Přebývat v nehybnosti svého pokoje s vlastními vzpomínkami, minulostí,. která se vznáší prostorem. Je to případ nejen hry Poslední páska Samuela Becketta, ale například i románu Jiřího Muchy Věčná zahrada. Intelektuálové upadají na stará kolena do nicoty, do marnosti. Do skepse z labyrintu světa. Srdce jsou v destrukci, protože narozdíl od Komenského poutníka nebyli těmi, kteří se pouze dívali, kteří byli "nezúčastněnými" pozorovateli. Intelektuálové zmaru a nicoty mají svá srdce roztříštěná, nelze v nich hledat ráj. Ve střepech není ráj. Ale ani peklo to není. Je to jen bolestivé prázdno, o které si pořežete zbytky životů. Intelektuálové nechali v Labyrintu vlastní duši, své přátele a známé. Smutné jsou postavy Beckettů, Sartrů, Camusů i Muchů. Smutné a stárnoucí.
Poslední páska. Přes oči. Nevidět minulost? Raději? Pak dýchat, lehce. Nechat spadnout něčí zdravé mladé srdce do klína? Ale čí? Jít tomu srdci naproti? Dobrovolně dožít. Doexistovat. Dodýchat? V samotě svých čtyř stěn? Nářek osamělého stárnoucího intelektuála? Nebo mimořádná empatie. Vcítění se do světa? Náchylnost k jeho nemocem? Nechat se zasáhnout jeho viry a pak churavět za něj. Nevídaná oběť pro lidstvo, které o ní vůbec neví, nic netuší, a možná ani nestojí?
Co je to vlastně intelektuál dnes, je-li takové zvíře ještě živé. Křičí ještě marnost nad marnost? Pláče na svém vlastním hrobě, přesvědčen, že on je svět sám?
Nebo je protkán v síti Internetu a nezná hranice, lehkovážně tancuje mezi informacemi a raduje se z tohoto tance? Tancuje tanec Bitů a Megabitů a vnímá svět jen skrze obrazovku?
Co se dneska hledá mimo byznysové stezky? Nové duchovno? Nové transcendentno? Čeká se návrat metafyziky? Nebo nic takového. Nebo se nehledá, jen se klikne myší a počká se, až se to najde samo? Jak je to? Jaký je to tanec na mrtvole starého intelektuála?
Extáze XXII.
V litaniích čekat na slova postav a zjistit, že postavy jsou zcela hluché, že mají jen kyselé svěšené a unavené obličeje, že se jim nedostává ani jejich vnitřního hlasu a nevím jestli to je ta největší bída člověka, když se v něm už vůbec nic neozývá, anebo je to právě počátek bezstarostnosti. Musel jsem si tu otázku položit. U mě to začalo výraznějí někdy na vojně, sedával jsem na pokoji a chtěl jsem strašně moc číst knihu, ale zjistil jsem, že nejsem schopen se na ni soustředit, že mé myšlenky neustále těkají a někam přetékají. V poslední době nevěřím v to, že text se musí vysedět, i když to slepě dělávám, sedím a nutím se do křeče, které mě svírají. Věřím spíše na to, co se rodí v extázi, že v nás jsou přebytky, které nás vymrští v některých okamžicíh až k orgasmu a každé milování se slovem je jiné některé je drásavé, některé má dlouhou přípravu, laskání. Je to jako s ženou takové velké tajemství jako když kuchař před očima smaží na pánvi vy vidíte plameny a bojíte se pane Bože vždyť to shoří, ale ono ne.
V litaniích žijí postavy svůj život mimo mne a jen někdy se protneme. Proto jsou křižovatky tak zvláštní věč. Člověk na nich nesmí stát a čekat, ze kterého směru se přiřítí to, nač čeká. To by měl velmi pohodlné. On musí vždy projet křižovatkou, zmizet do ztracena a pak znovu jako v ruské ruletě čekat na tu pravou patronu která vás konečně oprostí od tohoto světa.
Litanie je hořící sníh, pláč a nářek mělo vby se v nich zjevit něco, co je za slovy a ne vždy se to podaří vždyť někdy jen tak škytáme sotva dech popadáme a co z toho druhý má. Lituje štěkání našeho dechu, ale co víc. Je zvláštní, že slovo litanie má ve svém kořeni něco společného se slovesem litovat. ale co litujeme v litaniích?
Litanie jsou rychlé jako tato doba, jsou to pláče, které není třeba ani číst. Slova v nich jsou často zbytečná, která se však musí dýchat, musí se pohybovat na vlnách jejich zajíkavého pláče. Není to kontemplace není to rozjímání, není v nich klid, ale nesmírné vzrušení.
Kdysi bývaly litanie vytrvalými prosbami, jak uvádí Encyklopedický slovník, byly to modlitby složené z krátkých proseb pronášených střídavě předříkávačem, např. knězem a lidem. Dnes už nemohou být litanie prosbami, protože od smrti Boha už není koho prosit. To, co vidíme kolem sebe, jsou jen zoufalé pokusy o prosbu, neexistuje silná kolektivní prosba v době individualistů, mezi něž samozřejmě patřím, a nechci to zakrývat. Možná, že by přesnějším pojmenováním byly Žalmy, ale i ty jsou ve své podstatě chvalozpěvy. Možná ještě přesnější b bylo nazvat tyto pláče Plankty, ale tento pojem zase nevystihuje základní rytmickou strukturu tvaru, který vzniká pod rukama, když nasloucháte hlasům postav, nebo lépe hlasu sebe samého.
Extáze XXIII.
Ivan Blatný se dokázal procházet Brnem. Existuje umění chodit a není to umění chodců, kteří se v co nejrychlejším čase snaží dopravit se do cíle, není to uměním ani těch kteří se se psy procházejí parkem, přitom pokuřují cigaretu a přemýšlejí o tom, co včera nestihli v práci. Umění chodit je uměním některých zamilovaných. nemyslím všech, protože někteří zamilovaní kdyby seděli vedle sebe a sledovali pouze pohnutky svých vášní, udělali by˙ lépe, protože příroda a svět kolem nich v podstatě jejich lásku pouze rozrušuje a vyrušuje. Umění chodit je uměním básníků, avšak ani každý básník není z těch, kteří se pohybují přírodou a teprve tam v sobě rozpoznávají cit pro vnímání, cit pro metaforické pojmenování. Umění chodit je uměním malířů, kteří krajinu převadějí do svých obrazů, kteří sbírají záblesky, aby ty se pak v nich proměnili ve znamenitou podívanou. Umění chodit je uměním fotografů, kteří neustále čekají,až příroda vyjeví nečekané souvislosti, nebo až v nenadálý okamžik ukáže a odhalí svou prapodstatu. Je mnoho chodců, kteří se toulají, ale je málo takových, kteří to dokázali tak jako Ivan Blatný. Měsíc pro něj nebyl měsícem, v jeho metaforách měsíc nebo červánky jenom tušíme jako reálný základ pro svébytnou existenci slov. Česká poezie je však plna takových chodců. Dokonce se mi zdá, že o to jsme bohatší než třeba Germáni, nebo také Italové. Naši chodci však přesto mají daleko k chodcům ruským nebo dokonce severským. Je to dáno různým druhem přírody, různým druhem myšlení. Zatímco Germáni jsou přiváděni ke kontemplaci skrze knihy (Goethe, Wagner, Mann a další), my jsme ke kontemplaci spíše přiváděni přírodou. Narozdíl od Gerrmánů milujících velká mytologická a archetypální témata, my vynikáme v příbězích malých lidí a pokusy o pobuzení slovanské mytologie většinou padly vniveč. Možná bohužel, ale je potřeba to tak přijmout.
Ivan Blatný se dokázal procházet Brnem, ale nejen jeho přírodními zákoutími, dokázal naslouchat právě i těm malým mikropříběhům pavlačí, dokázal jim vnutit rytmus českého Haarlemu, rytmus Hughesovského blues v poezii. Přesněji řečeno, nevnucoval jim ho, smutný bluesový rytmus na válečných pavlačích tam prostě zněl.
Extáze XXIV.
Mým snem bylo nekontrolovat své myšlenky nepodrobovat je cenzuře a psát každý den alespoň jednu extázi, cokoli, co mě napadne, věřit, že každý den něco uzrálo, i když v okamžiku, kdy k počítači usedám, zdá se mi, že se nic neudálo. Je však konec prázdnin, je už září a já jsem už takřka měsíc nanapsal žádnou extázi a přitom nemohu říci, že by můj život nebyl bez extází, že bych nepřemýšlel.
Vracím se k tomu, k čemu si vlastně správně ani nemusím násilně dělat čas, k čemu si ani nemusím násilně vytvářet nějakou náladu nebo atmosféru, protože zkušenost je tková, že nálada a atmosféra přichází současně s prvními slovy textu a podle toho pak také text vypadá.
Přemýšlel jsem o tom, jak je to s umělcem konce dvacátého věku, jak má strávit pojmy, které sám sobě naházel pod nohy, ony různé ismy a jiné mechanismy, které v umění začal objevovat, mnohdy s vědeckou důkladnoustí a náruživostí a co vlastně s tím vším chaosem, kterýá si vytvořil. Jak to všechno vměstnat do dneška a jak se vyrovnat s oním zneužívanýnm pojmem postmoderna, které je tak módní a já podezírám všechny ty, kteří ho užívají, že mu nerozumějí a proto je tak vzrušuje. Je to asi něco podobného, jako když se hovoří o mimozemštanech, lochneské příšeře nebo yettim. Existuje milióny teorií na to, jak vypadají, existuje miliony důkazů, že tady jsou a dali o sobě zprávu, ale pochybnosti a zásadní důkazy neustále chybí. Postmoderna také nemá stoprocentní důkazy o své existenci, a kdyby voják zakřičel na stráži. Postmoderno, stůj nebo střelím, postmoderno, vylez z toho brlohu, máš to marný, stejně tě všichni viděli ... kdo ví, jaká devítihlavá saň by vykoukla.
Extáze XXV.
Tajemství prostorů. Někdy usedám a vše kolem je hluché vůbec se neozývá, vůbec nic z těch mít nerezonuje. Možná, že každý prostor má své tajemství, jediným problémem je najít klíč, stejné naladění, prostor vyzařuje svou energii, některý samozřejmě silnější, některý slabší, některých v neslyšitelných frekvencích. Tajemství okamžiku je v tom, že se frekvence, chuť naslouchat v nás samých s prostorem propojí. A pak ani nemusíme používat nějaké vůně nebo jiné berličky, abychom se s prostorem spojili, Mnohdy je to velmi obtížné, zvláště tehdy, když prostor je vám důvěrně známý a přitom stejně po celou dobu zůstával hluchý. Některé byty a domy jsou takovými prostory. Děsím se napřiklad pokoje na kolejích už nyní. Není to hluchota, která he v něm obsažena, ale podivuhodné otupění, které pokoj vyzařuje. Byt v Hranicích, v němž je navíc nesmírně velké množství pokušení, televize, rádio, lednička apod. je podobně otupujícím prostorem, se kterým si nevím rady. Najít místa, která jsou sama od sebe tvůrčí. najít místa, která mí pomohou probouzet hluchotu prostoru uvnitř mě.
Extáze XXVI.
Co je to touha po lásce? Nedávno o ní hovořili ve souvislosti se smrtí princezny Diany. Diana se stala prototypem dokonalého citu uvnitř necitlivé hierarchie panovníků na anglickém trůně. Hovořilo se o tom, ale nikdo si význam této otázky pořádně neuvědomoval, Otázka Co je to vlastně touha po lásce se stala jenom součástí mediálního boomu, ale odpověďi na principy této touhy jsme se rozhodně nedočkali. Ani se o nějakou definici nebudu pokoušet, protože mám pocit, že by to stejně byla snůška planých citátů nebo tlachů, frází. Jsou pojmy, které je lepší nevysvětlovat, ale zcela neintelektuálsky je prožívat.
A právě proto se ptám, má-li vůbec právo veřejnost sledovat s takovým drobnohledem jednu nenaplněnoiu touhu, Neměla by sledovat všechny nenaplněné touhy. Neměly by se všechny nenaplněné touhy po lásce, touhy celého světa medializovat. V čem tkví význam médií?
Princezna Diana, ač byla neustále v palbě reportérů, jen stěží vypouštěla ze svých úst větu, toužím po lásce. Bojíme se toužit nahlas.
Epilog
Tento soubor extází je tvořen takřka výhradně extázemi napsanými během letních prázdnin roku 1997. Odrážejí se v nich mnohé události, které se v té době udály. Domníval jsem se, že budu schopen v tomto způsobu psaní, v tomto experimentu pokračovat i po dobu školního roku, ale nešlo mi to, nevím, kde je zakopaný pes, nejspíš v tom, že JAMU mi nedává prostor pro jakékoliv rozjímání, pokud však mám právo tvrdit o sobě, že jsem rozjímal. JAMU je školou akce, kolektivní výroby, nikoli duchovního rozpoložení. Nechci tím však tvrdit, že tyto texty, které pracovně nazývám extáze, jsou výsledkem nějakého vytržení, spíše vychutnáním si vlastní samoty se vším všudy. S odstupem času například sleduji, kolik racionálního se v nich objevuje, jak hodně jsou zakotveny v realitě a abych pravdu řekl, nevím, ani zda je to dobře nebo špatně. Možná, že tyto texty nejsou pro mě ani tak rozjímáním, jako improvizacemi po způsobu tance. Alespoň tak jsem to někdy na začátku zamýšlel. Tance slov.
Další skutečností, která možná ovlivnila to, že jsem své extáze psal docela bezstarostně, je fakt, že jsem během prázdnin nebyl tlačen žádnými termíny odevzdání prací apod. Mohl jsem si napsat něco, za co jsem nenesl zodpovědnost v tom smyslu, že to považuji za hotové texty, spíše jen náčrty a reflexe. Na škole máme odevzdávat něco, co má být hotovým tvarem. Hodně mě to brzdí, nejsem schopen myslet, nebo dokonce, a to je asi horší, vzpírám se tomu, abych myslel. Na tento soubor navazují další extáze, napsané v průběhu školního roku, které jsou ještě více střípky než tyto texty. Opět se nejedná o esej. Bohužel. Přemýšlel jsem o tom, že bych vzal "nůžky", všechno rozstříhal, poslepoval a vytvořil konzistentní tvar. Nevěděl jsem však, z které strany začít stříhat. Nejspíše jsem k tomu ještě nedospěl. Vždy se mi "roztřesou kolena" před scelováním pozemků vlastních úvah. Proto ty extáze. Snad příště.
Vladimír Fekar