MÁMA: Svene, prosím tě, jdu. Snídani máš na stole, kapesné bys ještě měl mít. Když tak si to přihřej. Ten čaj. A vůbec, radši už vstaň, stejně už za půl hodiny musíš vstávat.
SVEN: Za třičvrtě.
MÁMA: Dobře. Za třičtvrtě. Natažený budík máš?
SVEN: Jo…
MÁMA: Na půl?
SVEN: Na půl… Proboha nechej mě dospat, mami!
MÁMA: Tak pa pa pa pa. Pusu. Už musím letět.
SVEN: Čau!
MÁMA: Máma odchází. Ve dveřích se otočí. Vrátí se k zrcadlu. Podívá se do něj. Upraví si vlasy. Jemně si je upraví. Neznatelně se usměje. Zavírá dveře.
Zrcadlo a tvář
SVEN: Třičvrtě hodiny poté. Budík. Sven se štrachá z postele. Snídaně studená. Kartáček, pasta. Zuby. Chaos. Stres. Pohled do zrcadla. Tvář. Naprázdno polkne.
PATTI: Zpívá. Melodii - tango. Ona. V zrcadle.
SVEN: Ty?
PATTI: Hm. Já.
SVEN: Máš moji tvář, víš to?
PATTI: To se ti jen zdá.
SVEN: Co? Ty? Ty se mi zdáš? Svenovi pasta ukápne na bosou nohu.
PATTI: Zasměje se. Ne. Já jsem. Zatím jsem. Ale kdoví…
SVEN: Nemám teď čas. Musím do školy. Nemám čas…
PATTI: Čas! Času není nikdy nazbyt. Něco o tom vím. Ale stačí se jen vykašlat na čas a...
SVEN: Nemůžu. Fakt musím do školy.
PATTI: Tak potom nic. Tak potom - nic.
SVEN: Máma by se …
PATTI: Co!
SVEN: …zlobila.
PATTI: A ty ne?
SVEN: Já? Ne. Doma je fajn.
PATTI: Tak se pořež. Zrcadlem třeba.
SVEN: A proč?
PATTI: Jen tak. Na čase pak nebude záležet.
SVEN: A nejde to jinak?
PATTI: Jde. Ale je to složitější. Tak co?
SVEN: Když já nevím…
PATTI: Když nevíš, tak potom - nic. Odchází.
SVEN: Počkej.
PATTI: A proč?
SVEN: Jen tak.
PATTI: Jen tak… když já nevím… Znovu odchází.
SVEN: To už jako odcházíš - Navždy?
PATTI: Nemáš čas, musíš do školy. Přece.
SVEN: A co kdybych …?
PATTI: Co?
SVEN: Zůstal. Ne, radši ne. Je na odchodu.
PATTI: Srabe.
Strach
SVEN: Sven vezme školní batoh a odejde. Dojde až na zastávku autobusu. Čeká na jeho příjezd. Autobus přijíždí. Sven na zastávce zůstává. Chvíli bezbranně stojí. Stojí… Stojí. Není schopen pohybu. Naprázdno polyká. Čekal na to. Snil o tom. Snil. A teď to přišlo. Otáčí se, jestli ho nikdo nevidí. Vrací se. Domů. Za ní.
SVEN: Vrátil jsem se. Stačí?
PATTI: Neozývá se.
SVEN: No tak? Kde jsi?
PATTI: Stále se neozývá.
SVEN: Kde jsi! Slyšíš mě!
PATTI: Stále je potichu.
SVEN: Tak já kvůli ní poprvé v životě nestihnu školu a ona si pak klidně zmizí. Kurva!
PATTI: Bezelstně se směje.
SVEN: Praští batohem o zem. Kouká naštvaně na ni. Je mu do pláče.
PATTI: Tak co?
SVEN: To jsou fóry. Co co?
PATTI: Co budeme dělat?
SVEN: Nevím. To očekávám od tebe?
PATTI: Já nerozhoduji. Nikdy jsem neuměla rozhodovat. Vždycky se rozhodlo a rozhodovalo za mě.
SVEN: Tak tedy …
PATTI: No?
SVEN: Tak tedy - dej mi čas na rozmyšlenou.
PATTI: Času není nikdy nazbyt. Něco o tom vím.
SVEN: Sven otevírá šuplíky. Něco hledá. Vytahuje nějaký papír. Schovává si ho do kapsy.
PATTI: Co to máš?
SVEN: Nebuď zvědavá…
PATTI: Ukaž!
SVEN: Ne. Výlet!
PATTI: Co?
SVEN: Chci nejdřív na výlet!
Výlet
PATTI: A kam?
SVEN: Někam, kde to znáš jen ty?
PATTI: Dobře. Můžem hned?
SVEN: Můžem. Co to je?
PATTI: Hádej…
SVEN: Hřbitov? Ne. Hřbitov ještě ne.
PATTI: Nejsi na to připraven?
SVEN: Asi ne.
PATTI: Takže jinak? Z jiného konce? Chceš zrození?
SVEN: To je lepší. Zrození.
PATTI: Tak jedem. Co vidíš?
SVEN: Mámu.
PATTI: A?
SVEN: Tebe. Asi tebe. Strašně křičíš. To je hrozný. Ale - vypadáš až sterilně zdravě?
PATTI: Tak už to chodí. Smysly klamou.
SVEN: A táta u toho není?
PATTI: Tehdy se to nesmělo.
SVEN: To zakazovali?
PATTI: A ty budeš chtít být u toho? U porodu?
SVEN: Myslím, že jo. Asi.
PATTI: Už bys chtěl?
SVEN: Jsem ještě kluk. Úplný ucho. Přece.
PATTI: Zkoušels to?
SVEN: Co?
PATTI: Dělat to?
SVEN: Pšt…
PATTI: Abys byl u porodu, tak předtím přece musíš…
SVEN: Nech toho!
PATTI: Milovat se. S nějakou...
SVEN: Ticho! Já chtěl výlet. Ne výslech.
PATTI: Stydíš se?
SVEN: Prosím. Výlet!
PATTI: Stejně se tomu nevyhneš.
SVEN: Je zaražený. Neví, co říct.
PATTI: Usmívá se. Jak jsi na mě vlastně přišel?
SVEN: V šuplíku. Tady. Vytáhne z kapsy rodný list.
PATTI: Ukaž! Nikdy jsem neviděla rodný list. Natož svůj. Pa-tri-ci-a.
SVEN: Pěkné jméno ti naši vybrali.
PATTI: Tobě taky, Svene.
SVEN: Nemám ho rád. Patti, moment!
PATTI: Co je?
SVEN: Sven donese skleničky. Červené nebo bílé?
PATTI: Nikdy jsem nerozhodovala.
SVEN: Když já nevím. Vyberu poslepu. Radši. Červené.
PATTI: Jako krev.
SVEN: Otevře víno. Na setkání. Na první setkání.
PATTI: Nikdy jsem víno nepila.
SVEN: Já taky ne.
PATTI: Napije se.
SVEN: Napije se.
PATTI: A co na to máma?
SVEN: Na co?
PATTI: Na to, žes našel rodný list.
SVEN: Plakala. Co jiného?
PATTI: Plakala? Vždyť je to dávno...
SVEN: Vidíš - něco neumře a neumře. Prostě.
PATTI: A ty víš, kdy jsem umřela?
SVEN: Ne. Nikdo o tom nemluvil. Nikdo nikdy.
PATTI: Asi ses ptal málo...
SVEN: Tak mi to řekni teď ty.
PATTI: A to tě dosud nenapadlo zjistit, co se se mnou stalo? Tos bez toho dokázal žít? To jsem ti tak lhostejná!?
SVEN: Neurážej se. A nekřič na mně...
PATTI: Nekřičím. Tak co.
SVEN: Co co?
PATTI: Budeš se ptát? Dneska?
SVEN: Mámy?
PATTI: Můžeš i táty.
SVEN: Táta nepřijde. Asi. Už strašně dlouho nepřišel.
PATTI: Tak si ho najdi. Ukaž, že ti na něm záleží. Víc než na mně.
SVEN: Na tobě mi záleží.
PATTI: Nebylo to dosud vidět.
SVEN: Budeš u mě, když se budu ptát? Pomůžeš mi?
PATTI: Nikdy jsem neuměla rozhodovat. Vždycky se rozhodlo a rozhodovalo za mě.
SVEN: Máma přijde až někdy odpoledne. Chvíli mlčí.
PATTI: Srabe…
SVEN: Já chci ještě výlet.
PATTI: Výlet. Zase výlet... Když výlet ... tak výlet.
Výlet číslo dva
SVEN: Sven sleduje otce, jak nasedá do auta. Starého auta. Nikdy takové auto neviděl. To je naše?
PATTI: Ne. Půjčené. Aspoň myslím.
SVEN: Kam jede?
PATTI: Za ní?
SVEN: Za mámou?
PATTI: No...?
SVEN: Opět sleduje otce, jak projíždí ulicemi jejich rodného města. Náhle otec zastaví. Otáčí se, jestli ho někdo nevidí. Vstupuje do neznámého patrového domu. Nejspíše byly vchodové dveře otevřené. Nebo měl otec klíč? Nevidí jasně. Obraz je roztřesený. Měl klíč nebo ne? Otec zmizí ve vchodě. Kam to šel?
PATTI: Co já vím? Podívej se na zvonky.
SVEN: Copak jsem voyer. A to, to už jsem naživu? Ve kterém jsme roce?
PATTI: Co já vím? Nezatančíme si?
SVEN: Blázníš?
PATTI: Neblázním. Vezmi si oblek.
SVEN: Nech toho! Je to někdo od něho z práce?
PATTI: Máš rád čaču, že?
SVEN: Jak mám zjistit, jaký je to rok?
PATTI: Nebo rumbu? Tanec zamilovaných?
SVEN: Pomoz mi. Nech toho, sakra, a pomoz mi.
PATTI: Podivně se usmívá.
SVEN: No tak!
PATTI: Chvíli mlčí. Co takhle, já nevím, podle cen benzinu?
SVEN: Haha, myslíš, že vím, kolik stál tehdy benzín?
PATTI: Odkdy měli naši svoje auto?
SVEN: Když jsem se narodil. Myslím. Pozor, vychází.
PATTI: Sám?
SVEN: Sám.
PATTI: No tak. Třeba je to jen běžná pracovní schůzka? Domluva na trénink? S chlapama? Nebo něco...
SVEN: Ale - říkala jsi, že jede za ní?
PATTI: Ano, ale jako otázku. Za ní?
SVEN: Neví, co má říct. Je nepříjemně nahlodán. Má strach, že se bude bát setkat se s tátou. Představa, že táta byl mámě nevěrný, a to dokonce dříve, než se narodil on, nebo dokonce i Patti, mu bere síly.
PATTI: Děje se něco, Svene?
SVEN: Ne, nic.
Otázky
PATTI: Ještě chceš výlet?
SVEN: Nevím.
PATTI: Copak?
SVEN: Není to jednoduché. Takový výlet. Nic tam nevidím. Konkrétního.
PATTI: To víš, to už je archeologie. To je výzkum. Takové výlety.
SVEN: Řekneš mi konečně, jak jsi zemřela?
PATTI: Archeolog si nedá pokoj a nedá?
SVEN: Tak řekneš?
PATTI: Napíná ho.
SVEN: Řekneš?
PATTI: Je brzy. A co tvůj pohovor s mámou?
SVEN: A kdy nebude brzy?
PATTI: O mě už teď nejde. Podivně se usmívá.
SVEN: Lekáš mě! Tím vším.
PATTI: Čeká tě asi těžký pohovor. Dnes.
SVEN: Musím?
PATTI: Pokud chceš něco vědět, musíš.
SVEN: Myslíš, že mi máma něco řekne?
PATTI: Budeš na to muset zjemna. Velmi zjemna.
SVEN: Chci ještě. Výlet.
PATTI: Dva výlety nestačily?
SVEN: Sama jsi řekla: Pokud chci něco vědět, musím.
PATTI: Tak dobře.
Výlet tři
SVEN: Vidí mámu, jak leží v nemocničním lůžku. Sleduje inkubátor s malým křehkým tělíčkem. Na tváři leží mámě pevná slza.
PATTI: Dokážeš si představit dítě?
SVEN: Jasně. Proč bych si neměl umět představit dítě?
PATTI: Jasně. Se mnou!?
SVEN: Ale. To je přece ten, jak se tomu říká, incest.
PATTI: V tom vašem čase. V tom vašem světě, jak to říct, fyzických těl. Tam ano. Tam je.
SVEN: A jinak ne? V tom "vašem" čase ne?
PATTI: Tam ne.
SVEN: Vůbec neví, co na to říct.
PATTI: Tak co?
SVEN: Vůbec nevím, co na to říct, Patti. Taky mám pocit, že … nikdy jsem se nemusel rozhodovat, vždycky se rozhodovalo za mě.
PATTI: Usměje se. Nikdy jsem se nemusel rozhodovat... Jsme oba stejní.
SVEN: Musím hned?
PATTI: Ne. Nemusíš. To je zásadní rozhodnutí. Přece.
SVEN: Pokračuj raději ve výletu.
PATTI: Jak je libo.
SVEN: Vrátí se k výletu. Raději. Máma se pokouší vstát. Zdravotní sestřičky ji usazují. Inkubátor zasténá. Ty jsi byla v inkubátoru?
PATTI: Nebo ty?
SVEN: Nech toho. Je to tam přece holčička, ne?
PATTI: Myslíš?
SVEN: Nebo ne?
PATTI: Co na tom záleží, na údu mezi nožičkama. Jsi skutečně muž?
SVEN: Co tím myslíš?
PATTI: Říkal jsi, že mám tvoji tvář. Pak bych měla být muž já. Ale já jsem žena. Nebo ne?
SVEN: Na tváři nezáleží. Přece.
PATTI: Ale ty jsi žena!
SVEN: Nechápe. Cože?
PATTI: Tam uvnitř. V sobě.
SVEN: Co tím myslíš?
PATTI: Ale to neznamená, že bychom nemohli mít dítě.
SVEN: Nejsem žena. Sportuji...
PATTI: I ženy sportují. Přece.
SVEN: No a?
PATTI: Taky tancuješ, že?
SVEN: I muži tancují. Přece.
PATTI: Ne každý muž v tanci je muž. Tak co, zatančíme si? Postaví se do mužského držení.
SVEN: Prosím tě.
PATTI: Nebo mě chceš vést ty? Můžeš mě vést. Pokud to zvládneš, pokud to dokážeš, někoho vést. Jako muž.
SVEN: Chvíli zarytě mlčí.
PATTI: Čeká. Čeká na jeho rozhodnutí. Tak co?
Zrcadlo a tvář
SVEN: Aspoň chvíli mě nechej na pokoji!
PATTI: Nechá ho o samotě. Se sebou samým.
SVEN: Zrcadlo. Tvář. Sven naprázdno polkne. Představil si, že nemá mužské pohlaví. Čeká, že se tvář v zrcadle změní. Nezměnila se. Je v ní stále. Tatáž tvář.
PATTI: Tak co?
SVEN: Sven odchází jako zhypnotizovaný do pokoje. Bere si čistou košili. Bere si maturitní oblek. Otcův maturitní oblek. Bere si motýlka. Žlutého nevkusného motýlka.
PATTI: Mám ti ho přidělat?
SVEN: Ano, Patti.
Tanec
SVEN: Tančí.
PATTI: Zpívá. Melodii - Tango.
SVEN: Pokouší se vést.
PATTI: Dokáže být něžný. A pevný zároveň.
SVEN: Dokáže být něžná. A pevná zároveň.
PATTI: Umíš pevně držet. Jako chlap.
SVEN: Ty taky. Držíš jako chlap. Au.
PATTI: Ty držíš, držíš tak, jako bychom byli srostlí. Au.
SVEN: Tančí...
PATTI: Tango...
SVEN: Pustí ji. Prudce.
PATTI: Co děláš?
Výlet číslo čtyři
SVEN: Výlet. Prosím, výlet! Raději další výlet!
Vidí mámu. Vytrhla mu z rukou jakési dívčí dětské šatičky a odnáší je do kontejneru. Sleduje ji. S otevřenou pusou. Ani se na něho nepodívala. Sven pláče. Protože mu vzala hračku. Chtěl do těch dívčích šatiček, které objevil ve skříni, obléct svého medvěda. Nebo sebe? Nebo… To byly tvoje šaty? Tehdy?
PATTI: Nebo tvoje?
SVEN: V tom případě jsi musela zemřít, až když jsem žil. To byly šaty tak na pětiletou holku.
PATTI: Mohly to být taky máminy šaty? Z jejího dětství. Háčkované.
SVEN: A ona je jako schovávala … pro tebe.
PATTI: Nebo je mohl mámě někdo darovat?
SVEN: Nebo, nebo...samé nebo…
PATTI: Chceš ještě něco vidět? Tak chceš?
SVEN: Hm…
PATTI: Tak se dívej.
SVEN: Vidí tátu s mámou. Milují se. Nad nimi visí kolorovaný svatební obraz. Divně se chvěje.
PATTI: Vidíš?
SVEN: Jsem počat?
PATTI: Možná ano. Možná ne.
SVEN: Proč proboha nemůže být nikdy nic jistý? Proč aspoň něco není jistý. Ale vždyť - táta je úplně ožralý!?
PATTI: Vypadá to tak?
SVEN: A to ... vlastně… počínají tebe? Nebo mě?
PATTI: Připadáš si jako výměšek z prochlastanýho těla?
SVEN: Jestli tebe zplodili takto v opilosti, tak potom právě tohle mohlo znamenat …
PATTI No, řekni to.
SVEN …tvou ...smrt?
PATTI: Právě tohle MOHLO znamenat mou smrt.
SVEN: Ale jestli…
PATTI: …jestli tebe zplodili takto v opilosti, nediv se, že pochybuješ, jestli jsi žena nebo ne!
SVEN: Já ale nepochybuji.
PATTI: Tak co bude s tím rozhodnutím?
SVEN: Jakým?
PATTI: Mít se mnou dítě.
SVEN: Nechej toho už, prosím.
PATTI: Vím, že po tom toužíš.
SVEN: Po čem?
PATTI: Vrátit zpět na zem moji krev.
SVEN: No a?
PATTI: Existuje jediné řešení.
SVEN: Jaké?
PATTI: Ty budeš matkou. Já otcem.
SVEN: To přece nejde...
PATTI: Chtěl bys mě mít stále vedle sebe, že?
SVEN: Mlčí.
PATTI: Také mlčí. Chtěl?
SVEN: Máš pravdu. Snil jsem o tobě. Snil jsem o tom, že se mi zjevíš. Snil jsem - možná - dokonce i o tom, že tě budu moct líbat. Snil jsem o tom, že jsi!
PATTI: Ráda bych zůstala pro tebe ženou. Ale takto bych nikdy nemohla sebe vložit do tebe. Ty jsi jediná naděje pro to, abych znovu ožila. Tak jsi připraven? - být matkou?
SVEN: Váhá. Dlouho stojí jako přikovaný. Potom odejde do pokoje. Potom vyjde z domu. Bosky. V maturitním obleku otce. Nebe se mezitím zatáhlo. Město za tu chvíli zešedivělo. Jako vlasy jeho otce. V uších mu zní tango, které tančil s Patti. Melodie - tanga. Utíká ulicemi. Nedokáže se vyhýbat lidem. Nevnímá čas. Potom se dívá na hodinky. Máma už by měla být doma. Nebo se hodinky zastavily? Kdy se zastavily? Kdy? Stojí opět před domem. Potom mlčí. Dlouho mlčí. Mlčí, stojí a mlčí. Potom se svléká. Donaha. Vstupuje do domu. Připraven?
Máma
MÁMA: Co je? Svene, proboha?
SVEN: Mami?
MÁMA: Okamžitě se obleč! Svene! Zbláznil ses, takhle běhat po venku... to není možný...
SVEN: Zjistí svou nahotu.
PATTI: Srabe.
MÁMA: Svene, slyšíš mě?
SVEN: Odejde do svého pokoje. V absolutním klidu. V pokoji je nepochopitelné ticho.
PATTI: Srabe.
SVEN: Bušení matky na dveře nevnímá. Na papír maluje ... dětské dívčí šatičky.
MÁMA: Svene? No tak. Už jsi oblečený? Prosím tě, pojď za mnou a vysvětli mi to...
SVEN: Hledá Patti. Je bez ní nejistý.
PATTI: Je potichu. Úplně potichu.
MÁMA: Svene!
SVEN: Patti?
MÁMA: No tak!
SVEN: Sven pode dveřmi prostrčí svou kresbu... dětských... dívčích ... šatiček.
PATTI: Usměje se. Jemně se usměje.
Důkazy
MÁMA: Co to má znamenat?
SVEN: Mluv.
MÁMA: Já? Ty mluv.
SVEN: Ne. Ty mluv. Jak to bylo?
MÁMA: Co?
SVEN: Hledá Patti. Je bez ní nejistý.
PATTI: Srabe?!
MÁMA: No tak co?
SVEN: S Patti. Jak to bylo?
MÁMA: Chvíli mlčí.
SVEN: Patti, co když se urazí?
PATTI: Srabe?
MÁMA: Proč mi to děláš?
SVEN: Nebaví mě už to vaše věčné mlčení, mami! Mám právo vědět, co bylo s mojí sestrou.
MÁMA: Radši mi vysvětli, co jsi dělal venku nahatý.
SVEN: Až potom. Já nevěděl o své sestře patnáct let. Ty nemusíš rozumět tomu, proč jsem tu běhal nahatý.
MÁMA: No... Zemřela.
PATTI: To je ale novinka, že, Svene?
SVEN: To je ale novinka. Mami! To vím.
MÁMA: Mlčí.
SVEN: Mami.
PATTI: Mami.
SVEN: No tak? Mami.
MÁMA: Budu mluvit jedině před tátou.
SVEN: Proč před tátou? Není to jedno?
MÁMA: Ne, pro mě ne.
SVEN: Proč pro tebe ne?
MÁMA: O takových věcech je potřeba mluvit společně.
SVEN: Znamená to, že vy jste si to s tátou nikdy nevyříkali. Že někdo z vás je vinen?
MÁMA: Vinen? Takhle nemluv.
SVEN: Promiň.
MÁMA: Zrada bolí.
SVEN: Co tím myslíš?
MÁMA: Ne, ne, nebudu mluvit sama, nechtěj to po mně. Patti je naše společná záležitost. Stejně jako ty.
PATTI: Nikdy jsem nerozhodovala. Vždycky se rozhodlo a rozhodovalo za mě.
Pokus o kontakt
SVEN: Mám volat tátovi?
MÁMA: Ne! Nevím. Pro mě za mě…
SVEN: /k Patti/ Mám volat tátovi, Patti?
PATTI: Pro mě za mě.
MÁMA: Co se děje...
PATTI: Pokračuj....
SVEN: Obleče se. Vyjde z pokoje. Měl táta milenku?
MÁMA: Jak jsi na to přišel?
SVEN: Řekněme - sen? Vina. Zrada ...bolí...
MÁMA: Nechceš si obléct něco pořádného?
PATTI: Neopověděla.
SVEN: Nezamlouvej to!
MÁMA: Vypadáš tak divně ... Zženštile.
SVEN: Mami!
MÁMA: Nevím, jestli měl milenku. Nesvěřoval se mi. Nikdy jsem nevěděla, co dělá. Nikdy jsem nevěděla o jeho ... druhém životě? Řekněme. Musím jít nakoupit.
PATTI: Musí?
SVEN: Nemusíš. Zůstaň.
MÁMA: Ukliď si ten svůj pokoj. Proč jsi si vytáhl ten oblek? Maturitní? Otcův?
SVEN: Jak tedy umřela Patti? Řekneš mi to?
MÁMA: Bez táty opravdu ne. Promiň.
SVEN: Tak mám zavolat tomu tátovi?
PATTI: Podivně se usmívá. Nikdy jsem neuměla rozhodovat. Vždycky se rozhodlo a rozhodovalo za mě.
SVEN: Chvíli váhá. Potom volá tátovi.
MÁMA: Voláš ... tátovi?
SVEN: Jo, volám tátovi.
MÁMA: Nevezme to. Nevezme.
SVEN: Nebere to.
MÁMA: Vidíš.
SVEN: Chceš říct, že se zase nic nedozvím…
PATTI: Chtěla bych tátu vidět…
MÁMA: Chtěla bych tátu vidět.
PATTI: I když on mě neuvidí.
SVEN: Nikdo z nás neví, kde žije.
PATTI: Nikdy jsem ho vlastně neviděla.
MÁMA: Napiš mu zprávu. "Chci vedet, jak to bylo s Patti." Třeba odpoví? Bolestně se směje.
SVEN: Nejspíše si budu muset vytvořit svou vlastní verzi, co?
MÁMA: To bude nejlepší. A buď k sobě milosrdný. Vytvoř si verzi, která tě nebude bolet.
SVEN: Co to plácáš, mami?
MÁMA: Třeba, třeba - zemřela na žaludeční problémy. Třináct dní po porodu. Ani neplakala. Při umírání měla na tváři úsměv. A - možná - jenom jednu slzu.
SVEN: A je to pravda? Patti?
PATTI: Věř svým rodičům, chceš-li.
SVEN: Je to pravda? Mami?
MÁMA: Možná. Věř své verzi, hlavně. Na co je ti skutečná pravda?
SVEN: Musím se v tom vyznat, musím se vyznat ve vás.
MÁMA: Víš, co je s tátou teď? Nevíš. A je to lepší nevědět. Jsi klidnější. Věříš tomu, co si vytvoříš. Já například vím, že žije v horách, na samotě, potřebuje si odpočinout od lidí, najít klid, a pak se vrátí, jako vyměněný. Není to krásné. Není tohle nádherná pravda? Nikomu neřekl, kde je. Nikomu. Ani mně ne.
SVEN: Mlčí. Uvědomil si, že i on má svou verzi současného tátova života. Verzi, které chce věřit.
PATTI: Řekni mi ji. Svou verzi.
SVEN: Táta si našel výbornou práci. Nechce o ní mluvit, aby to všechno nezakřikl. Vydělává moc peněz. A všechny peníze chce potom předat jemu, Svenovi. Aby ho učinil šťastným, aby Sven nemusel už nikdy dělat to, co nechce.
MÁMA: Co je? Proč nic neříkáš? Svene?
SVEN: Bolelo to, mami?
MÁMA: Co?
SVEN: Když ses dozvěděla, že není. Patti, že není.
MÁMA: To víš, že to bolelo. To víš, že to bolelo.
PATTI: To víš, že to bolelo. Teď už nic nebolí…
MÁMA: Bolestně se usmívá.
SVEN: Sven píše tátovi zprávu: Kurva tato prijed mame si toho hodne co rict. Hodne. Musime mluvit: vsichni tri, ty, mama a ja. Tema: Patti.
MÁMA: To nepiš.
SVEN: Proč? Ať ví, o co půjde.
MÁMA: To kurva tam nepiš. To kurva. Nebuď agresivní. Ať je to jeho svobodná vůle. Ať se rozhoduje sám.
SVEN: Mám to odeslat, Patti, tak jak to je?
PATTI: Svene, už se mě neptej! Víš, jaká by byla moje odpověď.
MÁMA: Bojíš se?
SVEN: Váhá. Ne!.?
MÁMA: Ale já se bojím.
SVEN: Já vlastně ... taky. Nevím, co to přinese. Nevím, jak bychom spolu mluvili. Zapomněl jsem to, nevím, jestli bych uměl mluvit se svým tátou.
MÁMA: Já to taky nevím.
SVEN: Napíšu jenom: "Vec:Patti. Napis, jak zemrela. Potrebuji to vedet. Nemuzu bez toho dale normalne zit."
MÁMA: Napíše: "Mas mamu. At ti to rekne ona..." Pokud vůbec napíše. Bolestně se směje.
SVEN: Napíšu: "Potrebuji to vedet od tebe, od tebe. Tri vykricniky." Mám to poslat, mami?
MÁMA: Máma náhle přimáčkne Svenův prst na mobilu. Zpráva otci odejde.
SVEN: Co to mělo znamenat?
MÁMA: Někdy je potřeba udělat rozhodnutí rychle. Bez zbytečného přemýšlení. Hlavně nepřemýšlet. Nesoucítit. On si s tím poradí. Jeho by ani to slovo kurva nerozhodilo. Vlastně. Hlavně nesoucítit, nepřemýšlet. Někdy.
SVEN: Myslíš? Nesoucítit?
MÁMA: Řekni mi svou verzi?
SVEN: Verzi čeho?
MÁMA: Jak zemřela Patti. Chci vědět, co si o nás myslíš! Chci vědět, jestli jsme pro tebe vrahové? Jestli jsme pro tebe oběti. Jak na tom jako rodiče u tebe opravdu jsme.
PATTI: Řekneš mi svou verzi?
SVEN: Uvědomil si, že má několik verzí: podle jedné Patti zabila máma. Podle jiné Patti zemřela sama. Podle další zabil Patti otec. Alespoň tím, že nebyl s mámou, když ona ho potřebovala. Zabil ji, protože neuměl s mámou prožívat mateřství. Protože si Patti nepřál. Protože si nebyl jist, že s mámou chce celý život být. Protože jí lhal, že s ní chce celý život být, ale nebyl na to připraven. Protože se slovy zacházel jako s hadrem. Máma to cítila a nechala Patti umřít. Umřít v sobě. Podle jedné z verzí se rozhodla Patti zemřít sama. Ne že by spáchala sebevraždu, jen se jí nechtělo žít v tom napětí. Tam, kde není pevná láska, nemá ani ona jako dcera právo na život. A tak onemocněla. A neslyšně odešla. A mámě zhroutila svět. Podle jedné z verzí se rozhodli oba. Táta i máma. Aby Patti nebyla. Nechali ji odpojit. Za úplatek. Nechali ji odejít. A podle jedné z verzí…
PATTI: Myslel jsi na mě. Jen jsi neměl odvahu… ptát se…
MÁMA: Tak co? Řekneš mi svou verzi?
SVEN: Mám tě rád, mami. A nezáleží na tom, co mě napadá. O tom, jak to bylo. Člověk musí umět milovat, i když nedokáže toho druhého úplně poznat. I když o něm má pochybnosti.
MÁMA: Takže pochybuješ...
SVEN: Musím odpovídat?
MÁMA: Zkus být ke mně upřímný.
SVEN: Ano, nejhorší je nejistota. A vy jste dlouho mlčeli. Nikdy se už nejistoty nezbavím.
MÁMA: Nedáme si skleničku?
SVEN: Vína?
MÁMA: No.
SVEN: Mami, je mi teprve patnáct.
MÁMA: Patnáct. To je taková mez. Krok k dospělosti.
SVEN: To je ještě daleko. Ta dospělost.
MÁMA: Vyber si. Červené? Bílé?
SVEN: Patti? Jsi tu?
PATTI: Ano.
SVEN: Přijde na to, že jsme pili. Co mám dělat?
PATTI: Nikdy jsem nerozhodovala. Vždycky se ... Podivně se směje.
MÁMA: Dobře. Vyberu poslepu. Otevírá ledničku.
SVEN: Ne. Já ho otevřu! Odstrčí mámu. Spěchá do ledničky. Zarazí se. Pak. Červené. Dejme si červené. Víno barvy krve. Vytáhne víno z lednice. Už jsem ho načal.
MÁMA: Ty?
SVEN: Jo. S Patti. Teda - za Patti. Promiň, mami.
MÁMA: To nic. Nalévá.
SVEN: Můžeme nalít ještě jednu skleničku?
MÁMA: Proč?
SVEN: Jen tak. Pro Patti. Třeba.
MÁMA: Bolestně se usměje. Nebo rovnou dvě. Pro tátu. Třeba. Nalévá.
SVEN: Mami.
MÁMA: No?
SVEN: Proč někdy potajmu piješ? Sama.
MÁMA: Nepiju. Připíjím.
SVEN: Nerozumím.
MÁMA: Připíjím na to, že jsem přežila další den. Třeba.
SVEN: Aha. Tak na zdraví.
MÁMA: Na přežití.
PATTI: Na mateřství.
SVEN: Pijí.
PATTI: Pijí.
MÁMA: Do dna pijí.
SVEN: Tak co, Patti? Teď už je čas vědět, jak to bylo? Vyznat se v tom. Nebo je pořád brzy?
PATTI: Možná je, možná není.
SVEN: Možná je, možná není… Žádná fakta nejsou jasná, nic nevím, nevím ani čemu věřit. Dívám se na televizi, a nevím, jestli je pravda, co tam říkají, mluvím s mámou a nevím, jestli je pravda, co říká ona. Kdybych mluvil s tátou, taky nevím, jestli je pravda, co říká.
PATTI: Mlčí.
SVEN: Jsem žena a jsem těhotný. Se svou mrtvou sestrou! A přitom jsem ji ani nepolíbil. To je teď víc pravda než jakákoliv jiná pravda. Jsem těhotný a budu mít dceru! Nebo sestru? Bude se podobat úplně své mrtvé sestře, kterou jsem nikdy v životě neviděl, o níž ani nevím, jak dlouho žila a kdy zemřela. Jsem těhotný a jsem žena! Podivně se směje.
PATTI: A já budu šťastný otec. Mám právo v tobě žít.
MÁMA: Svene, měl bys trochu brzdit. Pij pomaleji, Svene.
PATTI: Nezatančíme si?
SVEN: Nezatančíme si, mami?
MÁMA: Neumím tančit, Svene. Netančila jsem více než patnáct let.
SVEN: To nevadí.
MÁMA: Nikdy jsme nebyli s tátou tancovat.
SVEN: To nevadí, mami. Povedu tě. Umím dobře vést. Mám pevné držení - jako chlap. Jako chlap!
PATTI: Zpívá. Melodii - tango.
MÁMA: Postaví se. Ale tancovat nemá sílu.
SVEN: Pokouší se ji přimět k tanci. Mami. Objímá ji - nehybnou.
MÁMA: Pláče...
SVEN: Neplač, mami.
MÁMA: Zabil ji... Bláznivě se směje.
SVEN: Zabil? Podívá se na Patti.
PATTI: Mlčí.
SVEN: Patti zabil?
MÁMA: Nevěř hned všemu, co řeknu.
SVEN: O tom se nežertuje.
MÁMA: Jsi rád, že žiješ?
SVEN: Co je to za dotaz?
MÁMA: Tak jsi rád?
SVEN: Jo, myslím, že jsem rád.
MÁMA: Jsi připraven na pravdu?
SVEN: Jsem.
MÁMA: Kdyby Patti byla, ty nejsi! Nepotřebovala bych tě! Jako dítě bys byl pro mě k nepotřebě.
SVEN: To myslíš vážně?
MÁMA: Tělo by tě nechtělo. Já bych tě nechtěla. S tvým otcem bych už asi nikdy nespala.
SVEN: Mám vděčit Patti za svůj život?
MÁMA: Ne. Její smrti musíš vděčit za život.
SVEN: Sveze se jí hlavou do klína.
MÁMA: Když zemřela, zešílela jsem.
SVEN: Ano?
MÁMA: To jediné bys měl vědět. Jsi dítě tohoto šílenství. Šílenství ze smrti.
SVEN: Mami?
MÁMA: Jsi vykoupením z toho šílenství. Záchranou před úplným zešílením.
SVEN: Takže tys mě ...
MÁMA: Nic neříkej. Prosím. Na nic se už neptej. Zkusíme spolu ticho.
SVEN: To spolu zažíváme pořád. Vždyť spolu skoro vůbec nemluvíme.
MÁMA: Tohle bude jiné ticho. Uvidíš. Položí mu prst na rty.
SVEN: Mlčí.
PATTI: Také mlčí.
MÁMA: Společně mlčí.
SVEN: Opravdu cítí, že toto ticho je jiné. Že je nějakým podivným způsobem sbližuje. Že skrze toto ticho, nikoli slova, začíná mámě více a více rozumět.
Je to krásné, toto ticho, mami. Je opravdu jiné.
MÁMA: Vydrž. Ještě chvíli, prosím...
VŠICHNI DOHROMADY: Mlčí…
SVEN: Jako bychom drželi minutu ticha, za někoho blízkého.
MÁMA: Možná za Patti, možná za celou naši rodinu. Naši vlastně už mrtvou, rozprášenou rodinu.
PATTI: Budou dušičky. Měli byste na hroby.
SVEN: Budou dušičky. Měli bychom na hroby. Babičkám. Dědovi. Tetě.
MÁMA: Svíčky jsem koupila. Tuny svíček. Stejně je tam zase neodvezeme.
SVEN: Kde leží Patti?
MÁMA: Patti neleží. Patti létá.
SVEN: Cože?
MÁMA: Nechali jsme ji rozprášit.
SVEN: Proč?
MÁMA: Nevím, mysleli jsme, nevím, že takto se rozpráší i vzpomínky. Nevím, teď už nevím...
SVEN: Kde?
MÁMA: Asi dvacet kilometrů odtud.
SVEN: Kde přesně?
MÁMA: To už nenajdeš.
SVEN: Přece to musíš vědět?
MÁMA: To už nenajdeme. Nikdy.
SVEN: Pojď si lehnout. Jsi unavená.
MÁMA: Nebudu se ani vysvlíkat. Lehnu. Jak zabitá. Směje se.
SVEN: Můžu si lehnout vedle tebe? Mami?
MÁMA: Usměje se. Unaveně se usměje. Na tátovo místo?
SVEN: Na tátovo místo.
MÁMA: Sní, tichounce sní.
SVEN: Ulehne. Chytne mámu za ruku. Něžně.
PATTI: Můžu si lehnout za váma? Mezi vás?
SVEN: K nám.
PATTI: Ulehne.
MÁMA: Ani nenapsal, že?
SVEN: Ne.
MÁMA: Věděla jsem, že nenapíše. Asi má taky rád ticho. Mlčení. Bolestně se usměje.
SVEN: Dobrou noc, mami? Políbí mámu. A pohladí ji po tváři. Něžně.
MÁMA: Nenapsal. Věděla jsem to. Nebude přece hýbat minulostí...
PATTI: Dobrou noc, mámo.
MÁMA: Dobrou.
SVEN: Dobrou.
PATTI: To bylo přece i na tebe, Svene, to: Dobrou noc, mámo!
SVEN: Usměje se. Dobrou noc, táto. Políbí Patti. Prvně. Něžně.
PATTI: Usměje se. Chceš ještě výlet, brácho? Na dobrou noc?
SVEN: Chci.
PATTI: Tak pojď.
SVEN: Vidí, jak Patti létá vzduchem. Její popel je lehký a úsměvný, není v něm žádná bolest. Je osvobozující, jak dětský dráček na podzimní obloze.
PATTI: Líbí se ti, výlet?
SVEN: To už je sen, Patti, viď?
PATTI: Kdo ví?
(hudba)
OTEC: Jsem tu.
MÁMA: Rone.
SVEN: Ahoj, tati.
OTEC: Jsi na mém místě. Víš to?
MÁMA: Roky jsi vedle mě už nespal, Rone. Proč by nemohl Sven, tvůj syn, ležet na místě, které už nepamatuje tvé teplo.
OTEC: Přišel jsem.
MÁMA: Vidíme.
OTEC: Nějak jsi zmužněl, Svene. Od té doby, co jsme se neviděli.
MÁMA: Vážně? Tobě se zdá, že zmužněl?
OTEC: Vždycky na mě působil jako zbabělá ženská. Bál se zvednout sluchátko. Bál se zaklepat. Bál se promluvit, pamatuješ? Tak to dělají ženy.
SVEN: A ty mluvíš, tati? Kdy ty jsi naposledy mluvil?
OTEC: Přišel jsem to napravit. Právě teď, když jsi měl, máš odvahu - chtít to všechno slyšet. Už jsem myslel, že nikdy nebudeš mít odvahu... že budeš srab.
MÁMA: Podívá se na Svena.
SVEN: Podívá se dlouze na Matku.
OTEC: Srab - jako já… jsem byl. Máte pravdu. Nelze takhle žít, když neznáte … pravdu. Nejhorší je nejistota. Vím to. Chápu. Rozumím. Pochopil jsem. Když matka sama nemůže... Nechci už vás dále zraňovat.
MÁMA: Stále se dívá na Svena.
SVEN: Stále se dívá střídavě na Matku a na Patti.
OTEC: Nevím, odkud bych začal.
MÁMA: Stále se dívá na Svena.
SVEN: Stále se dívá střídavě na Matku a na Patti.
PATTI: Mlčí.
OTEC: Tak tedy. Patti... Patti. Když se měla narodit ... když jsme ji vlastně počali... a taky když...
SVEN: Ne!
OTEC: Co. Ne.
SVEN: Už ne.
OTEC: Nechápu.
SVEN: Už to nepotřebuji, tati. Myslím, že to už nepotřebuji vědět.
OTEC: Ty už to všechno víš? Máma ti to řekla? Beze mě?
SVEN: Ne, neřekla nic.
OTEC: Tak co tedy?
SVEN: Už to nechci vědět.
OTEC: Takže - bojíš se? Jsi srab?
SVEN: Ne. Ale není to důležité. Už to pro mě není důležité.
OTEC: Víš to jistě, že už to nechceš vědět?
SVEN: Mlčí.
OTEC: Tak víš to jistě?
SVEN: Dlouze mlčí. Podívá se na Patti.
PATTI: Nikdy jsem o sobě nerozhodovala. Vždycky se rozhodovalo za mě.
SVEN: Mohl by sis s mámou zatančit, tati?
OTEC: Ale...
SVEN: To bys přece mohl, že?
OTEC: Ale...
SVEN: Tati!
OTEC: Zapomněli jsme. Tančit.
MÁMA: Řekni pravdu. Nikdy jsme přece...netančili. Nikdy.
SVEN: Udělej to. Pro mě! Prosím. Zatanči mi.
OTEC: Proč?
SVEN: Místo té ... pravdy .... o minulosti.
MÁMA: Máma strnule stojí u postele.
SVEN: Sven ukáže na tátův maturitní oblek.
OTEC: Otec se svléká. Pomalu. Nesměle. Potom se obléká.
SVEN: Je ti malý? Tvůj oblek?
OTEC: Malý. Přes pupek - hlavně.
SVEN: To dělá čas. Čas fyzických těl. Zmenšuje. Oděvy.
PATTI: Čas fyzických těl. Usměje se.
OTEC: Nasazuje si motýlka.
SVEN: Ukaž, přidělám ti ho.
OTEC: Díky. Synu.
SVEN: Patti?
PATTI: Ano?
SVEN: Zpívej.
PATTI: Zpívá. Melodii - tango.
OTEC: Odkud to zní? Čí je to hlas?
SVEN: No, tak, tati... Smím prosit se říká ...přece.
OTEC: Smím prosit?
SVEN: A chytni ji pevně. Ať cítí, že ji drží chlap, tati.
MÁMA: Otec a máma tančí.
OTEC: Tango.
MÁMA: Plíživé, do sebe vklíněné a srostlé tango.
SVEN: Sven si mezitím obleče máminy šaty. Pomalu se přesune do rohu místnosti. Rodí. Něžně. Podivně se usmívá. Bezbolestně vychází Svenovi z lůna … jeho vlastní tvář. Patti chytá Svena za ruku.
PATTI: Tohle je tvá verze? Takhle by sis to všechno přál? Svene? Podivně se usmívá.
SVEN: Zrcadlo. Chaos. Střepy. Tvář. Ta tvář.
(zní zpěv Patti, do ztracena)
Konec