TABLETY A AZBESTÓZY

Probdělou noc, ať už z jakéhokoliv důvodu, musíme brát jako dar, který je nám poskytnut. Být s jinými lidmi, ale vlastně sám se sebou, Šťastně sám se sebou.
Mechaničnost práce s tabletami mě nečiní strojem, ale dává mi řád noci, vždy po 20 minutách přichází vzorek, který musím zpracovat. To stihnu asi za 10 minut. Pak mám k dispozici celých deset minut pro sebe a pro své myšlení. Stojí vedle sebe půl mechaničnosti lidského života (pro člověka v instituci a jakékoliv práci nevyhnutelná) a půl života svobodného, zcela svobodně tvořivého. Není vůbec žádným uměním vyrobit tabletu v onom mechanickém bytí, mnohem obtížnější je plně a lidsky se realizovat v oné druhé polovině, v čase čekání na další tabletu. Je snad dokonce symbolické, že mechanicky vyrábíme tablety, tedy cosi, co je v podvědomí zafixováno jako něco léčivého, byť tyto tablety nejsou lékem, nýbrž testem, testem pevnosti materiálu procházejícího automatickým provozem. Ubránit se svého druhu mechaničnosti bytí nelze. Partnerské vztahy končívají dosti často ne proto, že mechaničnosti ve spolubytí by bylo více, ale že stav, kterému se dříve pojmenovávalo čas svobodný, volný, tvořivý, čas mezi dvěma mechaničnostmi, se stane z naší pohodlnosti vyprázdnělý. Nevíme si s ním rady a tento čas tenduje ke zmechaničtění. Zrození mechaničnosti v místech a časech, které jsou předurčeny k tvořivosti, jsou zárodkem konce lidského v nás.
Byl jsem upozorněn na krizi času. Přijde údajně kolem druhé hodiny noční. Když si představím, že jedna pracovní směna je sama o sobě uzavřeným mikroorganismem dějin s mnoha a mnoha krizemi času, připadám si šťastný. Přicházela by krize pouze jednou za dějiny, a kdybychom tušili dokonce okamžik, kdy krize času nastane, měli bychom dějiny v harmonickém řádu. To, co by přicházelo, by bylo otřásání, ale nemohli bychom hovořit o tajemství otřásání. Otřásání by bylo odtajněno svou načasovaností. Otřesy by se staly mechanickými, byly by zahrnuty do geometrického řádu dějin. Nic takového neexistuje. Jsme vystaveni strachu z nečekaných, často i zbytečných krizí času. Bůh by neoperoval s pojmem dějiny. Něco tak nesmyslně lidského nelze diktovat ani psu, natož Bohu. Člověk si zmechaničtěl dějinami svou minulost. Usídlil je do výčtu dat a cifer a dějiny (myslím především školní dějiny, to jest ty, které jsou nabídnuty vzděláním každému jedinci), v nichž takto nefiguruje slovo Bůh, svědomí atd. pro něj nejsou nebezpečné. Nahrál si dějiny válek a katastrof na videokazety a prodává je sám sobě jako velkolepou zábavu k rodinnému krbu, jako pornografii, která dětským očím nevadí. Dnes večer však budu aktérem pouhopouhé spánkové krize, nikoli dějinné, nikoli krize času. Nic se mnou dnes neotřese, Nic zásadního..
Máme geneticky zděděné azbestozy. Možná, že se tato smrtelná nemoc, při níž osinkocementové vlákno, uvízlé v plících rozbují v karcinogenní nádor, u nás vůbec neprojeví. Kéž by nevzalo jedno jediné vlákno v naších hrdlech a plících ani jeden život. Azbestozou myslím dědictví zkušenosti, dědictví toho, že mí rodiče byli den co den ohrožováni létajícími vlákny v povětří "své továrny", že tato vlákna nosili domů po kapsách, pak je smývali pod sprchou a tak, tak upřímně se snažili, abychom se s vlákny nesetkali. Jedenkrát, pamatuji se, vzal mě otec na exkurzi. Do "své" továrny. Procházeli jsme ezi hlučnými stroji a on mě vedl za ruku, svou pravou rukou, na níž má seříznut kus malíčku a prsteníčku. Věděl jsem, že v jedné z těchto hlučících mašin zůstaly odřezky jeho prstů. Vedl mě tímto monstrózním panoptikem a velkou rukou, větší než má hlava, ukazoval mi mechanické lidské figurky u jednotlivých linek. Procházel jsem s ústy dokořán otevřenými. Otec otvíral ústa a něco na mě mluvil. Ale v tom hluku nebyl ničím jiným než němou rybou, zvuky z jeho úst, slova k mým uším nedoléhala, jakoby byla součástí jen jednoho z dalších hlučících strojů, Zděsil jsem se. Stále jsem měl před očima ten okamžik, kdy otcova ruka uvízla v mašině. Vlákna byla tehdy naprosto neviditelná. Snad právě pro svou neviditelnost jsou tak nebezpečná. Stroje byly viditelným nebezpečím. Nakrátko zhlédnutý stroj v mém otci. Jako ve výkřiku E. Muncha.
Srážka. Čehosi absolutně přítomného, avšak se zřetelným viděním budoucnosti. Osobní budoucnosti. A čehosi jitřícího paměť minulosti. Natolik jitřícího, že tato minulost vtahovala mnohem intenzivněji než přítomost. O čem mluvím? V okamžiku, kdy v televizi probíhal film Alfréda Radoka Daleká cesta, to bolestné odkrývání minulosti, přichází k nám agent Českomoravské stavební spořitelny - tzv. Lišky, aby mě přesvědčil o výhodnosti tzv. Následné smlouvy. A na papíře mi pak ukazoval finanční nárůst na základě státní podpory, zatímco v Radokově filmu se hrálo o celý židovský národ. "Nějaký film pro pamětníky, co?" říká agent a noří se opět do čísel o nárůstu úroku a výhodách státní podpory. A mě hlava beznadějně těká mezi přítomností spojenou s velkolepou budoucností a trpkým obrazem minulosti, v níž arijský národ snil o velkolepé budoucnosti, avšak - z důvodu rozpolcení ani jednomu, ani jednomu nerozumím. Alespoň jedno, alespoň jedno aby se mi stalo srozumitelným. Zdá se, že jsem agentovi směšný tím těkáním. "Vy se asi o peníze moc nestaráte, že?" říká mi poté, když pochopil, že porozumění s jeho životním tématem spoření se v mém případě nedočká. "Bohužel," odpovídám, protože je mi více než trapné žít v ekonomicky založené společnosti jako absolutní ekonomický analfabet. Nevím, jestli skutečně, minulost, budoucnost a přítomnost v jednom jediném okamžiku, chceme-li do nich proniknout opravdově, jsou natolik nesnesitelné, že nás svým působením mohou zevnitř rozložit, skutečně nevím. Nevím, zda nevědění v minulosti je více traumatizující než nevědění v přítomnosti či budoucnosti. Ale nevědění neomlouvá.
Nalezl jsem hranici prostoru ve vlastním dětství. Vyšel jsem si dnes do míst, kde jsem si hrával u babičky s bráchou a se sestřenicemi. Nejenže objevuji velké množství proměn, ale najednou jsem si uvědomil, že jsem se jakoby ocitl v jiném prostoru. Přešel jsem most nad splavem Veličky a jakoby se otevřel nový, jiný pocit než na druhé straně potoka.
Nejspíše právě onen most bez zábradlí, po němž beze strachu dokázali přejít jen ti nejodvážnější, zapříčinil, že jsem prostor před mostem vnímal jako něco domácího, vlastního, prozkoumaného, zatímco prostor za mostem byl tajuplnou říší divů, cizí neznámé země, určené pro dobrodružné výpravy. Sám prostor za mostem vybízí k dobrodružství. Zarostlé zemljanky, mlýnský náhon, za bolševika ještě k tomu zakázaná tajná skládka s neskutečně velkým množstvím pokladů pro dětské oči. Ale ten zlom, zřetelně uvědoměný zlom, mě nutí pátrat v paměti, kolik takových zlomů v prostoru mám. Možná nejen v prostoru, ale i v čase, v okruhu domu v Hranicích, privátu v Brně, ve světě... Kde je doma bez dobrodružství a kde mimo s dobrodružstvím.
Není to ani tak závist, co určuje naše negativní přijímání úspěchu druhého, jako spíše podvědomé přesvědčení, že úspěchu lze dosáhnouti jen za cenu falešností, že upřímný, čistý a neposkvrněný člověk mající zároveň úspěch neexistuje. Není to závist, je to opět jen dědictví minulosti, kde - alespoň podle mýtů, které se ke mně dostávají - nerozhodovala profesní zdatnost, profesionalita, ale právě ony prasárny, falše a skoky a kroky přes mrtvoly. Ti, kteří jsou na cestě k úspěchu, si zase mnohdy podvědomě zafixovali, že bez falešných praktik se neobejdou. Obojí, jak ti, kterým se říká při tomto dělení závistiví, tak ti, kterým se říká úspěšní, mají v sobě tato stigmata, ale místo krev říkají ranám na svých tělech marmeláda, aby je mohli bezbolestně oblizovat a ještě se z nich sytit pro přirozenější fungování v této společnosti. Jasně červená rybízová marmeláda.
Nedávno selhal mé babičce mechanismus jejího těla. Řídící soustava mozku zkratovala a celá levá polovina těla je nyní znehybněna. Mechanismus je nemocný a nejednotný, protože tělu nepřísluší prát se o převahu hybnosti a statiky. Nejednotnost uvnitř mechanismu způsobí znehybnění, ochromení celku. Je to možná zlé přemýšlet takto s vědomím těla své vlastní babičky, ale snad právě proto je to ještě průkaznější. Fungování žádného mechanismu, ať je to mechanismus státní, mechanismus demokracie, čehokoliv nemůže být polovičaté, poloviční. Poloviční fungování je totiž totožné s nehybností. Továrna, v níž jsem po několik večerů vyráběl tablety, je obřím tělem, obřím mechanismem. Mé mechanické konání, kdyby bylo chybné, nemohlo ovlivnit v žádném případě hlavní existenční funkce tohoto mechanismu. A tehdy jsem svému konání žádnou důležitost nepřikládal. Teprve vědomí jediného prasklého nervu v babiččině mozku mě vrátilo zpět k uvědomění si své funkce. Paradoxem mé práce bylo, že jsem zaskakoval za funkci, která má v celém obřím těle továrny je za běžných okolností konána automaticky, prostřednictvím stroje. Byl jsem náhradou selhavšího nervu. Má důležitost v organismu továrny byla ovlivněna jeho nedokonalou funkčností. Záměrně hovořím o lidském těle jako o mechanismu a o továrně jako organismu. Protože se mi o to více jeví, že oba pojmy jsou dokonale prorostlé, nikoli však zaměnitelné. Žádný mechanismus není dokonalý, pokud není organicky stmelen. Dokonalý mechanismus potřebuje živou, organickou tkáň, kostní dřeň nerozložitelnou. Dokonalý organismus se neobejde bez jistoty mechanických, neřkuli automatických funkcí.