VARIACE O STROMU

Stromy na odchodu
Stromy promítané na plátně rozběhly se hledat své plody z paží bezvládně povalujících se v trávě. Smutně se skláněly, jakoby kořily se před něčím, co jim nikdo nevysvětlil, proč mají přicházet o své plody jen proto, že si to někdo usmyslel. Stromy tančily stínové divadlo. Stál jsem kousek vedle nich a toužil po tom, abych s nimi splynul. Taneční krok stromů je mi neznámý, v absolutní nehybnosti vydupávají svými kořeny rytmus země. Ačkoli přikládám ucho k zemi se stejnou pečlivostí a bojácností jako sebevrah na kolejiště, nic podobného hlasu kořenů se neozývá. Ani kýchnutí. Znovu vstávám a pozoruji tanec jejich větví, absolutní legátová plynulost, vyrovnanost, neskutečně fantastické čisté a sošné postavení těla, jež si nezadá s nejelegantnějšími sochařskými výtvory antiky a renesance. Najednou nechápu, proč stromy nejsou v umění zobrazovány místo světců, vyzařuje z nich přece mnohem více než z řemeslně dovedně vyrobené gotické či renesanční plastiky. Ani František z Asissi neměl odvahu učinit chrámem samotný strom, a přece k nim měl tak blízko. Ani svatý František neměl odvahu se vším všudy se stromem splynout. A vedle těch mimořádných antických herojských kmenů vidím krčit se zkormoucené stromy krkolomně propletené v sebe sama. Je tomu tak díky mrštnosti a obratnosti, se kterou dospěli až do své originality, nebo je to spíše bolestnou úzkostí, která je nutí choulit se do svých těl? Zasadím se, už už zapouštím tkaničky svých bot do polí kousek za naším domem. Ještě tak vědět, kde je můj skutečný dům, když nemám město. Zapouštím tkaničky velmi hluboko, ale naštěstí se nikdo nedívá. Bez řečí by mě museli prohlásit za blázna. Země je fantasticky rozbahnělá a to mi vyhovuje, připadá mi, že stojím na promočených střepech hliněné nádoby, jejíž molově naprasklý zvuk jako údery křehkého zvonu přitahoval a přitahuje, svádí, dráždí a láká. Vyrostu ze svých nohou. Zdvíhám vysoko ruce nad svou hlavu, takže ani netuším, zdali to, co mi z ramenních kloubů vyrůstá, nejsou zakrslá křídla. Víc, víc, víc, ještě víc, křičím na své ruce, které mi stále ještě připadají krátké. Ruce mají být nekonečné. Má krvavě modrá plandavá noční košile vlaje ve větru a já cítím tu nesmírnou pevnost, s jakou jsem připoután, uvězněn, a zároveň onu nesmírnou svobodu, která mi možná umožní letět. Nechávám ruce rozepjaté k nebi a přísahám sám sobě, že vydržím v této nehybnosti tak dlouho, dokud neucítím první kapky živin z půdy, jež krevním oběhem dotknou se mých větví. A pak budu ještě mnoho mnoho dnů a nocí, měsíců čekat, až z konečků mých prstů vyraší skutečné plody. A ukousnu své plody, jahodově sladké nebo možná jablečně hruškové, švestkové, pomerančové? Ale možná se šišky objeví, šišky pokryté nehtíky lesa... Stejně si koušeš nehty až do kůže, až na kost, být plodivým stromem nebude pro tebe nic mimořádného. Vidíš ještě někoho, kdo by se někde vedle tebe pokoušel zasadit vlastní tkaničky do mazlavého jílu? Vidíš ještě někoho, kdo se v tom spěchu zastaví, aby se na chvíli dostal slunci blíž? Kdo se zastaví, aby rodil plody? Co by asi zbývalo Adamovi a Evě, kdyby strom s jedním jediným jablkem poznání - pokušení (jedno jablko stačí) odešel, vystoupil z ráje a postavil se přímo do centra reality? Čím by se stal ráj, kdyby nebezpečí hříchu bylo vymýceno? Stáli bychom v ráji místo stromů, protože bychom si všimli, že strom odchází, a chtěli bychom na jeho místě pochopit, co se vlastně stalo? Co ho přimělo k odchodu? A pak, až teprve poté, co bychom uskutečnili zkušenost býti stromem, odešli bychom dobrovolně z ráje. Možná více než v jablku v odchodu stromu by tkvělo tajemství poznání, které skrýval onen strom... Stromy promítané na plátně rozběhly se hledat plody z paží bezvládně povalujících se v trávě. Nebyl to film, nebyla to pohádka o Mrazíkovi, byl to sen, v němž stromy chodily. Jenže co s umrlými pažemi. Viděl jsem, jak stromy plakaly, míza skapávala na nevinné jejich paže, jenže nic to nepomáhalo, nebyla v ní síla živé vody. Plody z paží v trávě hnily a jediné, co stromy uspokojovalo, že hniloba je pouze jinou formou života, že je ještě pořád alespoň nějaký proces, v němž se něco děje. Jenže ani to nezabránilo stromům v jejich slzách. Byl jsem svědkem tohoto posledního rozloučení a srdce mi trnulo, když jsem viděl úzkostí roztřesené koruny stromů. Když se pak vracely spořádaně na své místo, rozhodl jsem se. Krvavě modrá noční košile, něco mezi oblohou, vodou, zemi a krví, to jsem já. Spíš jako strašák do zelí nežli strom, spíš jako sloup elektrikého vedení nežli strom, ale stojím a stojím tam v tom snu, a čekám na plody, než se probudím a vyskočím do reality, Adame a Evo.

Stromy a jejich řád
Stromy jako armáda uzavírají prostor pole ze všech stran, vytvářejí neproniknutelné stěny, jakoby vyhradily prostor pro obývání těm, kteří žijí v polích. Není to náhodou, že se stromy stávají armádou, není to náhodou, že jsou stromy uspořádány v jakýsi falešný geometrický řád. Postava generála z hry Petry Havelkové Prométheus je ztělesněním právě této vlastnosti, která přivádí stromy do mašinérie proti přirozenosti. V poslední době hledám v krajině zapomenuté body. Ale nejen v krajině, ale i mezi lidmi. Body, které by vystoupily z toho, co už je určeno. Hledám očima na vrcholcích kopců stromy solitéry, o nichž vím, že tam nebyly vysazeny geometricky smýšlejícím člověkem. Strom solitér, který se zrodil ze semene dlouhou dobu poletujícího vzduchem, je sám sobě středem, je sám sobě začátkem i koncem. Strom zasazený do stromořadí je sám sobě ničím, není ani sám sobě ploditelem, je jen ztracen v geometrii, kterou mu člověk vnutil, Strom v stromořadí je mrtvý, bez identity. Strom v stromořadí, ač živý sebevíc, je odsouzen ke smrti. A to už vůbec nemluvím o školkách ovocných stromů. Stromy svému pánovi věrně slouží. Některé stromy byly vyvoleny k přežití. Představuji si velice běžnou situaci, kdy cestáři staví novou silnici. Silnice bude muset procházet lesem a cestáři se neubrání tomu vytvořit prosek. Tu vidím ředitele Dopravních staveb, jak jedním podpisem definitivně stvrzuje polohu silnice. Jedním jediným podpisem rozhodne o tom, které stromy to nepřežijí. Stromy, které neslouží člověku, ale naopak mu brání, jsou odstraněny. Stromy "svému pánovi" věrně slouží. Les, kterým však nyní vede už silnice, si alespoň trochu zachovává parametry prostoru, v němž strom není tak zcela podřízen geometrickému řádu člověka. Je to však poslední zóna, v níž se strom může cítit svobodný. Jestliže si chceš růst, jak se ti zachce, neopouštěj své ghetto,neopouštěj les. A do města tě přijmeme jen tehdy, když se věrně podřídíš našim geometrickým zákonům. Strom je otrokem člověka. Dnes, kdy se těžba dřeva neustále zvyšuje, zdá se, že neexistuje les, který by byl zcela bez zásahu člověka, zcela ve své původnosti. Prales je tedy pro stromy něco jako mýtem o svobodné říši, o Atlantidě. Snad právě proto pralesy mizejí v době, kdy mýty mizejí povážlivě z lidského života. Jsou intelektuálové bojující za záchranu mýtů, přestože je ještě avantgarda považovala za staromilské. Jsou lidé bojující za záchranu pralesů. Viděl jsem stromy jíst a pít, viděl jsem stromy objímat se. Viděl jsem stromy milovat se. Viděl jsem, že v nás je ze stromů více než si myslíme. Naslouchal jsem jedné dívce, která zcela bezpečně tvrdila, že přijde okamžik, kdy se stromy splyneme. A nemyslela jen na vyvolené. Splyneme se dřevem stromů stejně, jako Ježíš srostl v našich myslích s dřevem svého kříže...

Slzy stromů
Jak stromy pláčou a utírají si slzy? Snad telegrafní sploupy nám svými rameny prozradí, jak milují se jejich vertikály, jak se sbližují. Ve věku letadel nejsme zvyklí jen chodit po zemi a dokonce ani ne bosí jako ptáci. Jen chodit a chodit, nikoli tancovat. A ptáci sedí v řadách na telegrafních drátech a děti ve školách a stromy u cest a lidé ve frontách táhnou se až za obzor, s nákupními taškami čekají na něco, kvůli čemu se každý den stmívá. A jak tma padne, nikdo nevidí, co z nás stéká. Kdybych byl větví, do krve rozeťal bych si své letokruhy a vstoupil bych na pokraj skály, kterou stromy křečovitě svírají svými kořeny, aby nespadla do údolí. Kdybych byl větví, s rozeťatými letokruhy bych se odhodlal pustit si do žil druhé nahé já. Jako droga ve spirále časem vytvořená až ke středu větve bych se prokousával a tam se nadobro ztratil, zavrtal a usnul, červotoč ve vlastním dřevě. Duše větví se neumějí smát, piju mízu jako kolomaz stroje a procházím se po letokruzích se skřípěním zlomené jehly na desce s mechem zarostlými evergreeny. Jak stromy pláčou a utírají si slzy? Nijak. Copak jste někdy viděli gotické katedrály plakat. Vždyť velikost stromů, před nimiž se my lidé krčíme, se jim blíží. Jestliže stromy pláčí, jejich slzy padají zároveň s dešťovými kapkami, a proto se nikdy nedovíme, jak je to s jejich slzami. Ve stromě, který padne k zemi pod úderem blesku, či sekyry či za rachotu motorové pily, zamrzne vše, i slzy.

Strom ve věži
Větve se pomalu zvětšovaly rok po roku a Radim tak mohl vnímat plynutí času. Větve se rozpínaly od okna k oknu a on denodenně pozoroval z okna své věže, jak postupuje čas. Jednou ráno se probudil a větve objaly celé okno dokonale. Ani paprsek slunce nepronikal do jeho pokoje. Konečně, zaradoval se. Celý život očekával s napětím tento okamžik, kdy ho strom, který pro něj při jeho narození vysadil jeho otec, odřízne od světa, kdy ho uzavře zcela do jeho slonovinové věže. Radim otevřel okno a hladil větve. Lísaly se k němu a bez pozvání vstoupily do jeho pokoje. Radim si uvědomil, že si bude muset zvyknout na jejich přítomnost a vůbec ho to neznepokojovalo. Je přirozené, že to, co nám otec dá do vínku při našem narození může přerůst až do našeho pokoje. Dokonce je to chvályhodné, protože otec jako rodič si může být jist, že jeho plody se uchytily na správném místě. Větve se zvětšovaly a zatlačovaly Radima do rohu jeho pokoje. Radim poprvé znejistěl. Síla tvého stromu je natolik velká, že mi nezbývá prostor pro můj samostatný pohyb. Nemůžu takto víc, musím zasáhnout. Radim se snažil najít v šuplících svého pokoje nože, pilu, cokoliv, čím by zabránil v rozpínavosti stromu. Toto už není má slonovinová věž postavená ve stínu tebou vysazeného stromu otče, toto je už smrt, která se na mě valí. A byla vysazena tvou rukou. Zabíjíš mě. Otec však svého syna neslyšel. Byl daleko a jeho pláč k otcovým uším nedoléhal. Tu náhle uslyšel Radim rachot motorové pily, ozýval se zvenku. Konečně, zvolal už podruhé šťastný Radim. Představoval si, jak strom padá, jak se osvobozuje z jeho zajetí, ale nebyl si jist, co by s ním udělal život v otevřeném prostranství, mimo stín stromu. Začal se bát paprsků, které nekompromisně zasáhnou jeho oči, začal se bát volného a svobodného prostoru, který se před ním tak nenadále vyjeví. Uvažoval ještě o tom, že zarazí veškeré práce na likvidaci stromu. Z hladu začal pojídat listoví. Hledal plody, ale v jeho slonovinové věži strom žádné plody neurodil. Vidíš, strome, jsi neplodný, copak jsi to za strom? Ty nemůžeš být stromem vysazeným mého otce. Pak si ale všiml, jak venku mimo jeho slonovinovou věž, sbírali lidé plody do košíku, po hrstech, po kýblech, do pytlů, do nákladních vozů, všichni dychtivě nabírali, jen Radim trpěl v nicotě své slonovinové věže. Zvuk motorové pily neustále zněl. Tu najednou, nikoli strom, ale jeho slonovinová věž začal se bortit. A Radim si uvědomil, že zvuk motorové pily mu připadal poněkud nepřirozený, To neřezali do dřeva, ale do mé slonovinové věže, zoufale vykřikl. A padal a padal i se svým stavením, i se svým domem, až dopadl na zem, Slunce jej ozářilo a nad jeho poraněným tělem se skláněli lidé. Naše práce byla zbytečná, zde žádné plody nejsou, řekl někdo a lidé se začali přemísťovat zpátky k pravé polovině stromu, kde stovky a stovky lidí sbírali plody stromu. Tu najednou i na levé straně začaly rašit plody. A lidé přebíhali a Radim zničený stále seděl na zemi a nechápavě hleděl na to, co se děje. Pak vzal opuštěný košík, hodil do něho několik plodů a odcházel pryč. Nikdo neví, zda hledat otce, nebo stavět další slonovinovou věž, nebo osvobozovat další stromy, uvězněněné ve věžích.

Sny dřevorubců
Dřevorubci naslouchali zvuku svých motorových pil. Zněly jim tak líbezně, že se spolu s nimi přenášeli do vesmírný a nebeských výšin, o kterých snili. Vyřežeme sobě nebeský člun, bude z našich lesů, bude to vor pro plavbu vesmírem, navrhl jeden z nich a ostatní souhlasně přikývli. Dali se do práce, jejich pily svištěly a protínaly letokruhy vejpůl, štěpily stromy uprostřed jejich života, ale stromy jim neodpíraly poslušnost, jakoby samy cítily velkou příležitost opustit prostor lesa a zažít obrovské dobrodružství. Asi k poledni byli dřevorubci hotovi, pak vrhli se na řezbářské práce. Martin opatřil své palubní místo vyřezávaným portrétem své milované, lehce se dotýkal jejich dřevěných ňader jako posvátného předmětu, který přináší štěstí. Oleg si na takové výstřelky nepotrpěl a vyřezal si před sebe velkou flašku, připomínající plnou láhev vodky, Bude mi sloužit místo volantu, pravil. Henry se vůbec nezabýval vyřezáváním nějakých kultovních předmětů, tvrdil, že je pragmatik a raději si vyřezal hermeticky uzavřený kufr, do nějž si uložil všechny doklady a cenné věci a zlatý řetízek. Konečně vypluli. Jenomže od začátku začaly problémy. Nikdo z nich si totiž nebyl zcela jist, kterým směrem se prokoušou do nebeského prostoru a jestli je to vůbec tak jednoduché. věděli o ozónových dírách a představovali si je jako místa, kde je zhnilá dužnina přezrálého plody. Měli tedy za to, že průnik do vesmíru znamená pro ně být celý uslintaný a špinavý od zárodku hniloby. Martin neměl vůbec žádné zásoby jídla a přemlouval své spolupracovníky, aby se ještě zastavili u nich doma, v Hajncově Lhotě, kde by mu maminka a manželka určitě dala něco na cestu. Henry s Olegem však měli strach, že Martin by chtěl vzít svou ženu s sebou, a tak mu začali raději tvrdit, že ve vesmíru žaludek nepracuje a ukládá se k věčnému spánku, je jako orgán zbytečný, a proto i potraviny jsou nepotřebné. Dřevorubci měli možnost sledovat zemi z velké výšky. Viděli všechny lesy, které ještě čekaly na jejich pily, aby je vykáceli. Celá země se měla stát obyvatelnou lidmi, lesy se měly proměnit v domy. Těžko se mi vysvětlují pocity, které zažívali dále. Tento příběh totiž vůbec není dobrodružný, i když se tak na první pohled zdá. Henry, Oleg i Martin totiž stále sedí u poraženého kmene a dívají se na oblohu, chroustajíce svačiny od svých manželek nebo ty, které si připravili sami. Těší se, až večer oblohu pokryjí hvězdy a oni si budou moci při pivu a vodce vybírat, ke které poplují. Martin napíše dopis své ženě do Hajncovy Lhoty a připíše tam pozdravy své matce. Pak znaveni dlouhým večerem ulehnou do maringotky a na dobrou noc si řeknou, kolik jich ještě zítra čeká práce. Celý les přijde pryč a místo něj budou postaveny domy pro lidi. To je jediná pravda tohoto příběhu. Henrymu, Olegovi a Martinovi přijdou zítra posily a zdá se, že žádný z nově příchozích nebude umět snít o hvězdách, vesmíru a nebeském království.

Bůh ve stromě
Nevím, proč jsem si zrovna dnes vzpomněl na svatého Šebestiána, souvisí to se stromem a jeho významem, protože právě k němu byl podle některých výtvarných děl Šebestián připoután. Šebestiánovo tělo je nahé v okamžiku, kdy jej šípy protínají. Žádný ze šípů nezasáhl životně důležité orgány a tak se Šebestián mohl sebrat a jít znovu orodovat za svou církev, za svůj názor a postoj který přijal, mohl si jít znovu pro smrt, která nebyla dokonána napoprvé. Musel to vědět, že jde na smrt, a přesto šel. V tom je asi největší umění života, jít si pro smrt dvakrát, když se nám chtěla vyhnout, jít si pro smrt, protože svět živých nerespektuje naše názory. Je v tom určitě kus pozérství každého světce, když trvali na svém tak bezhlavě, je v tom však především jistota v sebe sama. Ale o tom jsem vlastně v souvislosti se svatým Šebestiánem psát ani tak moc nechtěl, Chtěl jsem psát o jeho sepětí se stromem. Každý, kdo se dívá na mayovky, ví, co znamená strom, Strom je v nich symbolem nesvobody, připoutání, čekání na smrt. Na stromech visí skalpy, viselci, strom byl konečnou stanicí i pro Jidáše, strom svým klenutím přímo vybízí k tomu zavěsit tam svou hlavu. Ale slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění hovoří o významu stromu jinak. Pro prvotní národy býval strom posvátným předmětem proto, že byl obýván bohem. To je co!!! Představte si ten paradox, chtějí se zbavit Šebestiána pro jeho víru v Krista, pro jeho víru v Boha, a co neudělají, připoutají ho k bohu a míří šípy na oba, na Šebestiána i Boha ve stromě skrytého. Já vím, bylo řečeno, že strom znamenal sídlo Boha pro obyvatele prvotních národů, ale přeci jen - copak není kus Boha ve kříži, který nese Kristus? Je známo také, že svatý Šebestián měl homosexuální orientaci. I kdyby tomu tak nebylo, musel to být velice citlivý chlapec, který se s největší pravděpodobností ocitl v armádě za velice podivných okolností, ostatně historie literatury a dramatu o paradoxním spojení víry v Boha a války vypovídají (například Calderonova cesta k víře, nebo názorným příkladem může být Červený a Černý od Stendhala a vůbec Stendhalův život, nebo Nietzschův zápas s Bohem a podivuhodné formulace o válce a boji - ale to je trochu jiná tematika). Abych se vrátil k Šebestiánově citlivosti, pro východní národy byl strom zároveň ženským symbolem úrodnosti země. Vidím kapky krve z Šebestiánova těla, jak dopadají na zem a snad i rozkvétá pod ním nový život. Mě by však nikdy doposud nenapadlo vidět ve stromu předmět obývaný Bohem, ale tato představa mě vzrušuje. Chodit od stromu ke stromu a objímat je, nasávat boží sílu z nich. Vždycky jsem si kladl otázku, proč básníci a filozofové tak rádi chodí do lesa. Při stoleté vodě v červenci hodně stromů bylo vyvráceno z kořenů a jejich dřevo bude tak vlhké, že bude možná uhnívat a strom samotný bude zcela zbytečný. Nic z něj nevytvoříš, stůl, židli, sochu, nic, ani spálit pro svou vlhkost nepůjde. Ale ať mi nikdo netvrdí, že Bůh opustí strom, který je vyvrácen. Je potřeba objímat i kmeny na zem padlé. Jeden z poustevníků, Bavo se jmenoval, se v dutém stromě modlil. Je to asi jediný z těch, o nichž jsem se dozvěděl, že učinili sobě strom domem. Pro Bava se stal strom katedrálou. Ve své skromnosti mu tato katedrála byla určitě nad všechny katedrály světa. Šebestiánovo tělo je opuštěno, on leží pod stromem, umírá, nějaká podivná síla se v něm najde, že se zvetí. Není to normální. Věřím v přítomnost něčeho ve stromě, co nabídlo Šebestiánovi šanci. Kdyby byl Ježíšův kříž ocelový, nikdy by z mrtvých nevstal.

Podivná zeleň stromů
Bývaly doby, kdy stromy nebyly zelené. Nevím jakou barvu měly, snad byly šedé, jako celý svět, pod prachem slov a idejí, a jejich květy sloužily jako mávátka pouze při chvílích slavnostních. Ty květy však stejně byly pouze ze stromů pěstovaných právě k tomuto účelu. Zelená barva byla stromům zakázána. Ježíš říká: Podívejte se na fíkovník nebo jiný strom: Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království boží. A tak každé léto by mělo sestupovat království boží na zemi společně se zelení stromů. A zima by měla být nejspíše něčím pekelným, hříšným, něčím křečovitě pozemským. Nevěřím tomu ani náhodou, viděl jsem už spoustu stromů zelených, ale o Božím království nic nevím. Jakou zeleň stromů měl tedy Ježíš na mysli? Kdo učinil všechny lidi světa barvoslepými, jaká je skutečná barva stromu, která se skrývá za tou, kterou my mylně nazýváme zelenou? Jednou vyšel jsem v době, kdy stromy nebyly zelené, do ulic. Všude plno lidí a domů, ale nikde žádný strom, bylo tam kamenné a chladné náměstí s fontánou uprostřed. Lidé nakukovali do fontány a shlíželi se narcistně v neklidné vodní hladině jako v zrcadle. Viděli jen roztřesené šedé skvrny, které se topily pod hladinou. Kdosi z nich zkameněl. Někdo z nich se stal nalakovaným stromem, někdo z nich sochou, někdo kýčovitou afektovanou květinou. Všichni tak učinili v okamžiku, kdy jsem je fotografoval. Křičeli na mě, ale nemohli vystoupit ze svých podob. Udělal jsem si snímky z tohoto náměstí beze stromů a kráčel domů. Cítil jsem jak se fotoaparát třese, jak chce zvrátit to, co leží v jeho útrobách, snad ze strachu, že právě v něm je nyní celá hluboká výpověď o tom, jak žije člověk v zemi bez zelených stromů. Usoudil jsem, že můj fotoaparát má strach. Strach ze zodpovědnosti, strach z toto, že on je vinen tím, co odhaluje, že on bude jednou povolán k soudu místo těch, které fotil, protože ti žijí šťastni v nevědomosti, protože nikdy neviděli zelenou barvu stromu. Přišel jsem domů a spoutal fotoaparát do svěrací kazajky. Zakázal jsem mu zmítat sebou, ale on nedal si poradit. Byl k nezastavení. "Ve mě je pravda!" křičel zoufale. Jen jsem se cynicky pousmál, protože jsem byl přesvědčen, že v něm dřímá pouze lživý povrch pravdy. Hodil jsem útroby fotoaparátu do vodní lázně, ony praly se s pravdou, až pak vystavil jsem je na jídelním stole. Byla to otřesná podívaná. Smutné lidské oči lakovaných stromů a keřů, sochy polyethylové a betonové, květiny s opadávajícími kvítky. Zalekl jsem se. Chtěl jsem roztrhat to, co jsem viděl a věřil jsem, že když příště přijdu na náměstí, nic podobného už neuvidím. Od té doby jsem na náměstí nešel, bál jsem se kličkovat uličkami a dojít až ke kašně, v níž bych uviděl jen šedou skvrnu svého prázdného obličeje. Bál jsem se přiznat si, že jsem součástí šedi, která mě obklopuje. Zavřel jsem se papundeklem od záchodu a pokoušel se spláchnout. Ucpal jsem trubice, uvízl jsem v nich a to se stalo pravdou mého dalšího života. Až jednou opustím prostory svého současného bytí, budu jako hnojivo použit k tomu, aby ze mě vyrůstaly skutečně zelené stromy, jejichž barva nebude lživá ..

Hniloba a slzy bičovaných letokruhů
Prostoupit zcela k jádru letokruhů svého manželství by znamenalo pro Marii ponořit se do kyseliny, která sžírá od hlavy až k patě a není možné z ní uniknout. Zdálo se jí, že rok po roku jí všechno proplavalo a uniklo pod rukama, nestačila dělat ani zářezy do brambor, které nožem olupovala s podivnou nimravostí. Její manželství jí připadalo jako nahnilý kmen unášený velkou vodou, někam do nenávratna, kde se zastaví o podemletý břeh, ale ona u toho nebude. A pak už nikdy nebude moci najít onen kmen, který považovala za tak pevný a silný a stabilní. Chtěla by obejmout, snad kmen, snad svého muže, ale nic nebylo hmatatelné, a ona se řízla do prstu. Prohlížela si krvavou dlaň a neudělala nic pro to, aby se krev v jejich žilách nebo z jejich žil zastavila. Kapku po kapce vše sledovala a uvědomila si, že takhle pomalu a krvavě musely ukapávat všechny dni jejího manželství, jenomže ona je nepozorovala, neviděla krev, která z něho tryská. Žila vedle krvavých ran a byla přesvědčena o tom, že vše je zdravé a zahojené. Marie ponořila se do letokruhů s obyčejným kuchyňským nožem, nebyla schopná si vzít sekeru, aby už konečně vše rozetnula a mohla se tak postavit na vlastní nohy, aby mohla vyrůst a zapustit kořeny na jiném místě, s jiným mužem, nebo třeba sama, stromy se nemají přesazovat, opakovala si a stále sledovala svůj krvavý prst. Kdybych jednou ťala do kmene, abych rozuměla dokonale všem letokruhům, rozbrečela bych se bolestí z utrpení kmene. Brečím i tak, bez ran sekyrou, brečím ze strachu, že do kmene tne on, protože on je nespokojený, on se rozhodl začít kácet, aby vše mohlo být odplaveno, on chce skočit do vody i se vším, co bylo krásné, on ukazuje na letokruhy a říká, vidíš to bičování? To ty jsi mě bičovala svou starostlivostí, svým patolízalstvím, chtěla jsi mne pořád zalívat a zalívala jsi tak dlouho, až uvnitř se vytvořila hniloba, jsem přeplněn a přesycen tím, čím mě živíš, všechno z tvých rukou a tvých úst je nezdravé a tady to začalo, v těchto letokruzích, z kterých ještě nyní vytéká horká míza... Žili spolu dlouho a kmen jejich manželství už nemohl sloužit jako stožár dvou lodí, aby každý z nich plul svým směrem na jiné lodi. Marie si to uvědomovala. Byli připoutáni k sobě právě těmi bičovanými letokruhy, právě tou hnilobou uvnitř kmene. Ani jeden z nich neměl sílu kmen ošetřovat, ale oba se smířili s tím, že zemřou na umírajícím, hnijícím a krvácejícím kmeni...

Srdce ve stromech
Adrian se tiskl ke stromu a objímal ho. Pak se dlouze podíval na srdce, které do něj před několika dny před očima Terezie vyřezával. Tehdy se Terezie smála a Adrian byl šťastný, že srdce, které zanechává na těle stromu, působí Terezii takovou radost. Terezie ho tehdy objala a řekla: "Miluji tě a budu tě milovat tak dlouho, dokud toto srdce neuhnije i s tímto stromem. Je to náš strom, protože jsme mu dali naše srdce, řekl tehdy Adrian a oba se dlouze políbili. Líbali se dlouho a jeho větve se nad nimi skláněli s obrovskou něhou. Víš, co mi připomíná tento strom? zeptal se jí Adrian. Terezie nevěděla. Anděla strážného. Bude bdít nad pravdivostí naší lásky." Jeho větve neslyšně šelestili, aby nerušili tu nádhernou chvíli splynutí, která následovala. Tehdy ještě těsně před odchodem objali oba strom a spojili své ruce. Drželi se pevně a byli přesvědčeni, že nic je nemůže rozdělit. Adrian stojí s kudličkou v ruce a tne prudce a silně do stromu. Kudla se v jeho prstech ohýbá, je pružná a ohebná stejně jako city. Adrianova kudlička se láme něžně s vůní chleba a on nerozumí tomu zlomu. Adrian se zaryje svými nehty pod kůru a pokouší se ji strhnout, pokouší se vysvléct strom z ran jejich lásky. Srdce se zbarvilo do ruda, ale zůstalo neporušeno. Strom sleduje ze svých výšin Adrianovo utrpení. Z jeho otevřených ran ukápne granátová perla mízy Adrianovi přímo na šíji, kterou se o strom opírá. Míza se roztéká po zádech a Adrian opilý vlastním žalem pookřeje. Rozetře si horkou mízu po zádech. Srdce zůstává nadále stejné, celé, nepoškozené. "Ale vždyť to není pravda. Toto srdce neexistuje, ty strome, také neexistuješ, protože naše láska ..." křičí Adrian jako by zapomněl na ticho lesa, křičí Adrian, jako by přijal les za své nitro, které je na hlasité a zoufalé výkřiky zvyklé. Adrian se díval do šumících větví a naslouchal jejich hlasu. Díval se dlouho a pozorně, protože vytušil, že poselství zlomené kudly, poselství stromu, který žije a dýchá, poselství nezničitelného srdce je hlubší než si původně myslel. Proč se vlastně s Terezií rozešel? Jaký měl důvod? Připletla se mu do cesty jiná dívka, chvíli se smála a pak dlouze lichotila jeho ješitnosti. Adrian uvěřil lichotkám a vstoupil na její loď. Tu dívka přikázala. Běž a znič srdce, které jsi kdysi v lese vytvořil. Běž a znič je nadobro. Tu Adrian uposlechl a kráčel s kudlou v ruce, odhodlaně pomstít svou vlastní minulost, krátký a hloupý a naivní dětský románek s Terezií. Adrian sbírá zkrvavenýma rukama rozbitou kudlu. Chce ji vzít domů, spravit ji a přijít znovu, dokonat to, co se mu nepodařilo? Kdyby se vrátil k dívce na lodi a řekl. To srdce stále žije, to srdce stále dýchá, co by mu odpověděla? Kdyby se vrátil k Terezii, poklekl před ní na kolena a řekl: "Naše srdce nelze zničit." Nevyhodila by ho? Adrian sesbíral rozbitou kudlu a odchází. V této chvíli si ještě není jist, kam dojde. Kráčí s přivřenýma vystrašenýma očima, bojí se vlastního rozhodnutí a snaží se nevidět svůj cíl. Cosi uvnitř stromu se zasměje ...

Nářek stromu
Přes řeku širokou několik tisíc let převalovala se v chuchvalcích mlha. Miodrag se snažil prohlédnout až na dno řeky. Chtěl najít na dně řeky sám sebe, a proto se dnes definitivně rozhodl. Byl přesvědčen, že toho je možné dosáhnout jedině tehdy, když jej řeka zcela pohltí a osvobodí od světa dvou břehů. Miodrag namočil svou levou nohu a opatrně vstoupil do tekoucího proudu času. Pocítil štiplavou křeč z ledu, který se zarýval do jeho kůže. Miodrag se však nezalekl a udělal další kroky. Po kolena jsou nyní obě jeho nohy. Jako dva jeskynní stalagnity jsou omývany vodou, zcela znehybnělé, pevné, umírající zimou. Miodrag se však nerozhodl k dalšímu kroku, jen s nářkem sleduje svou vlastní bolest a umírání svých nohou. Tu Miodrag zaslechl podivný nářek, pohlédl na druhou stranu břehu. Rozprostřel se před ním mohutný les, aniž mlha ustoupila. Táhlý sten se opakoval. Miodrag pochopil, že to není nářek jeho nohou, ale nářek stromu, který ohýbán větrem nemůže vystoupit z lesa a odejít, vstoupit do řeky a v ní na cestě v proudu spokojeně zemřit. Miodrag si uvědomil zoufalství stromu, pozorně sledoval odkud nářek vychází, ale steny se ozývaly vždy z jiného koutu. Nevěděl, zda pláče pouze jeden ze stromů, nebo je jich víc, nevěděl, zda jen vítr nedokáže zlomit nářek jednoho jediného stromu tak, aby nás přepadával zezadu, ve snech a nočních můrách. Vzlykot stromu sílil a Miodrag pocítil potřebu udělat nějaký čin na jeho záchranu. On, který se dnes rozhodl rozplynout se na dně nikde nekončící řeky, chtěl najednou vystoupit z osudu, který si dobrovolně zvolil. Nohy mu však odmítaly poslušnost. Miodrag zoufale hleděl na les na druhém břehu. Na tomto břehu byl přesvědčen, že jej nikdo nepotřebuje. Teprve nyní, když se trochu přiblížil k druhému břehu, zjišťoval, že ho někdo možná potřebuje, že někdo volá po jeho pomoci. Náhle mu jeho vlastní nápad připadal nesmyslný. Poznej oba břehy, poznej všechny lesy, než se rozhodneš vstoupit do řeky, v níž život zamrzá...

Stromem v poušti
Vidět strom v poušti znamená něco zcela jiného než pozorovat strom uprostřed lesa. Strom v poušti, to je samo o sobě znamením života, strom je jistotou, kterou si uprostřed lesa vůbec nemůžeme uvědomit. Plazící se v poušti ležel vysílen, vítr se odíral o jeho tváře až do popraskání. Nad jeho hlavou jen vypálená žhnoucí obloha, která mu na horizontu každou chvíli splývala s bělostným pískem připomínajícím vyprahlé kosti. Iluzi vodní hladiny si plazící se v poušti nepřipouštěl, věřil pouze znamení stromu a mohutného klenutí jeho větvoví. Udržoval svůj mozek v pozornosti svými představami sladkých plodů. Díky tomu jeho ústa byla stále plná slin a rty jakoby neosychaly. Plazící se v poušti však musel sbírat sílu ke každému následujícímu pohybu už z nejhlubších zdrojů a opět si vzpomněl na pouštní stromy, které svými chapadlovitými kořeny jsou schopny vydolovat a objevit vodu až pod samým povrchem pouště, jsou schopny prorůst pouští až k živému jádru země, až k oáze sídlící hluboko pod povrchem. Oáza skutečně není oním povrchem, ale právě naopak hlubinou. Na povrchu rozkvétají pouze plody skutečné oázy. Ani tajemství lesa není viditelné, dřímá v bludišti kořenů a ve slunci, ke kterému se stromy vytahují. Tajemství lesa, ale i pouštního stromu je v napětí mezi vláhou kořenů a dotyky slunečních paprsků v onom neustálém napětí, které stromy po celý svůj život pociťují. strom jako baterie. Život mezi dvěma póly. Plazící se v poušti pocítil beznaděj. Sliny, které doposud převaloval na svém jazyce, není odkud čerpat, rty jsou přerývány erozními rýhami a ani slza do nich nezaprší. Plazící se v poušti pokouší se zahrabat do písku jako semeno. Jakoby věřil, že přikryt pískem dočká se okamžiku, kdy z jeho tělesné schránky rozklene se kmen a ramena větví a posléze vzejdou semena a plody. Myslí na svou zemi, na svůj stát, na své město, na rodinu a připadá si jako skutečné semeno, které upadlo z koruny stromu a vznášelo se v povětří tak dlouho než zapadlo do této neúrodné pouštní půdy. Křičet do samoty pouště a žádat o pomoc připadalo plazícímu se v poušti zbytečné. Proto nyní noří své tělo hlouběji a hlouběji do písku. Bude čekat, jestli se uchytí v místech, kde nic nevyrostlo, jestli se mu podaří být základem nového života ve světě mrtvého písku. Přesýpací hodiny písečných dun mu nedávají příliš času. Plazící se v poušti mizí pod povrchem. Sní alespoň o jednom jediném plodu, který zrodí, který se uchytí v poušti. Ví, že nemůže nic vzkázat do země, z které vyšel. Ví, že jeho novým domovem musí být poušť. Domovem nebo hrobem. Pod písečným valem v mlčení svého těla bude čekat ...

O stáří stromů a lidí
Jsou stromy s neuvěřitelnou schopností vyhnít docela ve svém nitru, ale na povrchu neustále rodit plody a vypadat neustále zdravě, vitálně a nedotknutelně. Tyto stromy žijí na sklonku svého života pouze ze své kůže, na niž dopadají sluneční paprsky nebo dešťové kapky, a z vláhy kořenů, které v zoufalství a strachu ze smrti obsadily a zabydlely se ve vyhnilém prostoru uvnitř kmene. Tyto kořeny bydlící v těle stromu nevědí, že to budou právě ony, které způsobí nakonec smrt stromu, protože hniloba způsobená vlhkem z kořenů rychleji pronikne do kůže, v níž doposud sídlí život stromu a schopnost rodit plody. Takové stromy s kořeny uvnitř se zabíjejí svou vlastní touhou přežít. Moudrost stáří. Jsou lidé, nad jejichž stářím se ani nezamyslíte, protože si neuvědomíte, že by mezi námi mohli být kratší dobu než věčnost. Vnímáte jejich plody, které k vám přicházejí v podobě originálních myšlenkek nebo jen pohlazení, nebo jste jen fascinováni stářím stromu, jeho nepředstavitelně obrovskými lidskými rozměry, které jste při zběžném nedůkladném pohledu vůbec nezaznamenali. Mnohdy už cítíte smrt, mnohdy hniloba z nitra jejich těla k vám prosakuje v jejich dechu, v jejich unaveném pohledu, z každého pohybu, který připomíná vystrašené osiky. Ale vy na hnilobu uvnitř nemyslíte, protože jste fascinováni tím, co se vyjevuje na povrchu, protože jste si vědomi, že to se jen hloubka jejich nitra přiblížila k vám, že srdcem není najednou pouze onen jeden jediný orgán v těle, ale celé tělo je srdcem, tak jako u stromu vyhnívajícím zevnitř se kořeny ztotožní se kmenem.