ZAHRADA
Čin vyžaduje rozhodnutí. Nezřídka je mi vytýkáno, že právě mé rozhodování je alibistické, že se neumím rozhodnout. Rozhodování vyžaduje nutnost volby: možnost volby je největší svobodou člověka, nutnost volby je největší nesvobodou člověka. Existují rozhodnutí bezbolestná, malicherná, existují však rozhodnutí, která mohou mít na svědomí život, životy. Okamžité rozhodování lékaře a pilota formule 1 při práci je jiné než například dlouhodobé rozhodování jak naložit s životem. V obou případech však jde o život. Chybné rozhodnutí lékaře může stát život pacienta, chybná volba pilota F1 může stát život jeho samého. A to okamžitě. Chybné rozhodnutí o výběru školy, partnera vás může uvést do stavu postupného rozkladu, dlouhodobého umírání. Nevím, co je horší. Zatímco u prvního případu je doba rozhodování zmenšena na minimum, v druhém případě je mnohdy proces rozhodování rozhodující. Mnohdy mnohem důležitější než samotný akt rozhodnutí, protože co si člověk neuvědomí v procesu rozhodování, musí si uvědomovat až po rozhodnutí, a to je mnohem obtížnější.
Rozhodnutí nekonáme vždy jenom ve vztahu k sobě. Zohledňujeme při svých rozhodnutích postoje, které k němu zaujmou naši přátelé i nepřátelé, zohledňujeme a neustále se zaobíráme otázkou, zda svého rozhodnutí nebudeme jednou litovat. Je-li proces rozhodování nekonečně dlouhý, nabýváme výčitek svědomí z nerealizovaného činu. A tím se chtě nechtě dostáváme do začarovaného kruhu činů a rozhodnutí, rozhodování. Je potřeba z kruhu uniknout. Kruh je magický prostor. Jsou lidé věřící v teorii věčného návratu, v základní pohyb všehomíra právě v kruhu. Je mi najednou nesmírně protivná tato labyrintická teorie, připadám si pak zcela bez východiska a schopnost učinit rozhodnutí (je tedy samotné rozhodnutí už činem?) je pro mě mnohem obtížnější.
V žádném případě nevím, co je řád, abych na to dokázal přesně odpovědět. Z jednoho hlediska však lze v řádu vysledovat nutnost uspořádání, systém. Zatímco ve slovu systém je cosi mechanického, spojeného s automatizací, s politickým uspořádáním, v synonymním slově řád jakoby zůstávalo cosi magického, posvátného, spojeného s askezí a se schopností se vstupem do řádu přiblížiti se bohu, být na dotek komunikaci s ním.
Hospodin vyžaduje řád. Řád zabraňuje ze své podstaty vzniku chaosu. Určitě ne náhodou se svět rodí z prapočátečního chaosu. Řád je tvarem. Také lidská osobnost získává přesné obrysy teprve svým vlastním řádem. Takovým řádem, který je i ostatním na první pohled patrný. Imanuel Kant dospěl v naplňování vnějšího řádu tak daleko, že si podle něj mohli nastavovat hodinky. Také Erazim Kohák s pečlivou precizností dodržuje svůj minutový řád. Řád v člověku však nemusí být vždy řízen hodinami, nemusí být uzpůsoben člověkem stvořené časomíře. Člověk se může svým řádem upínat k časomíře stvořené někde nad člověkem. Ale řád je nevyhnutelnost k tomu, aby se člověk jako tvor neroztékal před očima druhých v beztvaré bezduché plazma. Řád je vnitřní, tak i vnější uspořádání. Prapočáteční chaos nikdy nebyl zcela vyštván, má neustálou tendenci do nás vstupovat a kolem nás působit.
Anarchisté nemohou být hlasateli chaosu, ale nového řádu, ve kterém chaos postaví na místo toho, kdo řád vytváří. Je to absolutní protimluv.
Celý život se budeme střetávat na hodnotách, které vyznáváme. Lidé, kteří se pokoušeli nivelizovat hodnoty, dokázali být mnohdy i vrahy těch, kteří se nivelizaci hodnot nepodrobili. Ve slově hodnota mi zaznívá slovo hodný. Jako by hodnota měla být něčím, čeho jsme hodni. Vyznávat ty skutečně pravé hodnoty je patrně darem. Vyznávat je spontánně a nebýt vystaven tomu o nich pochybovat, když někdo jiný, třeba celá masa, na nás vyrukuje s hodnotami svými. Rozdílné hodnoty nás mnohdy odcizují více než cokoliv jiného. Jakmile hodnoty, které hledáme, rozpoznáme, jsme schopni ztrácet své doposud nejlepší přátele a naopak nové poznávat. Často se mluví o takzvaném hodnotovém žebříčku. Co to je za žebřík? Jak se vytváří. Je to něco, co nám umožňuje šplhat snáze vzhůru, nebo je to naopak něco, po čem se strastiplně belháme, a přitom bychom mohli pohodlně do výšin výtahem. Bez hodnotového žebříčku? Nevím ...
Slova “nevím, neumím, nejde to” by mnozí nejraději škrtli ze svého slovníku. Přiznat, že nevím, neumím, a že něco skutečně nejde, je vyjádřením vlastní slabosti. Slabost znamená zranitelnost. Jakmile se o nás soupeř doví ještě před začátkem boje, že tohle nevím, tohle neumím, a to mi nejde, záměrně bude své údery mířit právě do těchto slabin. Proto o nich raději lidé mlčí. A nechtějí si tato slova přiznat. Jsme svědky obrovských show, kdy ega, která nahlas nepřiznají svou zranitelnost, exhibují sami před sebou, aby nebyli prozrazeni. Tito však bojují, bojují o to, aby nedošlo k okamžiku prozrazení. Mají motivaci k boji, byť je tento boj nesmyslný. Jsme svědky také opačného extrému. Jsou takoví, kteří slova nevím, neumím, nejde to řeknou před začátkem boje a pak ani nebojují, rezignují na boj, protože v něm nevidí smysl. V rezignaci se pak sebe středně a sadomasochisticky ukájejí těmi třemi zakletými slovy: Nevím, neumím, nejde to. Ani z jednoho klinče jakoby nebylo cesty, nebylo východiska. Jak je to tedy správně?
Kolem lampy létá moucha. Lampa je jejím středem. Moucha se v takto spoře osvětlené noci, v noci osvětlené jednou lampou, vztahuje k jednoznačnému středu, její existování v tomto nočním temnu má řád z tohoto středu vyplývající.
Bez překonávání není smyslu cesty. Zní to pateticky, ale i kdybychom uvěřili teorii kruhu, i kdyby právě díky existenci kruhu byly cíle rozmlženy a těžko postižitelné, jedno by zůstalo určitě. A to překážky. Cesta, pouť je tvořena i zastaveními. Zastavení mohou se stát právě okamžiky meditace, v nichž si smysl cesty pokoušíme pojmenovat, definovat, znovu stanovit. Překážka v meditaci je překážkou uvnitř duchovní chůze. Lze ji překonávat slovem, dechem?
Otazník je překážka, která má být překonávána. Jsme ve věku, kdy je tečka považována za základní interpunkční znamínko. Otazník je záležitost velice nepříjemná, tečka znamená, že odpovědi na otazníky jsou objeveny. A doby vykřičníků se hrozíme. Bývaly za každým provoláním a naháněly husí kůži. Tečka je interpunkční znamínko, k němuž směřujeme. V nejširším významu tečky: konec, zodpovězení minulosti, nevzrušivá vyrovnaná přítomnost ...
Tři tečky jsou interpunkčním znamínkem, které vyjadřuje znepokojující nejistotu. Mohou znamenat, že něco bylo vypuštěno, něco, co zrovna nyní nebylo považováno za důležité, nebo to nebylo dořečeno, nenašli jsme ještě slovo k adekvátnímu doslovení. Tři tečky mají často povahu otazníku. Co po nich jen může následovat? Tři tečky jsou náhlým mementem v řádu vět a slov, jsou totiž náhlou prázdnotou, mlčící, bezeslovnou a přesto tajemnou.
Tento dokument se nazývá Zahrada, neboť na zahradě je psán. A každý odstavec v něm rozžívá jako samostatný trs a těžko je mi v tomto okamžiku posoudit, co z toho všeho je plevelem a co skutečně zdravou rostlinou. Nejsem si jist v tomto okamžiku zahradníkem v sobě, proto je nutné nechat zahradu volně bujet a netoužit už nyní po jejím zušlechťování. Zušlechtěním zahrady už v jejím zárodku zabráníme sami sobě poznání toho, co rostliny v zahradě osazené dovedou samy za sebe, dáme jim svůj řád, řád zahradníka, a ony nás nemohou překvapovat svou neurovnaností. Zahrada není pralesem a řád v ní je samozřejmě nevyhnutelností, abychom ji mohli nazvat zahradou. Zahrada boží neboli Ráj určitě fasinovala právě tím, že život v ní nebyl uspořádán v jakémsi chaosu, ale že všechno mělo své místo a bylo si vědomo svého místa, své role v zahradě zvané ráj. Výsledkem vědomí Řádu a rolí byla harmonie. Tak důsledná a dokonalá harmonie, že ji Adam a Eva museli rozbít svým hříchem. Snad proto, že v dokonalosti zahrady ráje spatřovali dokonání, dokončenost, ustrnutí, hřích byl náhlým pokrokem, hřích stvořil ráji minulost a budoucnost. Od té doby je nutno hovořit o tom, co bylo v ráji před hříchem a po hříchu. Hříchem byl zaveden čas.
Čas tohoto dokumentu zvaného Zahrada je zatím jedna jediná noc. Nevím, zda se jím něco změní, zda budu moci říct, to je po Zahradě, tak bylo před Zahradou.
Je zajímavé, že v zahradě se rodí příběh člověka-Adama a v zahradě se rodí příběh nového člověka-Krista, protože teprve zmrtvýchvstáním se Ježíš stává skutečně Kristem. Zahrada je místem zrodu, místem harmonického řádu, který nás fascinuje svou lehkostí. Není ustrnutím v případě, pokud na ní můžeme pozorovat růst, rozvíjení se, pohyb vpřed časem. Pohyb vpřed časem je možný díky opakování, opakování ročních období. Zahrada nevnímá jeden čas, ale časy dva, čas cyklický i kontinuální. Zahrada je modelem existence. Vědomí obou časů nás rozšiřuje. Jakmile jeden opomíjíme, jsme polovičními.
Kdysi, doširoka rozkročeni, má dívka na jednom místě, já v jiném světa dílu, žili jsme svůj čas i prostor, ale zároveň jsme domýšleli a vysnívali prostor a čas toho druhého. Po celé tři měsíce. A přitom nevedlo nás toto rozkročení přes oceán k schizofrenii, ale myslím že k větší celistvosti. Vědomí jejího času a prostoru, který byl zároveň časem a prostorem domova, mi umožňoval dýchat a bezpečněji polykat čas a prostor na druhém konci země. Ne všichni mají však takové štěstí. Vědomí času a prostoru koncentračního tábora nejspíše po čase sebralo veškerou sílu času a prostoru místa, z něhož oběti do koncentračního tábora přicházeli. Zůstalo pro ně vakuum, v němž nikdo nečekal, v němž nikdo z blízkých nebyl. Byl jen čas čekání. Nežilo se z času přítomného, ale z času očekávání. Nežije-li se z času přítomného, nežije se. Nebylo jim umožněno žít. Byl jim vzat čas. Kosovanům berou zdánlivě jenom prostor. Není tomu tak.
Čas lze různě transformovat. Zdá se mi, že komunisti transformovali čas tím, že jej dokázali dokonale konzervovat. Uzavřením prostoru, stvořením železné opony, konzervovali čas.
Doptávám se po řádu také proto, že jsme svědky zatěžkávací zkoušky nového uspořádání světa, je tomu teprve deset let od okamžiku, kdy svět rozdělený na dvě poloviny se pokusil o scelení. Předtím se hovořilo o dvou světových řádech a slovo světový řád i z toho důvodu nahání hrůzu. Řád ve světě na dvě poloviny rozděleném nemůže být řádem v případě, že od řádu vyžadujeme alespoň úsilí, touhu po harmonii, když už ne harmonii skutečnou. Stojíme před cestami k hledání harmonie. Ano, je nutné po devastaci slova řád nahradit jej slovem, které se jeví zatím více bezpříznakové. Harmonie.