Za sklem

Miluji nehybnost. Šíleně miluji nehybnost Ježíšova těla na kříži.
Hladím sklo posledního rozloučení, už je oddělen od nás ostatních. Pradědeček - symbol minulosti. Symbol rodu. Hladím sklo posledního rozloučení, ale v sedmi letech - při prvním setkání se smrtí - neumím vnímat nic jiného, než že skelný prázdný pohled mého praděda je stejně průsvitný jako sklo, za nímž leží. Slzy mi stékají do proslovu plného frází, které ještě neznám. Teprve teď mi začíná docházet, že už se nevrátí.
Když jsem jej předtím několikrát navštívil v jeho začpělém, tmavém, šedivém pokojíku, odpočíval tam, sténající, s otevřenou a nezhajitelnou ranou po granátu v noze. Nenáviděl jsem tu místnost, už ve dveřích mě vždy bodlo u srdce, když jsem si uvědomil, že mě k sobě přitáhne svou vrásčitou rukou, že mě pohladí a já ucítím ten pach, který se hromadí pod peřinou, pach těla smějícího se duši. Bál jsem se vyslovit před svými rodičí, že tam nechci, bál jsem se přiznat svůj strach, protože jsem pokaždé toužil jej vidět. Byla to podivná blízkost smrti skrytá v každé vrásce, byla to smrt, která vábí svým životem. Vždycky, když mě držel za ruku, pociťoval jsem sevření ještě něčeho jiného. Nebyla to ona síla v malátné ruce, ale něco mnohem silnějšího.
Stojím nyní u skla posledního rozloučení a hladím jej stejně, jak mě hladívaly jeho ruce. Jsem bohatší o zkušenost, konečně vím, co je to smrt. Smrt je, když se dostaneme za sklo, aby se na nás lidé chvíli dívali, a pak do rakve, aby na nás lidi zapomněli. Smrt je smrt. Stojím na průsečíku mezi mrtvým a živým a má dětská mysl není sto vstřebat do sebe skutečnost, že návraty neexistují. Stojím a toužím po jeho ruce. Ještě jednou, být bohatší, říkají slzy. Miluji nehybnost, každičkou nehybost, která mluví. Nehybnost je dynamická jako Kristovo poselství.